Režie:
Jindřich ProcházkaScénář:
Marek DohnalKamera:
Petr KožušníkHrají:
Michal David, Lou Fanánek Hagen (průvodce), Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová, Jana Koubková (a.z.), Marcela Davidová, Jiří Šlégr, Jaroslav Machek, Josef VlčekObsahy(1)
Michal David, pravým jménem Vladimír Štancl, chlapec s napůl cirkusáckým a napůl buržoazním původem, vyrůstal v pražské Krči sám s maminkou kabaretní tanečnicí a bez tatínka emigranta. Hudební talent v něm v jeho osmi letech objevila matka představená v klášterní škole poblíž Milána, kde malý Vladimír strávil dva roky během matčina uměleckého turné po Itálii. Po návratu do Československa dostali Štanclovi od příbuzných darem klavír a o tom, co z Vladimíra jednou bude, bylo rozhodnuto. V pubertě hrál v jazzových a rockových kapelách a na konzervatoři kromě hry na piano studoval skladbu. Osudovým dnem pro jeho profesní dráhu bylo vystoupení jeho amatérské skupiny „Čtyři“ na Pražských jazzových dnech v roce 1976, kde kapelu porota ocenila titulem Talent roku. Z kariéry uznávaného jazzového pianisty ale sešlo dřív, než vůbec začala, jelikož v tentýž den a na stejném místě dostal nabídku od skupiny Kroky Františka Janečka. Tehdy se začalo jeho přání – živit se muzikou – měnit ze snu ve skutečnost. Následovala éra popové hvězdy, krále diskoték a idolu dívčích srdcí let osmdesátých. Po ní přišla pro Michala Davida coby symbolu normalizační zábavy dekáda mediálního zatracení a života v ústraní. V roce 1998 se odehrál jeho velký comeback spojený s triumfem hokejistů v Naganu. Od té doby se opět těší přízni svých fanoušků. V posledních dvaceti letech je navíc úspěšným autorem muzikálů, které plní nikoli pouze jeho domovské Divadlo Broadway, ale také například hlediště v Jižní Koreji... Nejen o těchto zlomových momentech a obdobích Davidovy kariéry hovoří v dokumentu kromě samotného protagonisty také jeho příbuzní – matka Edita, sestra Michaela, manželka Marcela, dcera Klára, ale i ti, kdo je spolu s ním prožívali – Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová a další. Dokument o Michalu Davidovi vznikal v roce 2020, v roce jeho šedesátých narozenin. Plány na velkolepou oslavu jubilea na vyprodaných koncertech v pražské O2 aréně však musel kvůli koronavirové pandemii odložit. Bilancujícího umělce se podařilo zachytit například při práci v Divadle Broadway, či na jednom z jeho mála povolených letních open air koncertů. Tvůrce dokumentu nechal zpěvák nahlédnout také do svého soukromí. Role průvodce příběhem Michala Davida se ujal textař a hudebník Lou Fanánek Hagen, jehož se slavným kolegou pojí dlouhodobá umělecká spolupráce na písních a muzikálech, ale také hudební a ideový antagonismus pankáče a popíkáře z dob předrevolučních. (Česká televize)
(více)Recenze (63)
Kdyby se například takový bývalý člen NSDAP vypravil v roce 1975 do Uruguaye na koncert Horsta Wessela, vsadím se, že by naběhl do první lajny, nadšeně hrozil na interpreta z kotle zdviženou pravicí a ze všech zbývajících sil by si s ním řvouce notoval Die Fahne hoch nebo Bombenfliegerlied. A není divu, byla by to pro něj nostalgie jaxviňa, protože tenkrát na Hitlerjugend diskotékách nic jiného nehráli. No a Horst by pak na tiskovce prostě prohlašoval něco jako „No co, hrával jsem tenkrát prostě svou muziku a lidem se to děsně líbilo…“ A tak nám z žumpy zaslouženého zapomnění náhle vylezla zkurvená komunistická prominentní mumie, bezpáteřní hrabivá mrdka, cirkusák s cigánským nevkusem, bezohledný pamrd, autor slavných „(s)hitů“ (čti rakovinotvorných kolotočářských