Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Michal David, pravým jménem Vladimír Štancl, chlapec s napůl cirkusáckým a napůl buržoazním původem, vyrůstal v pražské Krči sám s maminkou kabaretní tanečnicí a bez tatínka emigranta. Hudební talent v něm v jeho osmi letech objevila matka představená v klášterní škole poblíž Milána, kde malý Vladimír strávil dva roky během matčina uměleckého turné po Itálii. Po návratu do Československa dostali Štanclovi od příbuzných darem klavír a o tom, co z Vladimíra jednou bude, bylo rozhodnuto. V pubertě hrál v jazzových a rockových kapelách a na konzervatoři kromě hry na piano studoval skladbu. Osudovým dnem pro jeho profesní dráhu bylo vystoupení jeho amatérské skupiny „Čtyři“ na Pražských jazzových dnech v roce 1976, kde kapelu porota ocenila titulem Talent roku. Z kariéry uznávaného jazzového pianisty ale sešlo dřív, než vůbec začala, jelikož v tentýž den a na stejném místě dostal nabídku od skupiny Kroky Františka Janečka. Tehdy se začalo jeho přání – živit se muzikou – měnit ze snu ve skutečnost. Následovala éra popové hvězdy, krále diskoték a idolu dívčích srdcí let osmdesátých. Po ní přišla pro Michala Davida coby symbolu normalizační zábavy dekáda mediálního zatracení a života v ústraní. V roce 1998 se odehrál jeho velký comeback spojený s triumfem hokejistů v Naganu. Od té doby se opět těší přízni svých fanoušků. V posledních dvaceti letech je navíc úspěšným autorem muzikálů, které plní nikoli pouze jeho domovské Divadlo Broadway, ale také například hlediště v Jižní Koreji... Nejen o těchto zlomových momentech a obdobích Davidovy kariéry hovoří v dokumentu kromě samotného protagonisty také jeho příbuzní – matka Edita, sestra Michaela, manželka Marcela, dcera Klára, ale i ti, kdo je spolu s ním prožívali – Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová a další. Dokument o Michalu Davidovi vznikal v roce 2020, v roce jeho šedesátých narozenin. Plány na velkolepou oslavu jubilea na vyprodaných koncertech v pražské O2 aréně však musel kvůli koronavirové pandemii odložit. Bilancujícího umělce se podařilo zachytit například při práci v Divadle Broadway, či na jednom z jeho mála povolených letních open air koncertů. Tvůrce dokumentu nechal zpěvák nahlédnout také do svého soukromí. Role průvodce příběhem Michala Davida se ujal textař a hudebník Lou Fanánek Hagen, jehož se slavným kolegou pojí dlouhodobá umělecká spolupráce na písních a muzikálech, ale také hudební a ideový antagonismus pankáče a popíkáře z dob předrevolučních. (Česká televize)

(více)

Recenze (63)

Tosim 

všechny recenze uživatele

Když nebyl natočen sebereflexivní dokument o Gottovi, je jasné, že o Davidovi, Gottovi chudých (duchem), také nevznikne, ale že se budu dívat na propagační video, mě fakt nenapadlo. Nejzajímavější jsou informace o rodině a dětství, ale jinak máme v podstatě vše bez kontextu a souvislostí. Vždycky, když se David zmíní o něčem potencionálně zajímavém, nikdo se ho neptá dál, nerozvádí hovor a film stagnuje. David bude zřejmě dost jednoduchý, protože celý snímek je protkán primitivním uvažováním  (nejdůležitější jsou peníze, kdybych byl jazzman, byl bych chudý). Také to, že David (překvapivě) neposlouchá hudbu, kterou sám dělá, nepovažuji za argument pro něj, ale spíš důkaz jeho jisté rozpolcenosti, kdy nedokázal vybalancovat to, aby mu práce mohla být i zábavou. Nejdiskutovanější a neoddiskutovatelnou částí dokumentu je ideologie - snažil jsem se hodnotit vždy Davidovu kolovrátkovou hudbu, vím, že nebyl žádný "komouš," ale na druhé straně, nebyl ani dítě, ani nesvéprávný, aby nevěděl, co jeho zpěv v přeneseném významu podporoval. Ze židle mě ovšem zvedl hudební publicista Josef Vlček, když přirovnal Františka Janečka k manažerovi Beatles Brianovi Epsteinovi, jen proto, aby demonstroval, že oba byli "ostří hoši." Tohle se dá opravdu srovnávat? A celkem jsem nechápal slova Rudyho Linky, který hovořil o negativních komentářích, které se snesly na díl pořadu, do kterého si Davida pozval. Neomlouvám lidi, kteří se k tomu vyjádřili sprostě, ale opravdu zrovna on, který emigroval, nechápe, že když si pozve emigrant zpěváka, jenž pomáhal za socialismu udržovat status quo, tak se to lidem líbit fakt nemusí? Shodou okolností jsem se před několika dny dočetl, že Josef Kemr odmítl udělení titulu národní umělec. Stalo se snad, že když se snažil nezadat si s komunisty, že by jeho herectví bylo méně dobré, anebo že by nebyl "happy," jak se konformista David se slzou v oku na konci filmu vyjádřil? ()

verbal odpad!

