Tri pesni o Lenine
Three Songs About Lenin
Three Songs of Lenin
Režie:
Dziga VertovScénář:
Dziga VertovKamera:
Dmitrij SurenskijHrají:
Josif Vissarionovič StalinObsahy(1)
Tři písně o Leninovi vznikly ve třech verzích: v roce 1934 zvuková, o rok později němá pro kina bez zvukové aparatury a v roce 1938 si okolnosti vyžádaly nový sestřih: bylo třeba eliminovat osobnosti mezitím odstraněné z veřejného života. Zatímco zvuková verze vyzdvihuje Lenina coby Nového člověka, němá verze víc bojuje za ideu Nového filmu. (MFDF Ji.hlava)
(více)Recenze (9)
Tři písně o Leninovi jsou jedním z posledních Vertovových filmů, které si v Rusku mohl natočit, neboť téma oslavující Lenina nebylo v době stalinských čistek přípustné. Až po dlouhých peripetiích nakonec stalinská cenzura povolila promítání, byť s několika menšími úpravami. Třebaže po dějové stránce je snímek neskutečně tendenční a propagandistický, z technického hlediska nabízí nepřebernou studnici nápadů. Ve Třech písních o Leninovi Vertov oslavuje nejen samotného Iljiče, ale i Velkou říjnovou socialistickou revoluci a revoluci jako takovou. Písně se tak v průběhu děje mění v ódy – oslavné zpěvy na novodobého buditele ruského národa. Vertov ho nevyzdvihuje jen z ideového přesvědčení, ale i pro jeho moralitu, uhrančivost působit na masy a stylizuje ho do role Boha-člověka všech Rusů. Nebývalé sugesce dosahuje chytrým řazením záběrů, dynamickou hudbou kombinující bojové melodie s etnografickými prvky a pozorností k samotným obrazům, jako by ony samy byly tím, co znázorňují. V první písni režisér ukazuje osvobození starých koloniálních národů a podává výčet Leninových myšlenek (skutků). V druhé písni zobrazuje zármutek a žal nad smrtí tohoto revolucionáře a třetí píseň je věnována výstavbě socialismu (např. natáčí interview s mladou pracovnicí, která po přežití málem smrtelného pracovního úrazu ihned nastupuje do práce, aby dokončila směnu víra v houževnatost a odhodlanost lidí tu je až nemístná). Celý triptych je uzavřen utopistickým komentářem („Staletí budou minulostí a lidé zapomenou názvy zemí v kterých žili jejich předci, ale nikdy nezapomenou na jméno Lenina, jméno Vladimíra Iljiče Lenina“). No, kdyby jen tušili, jaká zlovůle a pogromy je čekají. ()
Vertovi se musí nechat, že v rámci propagandistického dokumentu na nic netlačí. Tři písně jsou tak nečekaně uhlazeným a příjemným dokumentem. Podstatu snímku Vertov glorifikuje řazením záběrů, rozdělením kapitol obřím písmem nebo v danou chvíli vhodným hudebním podkresem. Tři písně o Leninovi nesou na bedrech světlé zítřky socialismu a lidé v tuto dobu svému vůdci a jeho myšlenkám skutečně věřili, proto se zde zatím žádná agresivní propaganda nekoná. ()
K vidění nebo stažení na UbuWeb. ()
Leninský kult je tu přítomný v obludné, groteskní míře, ale minimálně první „píseň“ s obrazy z východních částí země a hlavně s fascinující orientální hudbou východních „sovětských národů“ (silou vyznění místy ne nepodobnou archaickým nahrávkám prvních černošských bluesmanů) je unikátním zážitkem, nikdy mi takhle naplno nedošla šíře kultur, které SSSR pohltil. I Leninův pohřeb je nasnímaný, sestříhaný a ozvučený s obrovskou silou – to neskutečné množství tváří, některé až příliš důvěrně známé (ještě mojí generaci narozené skoro půlstoletí poté), většina anonymních, některé se jen mihnou, na některých kamera ulpívá, ale do každé z nich je vepsáno a svícením i rámováním neomylně zvýrazněno cosi strašně intenzivního… Už jenom kvůli zacházení s hudbou a tvářemi stojí tenhle film za to vidět. Nebo sekvence ztichlé země po slavnostních salvách, ta obrovská širá země, jen tak načrtnutá pár záběry, ze kterých je ale cítit celá její rozloha a rozmanitost. Kontrasty chýší a paláců, prastarého náboženství se zbrusu novým, tradičních „technologií“ s moderní technikou (kluk ladící před jurtou budovatelský pochod na obrovském elektronkovém rádiu – samozřejmě naaranžovaná, prvoplánově propagandistická scéna, ale v druhém plánu přesto závratná). Zajímavé je třeba i to, co s účinkem filmu dělá minimum mluveného slova, nahrazování komentáře mimo obraz – už hluboko ve zvukové éře – stručnými i méně stručnými mezititulky, nebo střídání autentické etnické muziky s různými mohutně dusajícími Internacionálami, Partyzány a spol. a pak zase s jemnou, rafinovanou symfonickou muzikou. Plus vědomí, co tu nebohou zemi, všechny ty lidi s těmi výraznými tvářemi vyzařujícími víru v lepší zítřky a opravdové hrdinské odhodlání (nebo ovčí poslušnost a ukrývaný strach?) čekalo dál… Zážitek silný emocionálně, esteticky i myšlenkově, i když poněkud jinak, než autor zamýšlel… nebo ne? ()