cajdáků) a bývalý protěžovaný člen kulturní kozanostry, klubu zabijáků talentů a režimních rýžovarů (Janeček/Wágner/Šteidl & a jiná soudružská hovada), aby v masturbačním egopíárku připomněla zapomětlivým a nepamětníkům, jaký že to je vlastně „fajny kluk“, „správňák“, „skromňák“ a skoro „disident“. Co naplat, otylým husákovým štěrbinám klepe přechod na kundy, Alzheimer se pomalu chystá schovávat jim věci a jsou hormonálně destabilizované, tudíž se slzou v oku náhle rády z posledních sil nostalgicky zavzpomínají, jak je nějaký vygumovaný branec přefik na Spartakiádě nebo jak jim ho tam nějaký vekslák po roháči ve vodce našrouboval u Diskopříběhu. Neméně maligní a kulturně degenerativní buzikály jsou navíc v kurzu stejně jako seriály Prímy Hnooj, a tak prasata mají po dvaceti letech oprávněného trčení v noře zase pré. Takže Štancl panděruje po obrazovce jako retardovaný Pandrhola, blaženě maloměšťácky pochrochtává, naparuje se, na kolik zlatých kohoutků a leopardích kožešin už nahrabal, tolik „spravedlivě lká“, jak na něj byli všichni známí po revoluci „nespravedlivě“ bakaní a dle svých vlastních, jen volně parafrázovaných slov na každém kroku tvrdí, že „by klidně kouřil i bezďáky v nádražce, hlavně, když za to bude honorář“. A nejsmutnější na celém tom toxickém odpadu je to, že mu při tom cigánském sebeukájení mohutně geluje anál snad nejgeniálnější český textař a pankáč, jaký kdy žil, jenž zjevně na stará kolena propadl mamonu a jeho „ideály proměnili v prach“. Anebo pank už je fuckt mrkev. Fanánku, jsi prase! Prase a hovado! ()
Když nebyl natočen sebereflexivní dokument o Gottovi, je jasné, že o Davidovi, Gottovi chudých (duchem), také nevznikne, ale že se budu dívat na propagační video, mě fakt nenapadlo. Nejzajímavější jsou informace o rodině a dětství, ale jinak máme v podstatě vše bez kontextu a souvislostí. Vždycky, když se David zmíní o něčem potencionálně zajímavém, nikdo se ho neptá dál, nerozvádí hovor a film stagnuje. David bude zřejmě dost jednoduchý, protože celý snímek je protkán primitivním uvažováním (nejdůležitější jsou peníze, kdybych byl jazzman, byl bych chudý). Také to, že David (překvapivě) neposlouchá hudbu, kterou sám dělá, nepovažuji za argument pro něj, ale spíš důkaz jeho jisté rozpolcenosti, kdy nedokázal vybalancovat to, aby mu práce mohla být i zábavou. Nejdiskutovanější a neoddiskutovatelnou částí dokumentu je ideologie - snažil jsem se hodnotit vždy Davidovu kolovrátkovou hudbu, vím, že nebyl žádný "komouš," ale na druhé straně, nebyl ani dítě, ani nesvéprávný, aby nevěděl, co jeho zpěv v přeneseném významu podporoval. Ze židle mě ovšem zvedl hudební publicista Josef Vlček, když přirovnal Františka Janečka k manažerovi Beatles Brianovi Epsteinovi, jen proto, aby demonstroval, že oba byli "ostří hoši." Tohle se dá opravdu srovnávat? A celkem jsem nechápal slova Rudyho Linky, který hovořil o negativních komentářích, které se snesly na díl pořadu, do kterého si Davida pozval. Neomlouvám lidi, kteří se k tomu vyjádřili sprostě, ale opravdu zrovna on, který emigroval, nechápe, že když si pozve emigrant zpěváka, jenž pomáhal za socialismu udržovat status quo, tak se to lidem líbit fakt nemusí? Shodou okolností jsem se před několika dny dočetl, že Josef Kemr odmítl udělení titulu národní umělec. Stalo se snad, že když se snažil nezadat si s komunisty, že by jeho herectví bylo méně dobré, anebo že by nebyl "happy," jak se konformista David se slzou v oku na konci filmu vyjádřil? ()