všechny recenze uživatele

Kdyby se například takový bývalý člen NSDAP vypravil v roce 1975 do Uruguaye na koncert Horsta Wessela, vsadím se, že by naběhl do první lajny, nadšeně hrozil na interpreta z kotle zdviženou pravicí a ze všech zbývajících sil by si s ním řvouce notoval Die Fahne hoch nebo Bombenfliegerlied. A není divu, byla by to pro něj nostalgie jaxviňa, protože tenkrát na Hitlerjugend diskotékách nic jiného nehráli.  No a Horst by pak na tiskovce prostě prohlašoval něco jako „No co, hrával jsem tenkrát prostě svou muziku a lidem se to děsně líbilo…“  A tak nám z žumpy zaslouženého zapomnění náhle vylezla zkurvená komunistická prominentní mumie, bezpáteřní hrabivá mrdka, cirkusák s cigánským nevkusem, bezohledný pamrd, autor slavných „(s)hitů“ (čti rakovinotvorných kolotočářských cajdáků) a bývalý protěžovaný člen kulturní kozanostry, klubu zabijáků talentů a režimních rýžovarů (Janeček/Wágner/Šteidl & a jiná soudružská hovada), aby v masturbačním egopíárku připomněla zapomětlivým a nepamětníkům, jaký že to je vlastně  „fajny kluk“, „správňák“, „skromňák“ a skoro „disident“. Co naplat, otylým husákovým štěrbinám klepe přechod na kundy, Alzheimer se pomalu chystá schovávat jim věci a jsou hormonálně destabilizované, tudíž se slzou v oku náhle rády z posledních sil nostalgicky zavzpomínají, jak je nějaký vygumovaný branec přefik na Spartakiádě nebo jak jim ho tam nějaký vekslák po roháči ve vodce našrouboval u Diskopříběhu. Neméně maligní a kulturně degenerativní buzikály jsou navíc v kurzu stejně jako seriály Prímy Hnooj, a tak prasata mají po dvaceti letech oprávněného trčení v noře zase pré. Takže Štancl panděruje po obrazovce jako retardovaný Pandrhola, blaženě maloměšťácky pochrochtává, naparuje se, na kolik zlatých kohoutků a leopardích kožešin už nahrabal, tolik „spravedlivě lká“, jak na něj byli všichni známí po revoluci „nespravedlivě“ bakaní a dle svých vlastních, jen volně parafrázovaných slov na každém kroku tvrdí, že „by klidně kouřil i bezďáky v nádražce, hlavně, když za to bude honorář“. A nejsmutnější na celém tom toxickém odpadu je to, že mu při tom cigánském sebeukájení mohutně geluje anál snad nejgeniálnější český textař a pankáč, jaký kdy žil, jenž zjevně na stará kolena propadl mamonu a jeho „ideály proměnili v prach“. Anebo pank už je fuckt mrkev. Fanánku, jsi prase! Prase a hovado! ()

Reklama

ArdathBay odpad!

všechny recenze uživatele

Sebestředné výlevy a honění ega skrčka, co sice hudbu umí (viz jazzové začátky), ale chování cirkusáka, který neustále upozorňuje na to, co má, kolik toho má a jak je bohatý. Bohužel ne na duchu. Sebereflexe na absolutní nule. Žalovat tohoto pána na k.rvení hudebního vkusu 4 generací. Krásný příklad: Co za hymnu hokejistům za Nagano, to za pár let ČSSD před volbami. Doporučuji se při sledování pořadů zaměřit na mimiku Majkla D. ()

Karp 

všechny recenze uživatele

Vzpomněl jsem si na Vlastu Buriana, který když si koupil nové auto, tak o tom musela vědět celá Praha, a který velice rád svůj úspěch a majetek vystavoval na odiv. A to se neodpouštělo v minulosti a neodpouští se to ani dnes. Asi bych souhlasil s tím, že M. David má skutečně tu smůlu, že byl vybrán jako ten nejhorší prorežimní zpěvák a jako takový byl postaven na ten nejvyšší stupínek. Přičemž důvody jsou asi prosté, byl často hraný a jeho hudba byla, řekněme, jednodušší. Přesto stvořil pár hitů, které přežily svou dobu. A to možná není tak úplně samo sebou a nelze si myslet, že takovou píseň napíše úplně každý. I k tomu je zapotřebí talent. Ono, když se dnes zaposloucháme do některých českých hitů hraných v rádiích, tak ta kritika M. Davida není úplně objektivní, protože se na člověka hrnou rýmy "jak noha" na podkresu trochu barvitější flašinetářské melodie. To, co bych vyčítal, nesouvisí s M. Davidem, ale se spojením M. Davida a F. Janečka, který se rozhodl hudební hvězdy vyrábět jako na výrobním pásu bez toho, že by vstupní suroviny měly potřebnou kvalitu. To M. David talent skutečně měl. Oddělil bych také od sebe M. Davida osmdesátkových let a M. Davida dnešního. Tady bych si dovolil popsat jistý úpadek zapříčiněný spokojeností ze sebe sama. Což podle mého dobře dokumentoval náhled na jeho tvůrčí dílničku v jakémsi úklidovém koutě jinak rozlehlého domu s pár neškodnými proprietami připomínajícími spíše muzikantský koutek teenagera, který se občasně zkouší vypsat z bolestných proměn dospívání... Dnešní M. David zdá se, žije z podstaty. Proto paradoxně lépe vyznívá jeho éra účinkování v Krocích F. Janečka než dnešní svobodná a nesvázaná tvorba ve svobodném režimu. Shrnul bych vše asi tak, že M. David není tak hrozný, jak si mnozí myslí, ale není zase tak dobrý, jak si o sobě myslí on sám. ()

shyster 

všechny recenze uživatele

Nikdy jsem nepochopil tu nemilost, ve které je Michal David. Asi protože jsem naplno nezažil komunismus? Dokument je taková dobrá jednohubka, u kterého jsem se toho mnohého dozvěděl (je pravda, že tam nezazní moc kritiky). Za mě rozhodně palec nahoru. P.S. Michal David je asi jediný umělec, kterému půjdu na pohřeb (promiň Kájo). ()

Galerie (31)

Reklama

Reklama