Pro bolseviky v dobe kdy sel film do kin jeden velky svatek, ale pro mne to je po Muzi s kinoaparatem Vertovuv krok zpatky. ()
Oceňuji formální stránku, ty přehršle nápadů a také montáž. ()
Skutečně jen pro fajnšmekry, ale ti si to řádně vychutnají, pokud to ovšem ještě někde je k mání. ()
Propagandistická kompilace filmečků o Leninovi. Mistrně sestřihaná, profesionálně sešitá a důkladně vyžehlená. Ale Muž s kinoaparátem to není. ()
Vertovovy Písně o Leninovi rozhodně nejsou nějakou pokryteckou propagandou, které se později vyrojilo tak nechutné množství. K jejich pochopení je nutné pochopit společenskou atmosféru té doby. Mimo několika disidentů (kterých bylo v tehdejším Rusku skutečně ještě jenom několik) a bývalých hodnostářů (kteří většinou nepřežili občanskou válku) byl Lenin (a na začátku své kariéry i Stalin) skutečně upřímně a nadšeně obdivovanou osobou, osvoboditelem od tyranie a útlaku (což je do jisté míry pravda). Je vhodné také připomenout, že Lenin ještě neměl ty stalinovské diktátorské manýry, a jsem ochoten věřit tomu, že mu ještě aspoň zčásti šlo o blaho lidu (mimochodem, Stalin Lenina nenáviděl, v soukromí o něm většinou mluvil jako o "tom zasraným Židákovi", a snažil se spíše přiživit na jeho kultu než ho nějak oslavit, o absurdních rozměrech, do nichž se Leninův kult rozrostl v poststalinském období, ani nemluvě). Vertovův film (stejně jako v literatuře spisy Majakovského, Šolochova, Babela, Ilfa a Petrova, u nás Hory, Wolkera, občas Olbrachta a mladého Seiferta - bez ohledu na politické názory nepochybně vynikajících spisovatelů) je projevem právě tohoto komunistického enthusiasmu a skutečné upřímné víry v lepší budoucnost a ne nějakého agitkování. To, že se to celé potom nepovedlo (byť ještě za NEPu to vypadalo docela slibně, vlastně se to celé zvrhlo až po Leninově smrti), je druhá věc. Je vystižením toho, co si o Leninovi skutečně mysleli občané tehdejšího Sovětského svazu a umělecky mistrnou oslavou díla osobnosti, která, ať chceme nebo ne, měla v historii Ruska obrovský význam. Snaží se - Vertovovou oblíbenou formou filmové montáže - vystihnout Sovětský svaz, jeho život, atmosféru, mnohotvárnost, patriotismus, práci a radost z dosud neznámé svobody, která neměla mít dlouhého trvání - všechno, co bylo Leninovým dílem, a také jeho život a smrt. Ódické titulky ho oslavují téměř utopickými a nepochybně mírně nadsazenými slovy - to ale vůbec nevadí a jen to podtrhuje Vertovovo skutečné nadšení pro věc, která se v době vzniku filmu už pomalu začínala zvrhávat v nejkrvavější režim lidské historie (mimochodem, o Stalinovi jako nástupci nepadne ve filmu ani zmínka). Částečně i proto film působí jako jakási vzpomínka na lepší časy, na časy, kdy ještě komunistické ideály, kterým Vertov věřil, byly myšleny vážně. Podmalováván Internacionálou, která tehdy ještě nezněla ironicky, ale skutečně jako nadšený výkřik massy lidí, kteří ničím nejsou a chtějí být vším, a podivnými písněmi ze střední Asie, podle nichž je pojmenován, mistrně natočen a sestříhán. Je to trochu stravitelnější a systematičtější - prostě filmovější - než Muž s kinoaparátem a trochu méně působivé. Dívat se na Muže s kinoaparátem je jako dívat se na měnící se, živé město, dívat se na Tři písně o Leninovi je "jenom" jako dívat se na... film. Je to asi otázka osobních preferencí - Muž s kinoaparátem je zajímavější, ale Písně o Leninovi trochu "pohodlnější" na shlédnutí. Navíc, je to z hlediska objektivní technické kvality filmu mnohem lepší, než o něco slavnější a tématicky dost podobný Křižník Potěmkin, který navíc po stránce obsahové mnohem víc připomíná bezobsažnou agitku. Nemluvě o vynikající práci s titulky (opravdu, ještě nikdy jsem se nedíval s takovým zaujetím na "pouhá" pohybujícící se písmena). () (méně) (více)