Obtloustlý jazzový muzikant, který vsadil na klávesy zavěšené okolo krku a jednoduché kolovrátkové melodie. Můžeme si o něm myslet svoje, ale má za sebou nespočet hitů, které úspěšně přežily několik dekád, a rozdal vagóny pozitivní energie. Kromě jeho onanií, kolik toho všeho má a jak by vlastně bylo blbé být chudý (a vůbec se neohlíží na všudypřítomnou hrozbu typické české závisti), zazní několik zajímavostí a střízlivých pohledů od jiných muzikantů nebo hudebního publicisty Vlčka. ()
Mívala jsem různé úchylky. Není to lepší! A Michal David (ten umí tedy žít!!) je jen jednou z mnoha. Takže, byl to návrat nostalgický, to ano.. ale raději se nevracet. … Sháním céčka, nemáte? :-) ()
Skutečný bizár...hned na několik způsobů. Dokument odhaluje víc, než by možná chtěl, není to hlavní podstata dokumentu? Ano, ale tuto rychlokvaškovitou šou nelze počítat mezi plnohodnotné dokumenty. I když poodhaluje, ať je to profil socialistického podnikatele Franty Janečka či skutečné jméno Michala Davida (fakt jsem netušil, že se tak nejmenuje). Zobrazuje i určitý sociální status české společnosti, jež uměle vytvořené jméno dodnes platí. A výsledek? Nesporný hudební talent ubitý zavrženíhodným životem v nestoudném materiálním nadbytku dnes již skoro nepoznatelného taliánského komedianta a krále českých diskoték, jenž vše podtrhne větou "Je mi jedno, pro koho budu dělat šou, hlavně, že dostanu honorář...to je moje práce..".. Jednoduše řečeno, Čech, který se neztratí, také...Fanánku, proč?? Sagvane, nefetuj, když jdeš do televize! Nejstřízlivější pohled na celou tuto věc podává Josef Vlček a Rudy Linka, kterých jsem si nepřestal vážit ani po této davidovské masturbaci na téma, kolik tedy mám, kolik jsem mohl mít a jak hroozně chudý bych byl, kdyby... ()
Nikdy jsem neměla ráda hudbu Michala Davida. V době Poupat jsem ji nenáviděla. Michal David je pro mě Zdeňkem Troškou hudby, i když uznávám, že i lidé bez vkusu mají právo na kulturní vyžití. Za léta, co kazí lidem hudební vkus Michal David se z malého nafoukaného kluka stal obtloustlý plešatý náfuka. Hudbu píše stále stejně špatnou. Vlastně až díky tomuto dokumentu jsem se dozvěděla, že období, kdy od něj měly mé uši klid, bylo věnováno nenávisti davu, který mu spílal, že se David ztotožnil s minulým režimem. Byť jeho hudbou hluboce pohrdám, tak s tímto prohlášením naprosto nemohu souhlasit. Pak by bylo podle stejné metody nutné odsoudit všechny umělci, kteří si dovolili za minulého režimu pracovat. Z toho stále ještě moderního honu na komunistické čarodějnice je mi nedobře. Netušila jsem, že budu Davidovi jeho comeback přát, ale díky tomuto zjištění se toho snad i dopustím. Navíc jsem v něm objevila i skutečného muzikanta, jeho přiznání, že vlastně poslouchá úplně jinou hudbu, než která ho živí, je pro mě příjemným překvapením, Za ještě větší překvápko považuju, s jakou bravurou a hravou lehkostí hraje jazz. O to smutnější je, že tenhle evidentně skutečně talentovaný muzikant skládá to, co skládá. To je ukázkové mrhání talentem. ()
Mile ubíhající dokument. Je to taková všehochuť. David mluví přímo, odhaluje své soukromí. V dokumentu ani není kdo by ho kritizoval. Nesouhlasím s tím, že má minulost komunistického zpěváka. Pro milovníky hudby zde může být překvapující , že je David výborný pianista a věnoval se jazzu a bigbeatu. ()
Nikdy som nenastúpil na populárny trend hejtovania Michala Davida, podľa mňa má veľmi veľa hitov, dobrých pesničiek, nesporný talent. A tak nenastúpim ani na hejt tohto dokumentu. Áno, vidíme tu hlavne na začiatku tú suverénnu pózu Michala Davida, trochu frajeriny, malej pýchy, ale inak sa celkom dosť dozvieme z pozadia, aj zo súkromia. No a tí, ktorí strašne nadávajú, že tento malý tlsťoch hrá na playback, sa dozvedia, že za ten playback má mega dom nielen v Prahe, ale aj na Kanároch. Takže cesta k bohatstvu je takto blízko, hor sa na to! ()
„Jo Míša ten si žije…johoho to je pohoda…“ Michal David a jeho bohémský život na Kanárech…ach jo taky bych někam už konečně vypadl – to je ale to jediné co mu tak závidím. V tomto dokumentu jsem se převážně dozvěděl co všechno vlastní buď ON, jeho rodina, předci, nebo jim to bylo režimem vzato…hm, každopádně některé jeho písničky jsou super, rád si je poslechnu…Prachy si vydělal, žije jak žije – hlavně že je spokojený, složil a natočil pár písniček, které hraje pořád dokola (ale tak když to lidi baví a platí mu, proč ne…). Mimo to maká i pro muzikály nebo jiné zpěváky /zpěvačky – tož užívej Vladimíre a dej si COLU… ()
Pár songu Michala mám opravdu rád, ale tohle byl velmi špatnej dokument: Michal se po celou dobu vychvaluje jak je skvělej, Fanánek mu celou dobu nadbíh.... smažka Tofi je tragéd...Trapas na Václaváku.. ()
Dokument o lhani si do kapsy. Medajlonek odporneho hnoje - skoda, ze to nejde vymazat. "Vsichni vi, ze jsem dobry muzikant, ale nikdo to nerekne nahlas", "Ja jsem nebyl velky milovnik komunistu" fuck me not! Jdi doprdele kolovratkovy bolsevicky hajzle a hlavne uz nic nenahravej! Proc tam pricmrndaval Fananek nebo Rudy Linka? Nevim. ()
Nikdy jsem nepochopil tu nemilost, ve které je Michal David. Asi protože jsem naplno nezažil komunismus? Dokument je taková dobrá jednohubka, u kterého jsem se toho mnohého dozvěděl (je pravda, že tam nezazní moc kritiky). Za mě rozhodně palec nahoru. P.S. Michal David je asi jediný umělec, kterému půjdu na pohřeb (promiň Kájo). ()
To klouzání po povrchu přeci jen odhalilo něco, co si Michal David ve své samolibosti nejspíš ani neuvědomil, když se nechal sluníčkově zdokumentovat. V jeho typicky nabubřelém podání se z toho totiž stala přehlídka bezostyšné arogance a namachrovanosti, ze které se soudnému člověku musí zákonitě udělat šoufl. Pokud se opravdu má žít a tvořit jenom pro peníze, tak jsem se tu ocitla asi omylem. (50%) ()
Dozvěděl jsem se mnoho nového :-) ()
Já jsem spokojen. Je to "živý" a záživný dokument, žádná suchařina. Ano, je to sice sebeprezentace Michala Davida, ale na druhou stranu se dozvíme spoustu informací z jeho života. A to je pro jeho fanoušky asi to nejdůležitější. ()
Neviděl jsem začátek, který dle místních komentářů možná všechny hned odradil. Zajímavý je vývoj názorů společnosti na zpěváka Michala Davida kolem revoluce. Byl vzat na milost, ale pořád se objevují názory, jaký to byl komunistický zpěvák. Přitom jeho písničky jsou jen jednoduché. Někdo se kvůli vyzpívání svých pocitů musel přesunout do zahraničí. Někdo zase vyzpíval své plytké pocity kolem lásky, kamarádství a paření. Ani na jednom nevidím nic špatného. Příjemný je kontrast s Fanánkem, který pro některé díky spolupráci s Davidem klesl na nejhlubší dno. Jde o práci a i při té si mohou rozumět panker s kolotočářem. ()
Sebestředné výlevy a honění ega skrčka, co sice hudbu umí (viz jazzové začátky), ale chování cirkusáka, který neustále upozorňuje na to, co má, kolik toho má a jak je bohatý. Bohužel ne na duchu. Sebereflexe na absolutní nule. Žalovat tohoto pána na k.rvení hudebního vkusu 4 generací. Krásný příklad: Co za hymnu hokejistům za Nagano, to za pár let ČSSD před volbami. Doporučuji se při sledování pořadů zaměřit na mimiku Majkla D. ()
Nehodnotím hudbu/ dílo Michala Davida, hodnotím dokument. A ten mi přišel zábavný a velmi dobře udělaný. Nejslavnější éra Michala Davida mě zastihla jako kluka 10+ a tehdy jsem ho fakt baštil. Posledních 30 let se s jeho tvorbou snažím pokud možno míjet, na Color Music Rádiu, které máme rádi oba dva, mi ho naštěstí nenaservírují. Tenhle dokument mě ale utvrdil v tom, že ho mám rád jako člověka. On by mě pravděpodobně rád neměl, protože ze svého života vytěsnil odpůrce a kritiky, což se mu ale vůbec nedivím- pokud by to neudělal, musel by se zbláznit. A zbláznit se z lichometníků je určitě příjemnější, než se zvencnout z permanentní negace lidí, kteří mu vyčítají i věci, na které je právem hrdý. Mám teď na mysli jeho cirkusácký původ. On si nevybral, že se narodí zrovna do této rodiny, ale když už se to stalo, byl by blázen, kdyby se za to styděl. Jeho předci byli mimořádně schopní, a když nás provázel tím činžovním domem, který kdysi postavil jeho dědeček pro rodinu, tak mi bylo jasné, že by měl pestřejší a zábavnější život než většina z nás už jen proto, kolika příbuznými byl od malička obklopen. Chválit Michala Davida se nenosí. Davové psychózy nesnáším a i proto ho teď pochválím. Kdyby nebyl tak neprakticky hodný člověk, ušetřil by si v životě spoustu trápení. On ale podle mě lidem nikdy vědomě neubližoval, proto se ho tolik dotýkala kritika a nevraživost a nikdy se jim nenaučil dokonale čelit. Ještě pořád má tendenci vysvětlovat a obhajovat se. Ještě pořád nepochopil, že některým lidem se nezalíbí, i kdyby byl prokazatelně nejlepší hudebník na světě. Ode mě má body za svůj vztah k rodině. A měl by je, i kdyby na něj prasklo, že si po každém vystoupení dopřává tři grouppies. Tomu vnukovi a konec konců i manželce to může být úplně jedno, protože tenhle člověk umí dokonale oddělit pracovní od soukromého. Mám rád i pocit, že Michalu Davidovi rozumím. Přijde mi jako v dobrém smyslu slova jednoduchý, nezáludný, snadno čitelný člověk. Pravý opak Fanánka, kterého jsem ze stejného důvodu (a kvůli jeho kolaboraci právě s Michalem Davidem) už před mnoha lety lidsky i umělecky zatratil.///P.S.: Něco mi říká, že o tom, jestli Kroky prodaly 4 milióny desek (Davidova představa 30 let poté), nebo 20 (!) miliónů desek (Janečkovo přiznání v rámci stařecké chlubivé) ještě uslyšíme. Vsadil bych se, že zaplaceno dostali jen za čtyři. ()
Dokument, ve kterém se Michal David snaží přesvědčit ostatní a možná i sebe, že je lepší, než si mnozí myslí. Zní to ale dost křečovitě a nejistě. Určitě složil spoustu líbivých melodií, doplněných prostoduchými texty, které má spusta lidí ráda. Jenže lidi mají rádi i např. mma nebo porno. To z toho nedělá cokoliv hodnotného. Jde o tu nejprostší zábavu a hlavně peníze. Není to nic odsouzeníhodného, ale také nic, za co by se měl člověk velebit. Michal tvrdí, že nebyl prorežimní zpěvák, pravda ale je, že jeho hudba dokonale vyhovovala tehdejšímu režimu, který se snažil vzbuzovat pocit, že všechno je tu fajnový a všichni jsou veselí a šťastní. Dokument neodkryl nic zajímavého. Škoda, že David nepromluvil o svém nemanželském synovi. Také mohl zmínit medaili za zásluhy od Miloše Zemana. On se však celou dobu snažil působit líbivě. Jistě vydělal spoustu penízků a po hmotné stránce se má výborně. A kdo ví, možná je i vyrovnaný, v pohodě a šťastný. Na mě tak ale celý dokument působil jako pozlátko, pod kterým se skrývá něco temnějšího. ()
Ač se nás snaží přesvědčit, že nebyl zaprodancem komunistického režimu, tak se vzápětí pochlubí, že byl v roce 1986 v USA fandit na tenise. Tam v té době fakt obyčejný smrtelník nemohl, Michale. ()