Amedeo Nazzari

Amedeo Nazzari se koncem třicátých let zařadil mezi přední hvězdy italského filmu a svou pozici předního filmového milovníka si udržel ještě dlouho po druhé světové válce. Narodil se jako Amedeo Buffa ve městě Cagliari na Sardinii do dobře situované rodiny, jeho otec Salvatore Buffa byl majitelem továrny. Umělecké jméno Nazzari přijal Amedeo později po dědečkovi z matčiny strany, který byl významným právníkem ve městě Vicenza. O otce přišel v šesti letech a poté s matkou přesídlil do Říma, kde původně studoval církevní seminář, školní představení v něm ale probudila zapálení pro divadlo.

Koncem dvacátých let začal Amedeo Nazzari s různými společnostmi hrát divadlo, k první filmové roli se dostal v historickém příběhu GINEVRA DEGLI ALMIERI (1935). Po slabém úspěchu tohoto filmu se Nazzari vrátil k divadlu, ale nedlouho nato si jej jako hereckého partnera prosadila Anna Magnani do filmu KAVALÉRIE (Cavalleria, 1936), který se zařadil mezi komerční trumfy té doby. Světu filmu zůstal již Nazzari věrný a koncem třicátých let začala jeho hvězda prudce stoupat. Z dalších rolí v uniformě můžeme uvést film HRDINNÝ LETEC (Lucianno Serra pilota, 1938).

Za války proslavil Nazzariho především Blassetiho historický film HOSTINA POSMĚVÁČKŮ (La cena delle beffe, 1942), zasazený do renesanční Florencie, úspěch mu přinesla také titulní role v životopisném snímku CARAVAGGIO (Caravaggio, il pittore maledetto, 1942), za nějž získal Zvláštní cenu na festivalu v Benátkách. Několik filmů z té doby uvedla i česká protektorátní kina (za války hrál Nazzari ve více než třiceti filmech, vesměs v hlavních rolích). Za zmínku jistě stojí, že v romantickém příběhu PŮVAB (Grazia, 1943) byla jeho partnerkou česká hvězda Lída Baarová, která tehdy využila šance pracovat v Itálii, když jí bylo znemožněno točit v Čechách. Amedeo Nazzari měl v té době pověst problematického herce s hvězdnými manýrami, měl tendence zasahovat do scénářů a ovlivňovat celkovou koncepci filmů, a i když s ním režiséři spolupracovali často neradi, jeho postavení to nemohlo ohrozit.

Po válce se Nazzarimu podařilo na předchozí úspěchy navázat Lattuadovým neorealistickým filmem BANDITA (Il bandito, 1946), kde hrál opět s Annou Magnani a za svou hlavní roli získal Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů. Po několika dalších filmech slavných režisérů začal Nazzari spolupracovat s Raffaelem Matarazzem, který mu poskytl hlavní role v celé sérii melodramatických příběhů s často kriminálním pozadím. Nazzariho partnerkou byla v těchto filmech „královna italského melodramatu“ Yvonne Sanson (1926-2003). Matarazzovy filmy v sobě občas nesly prvky neorealismu, vesměs je ale kritika strhala jako přehnaně sentimentální, na druhou stranu je provázel mimořádný zájem diváků. Přestože společná práce trojice Matarazzo-Nazzari-Sanson nijak umělecky neobohatila italskou kinematografii padesátých let, diváci je milovali. Připomeňme alespoň názvy některých jejich filmů – ŘETĚZY (Catene, 1949), TRÁPENÍ (Tormento, 1950), KDO JSI BEZ HŘÍCHU (Chi e senza peccato, 1952) nebo MELANCHOLICKÝ PODZIM (Malinconio autunno, 1958).

Kromě toho ale Nazzari točil nadále i s jinými režiséry, zaujal například v hlavní roli Zampova dramatu PROCES PROTI MĚSTU (Processo alla citta, 1954), především ale podal zajímavý výkon v postavě stárnoucího herce Alberta ve slavném Felliniho filmu CABIRIINY NOCI (Le notti di Cabiria, 1957). Zatímco s koncem padesátých let začalo ubývat dalších nabídek, Nazzari se tehdy věnoval více rodině – v roce 1957 se jeho manželkou stala italská herečka řeckého původu Irene Genna (1931-1986) a narodila se jim dcera Evelina Nazzari (*1958), dnes taktéž herečka.

Šedesátá léta byla ve znamení expanze bláznivých komedií, v nichž Nazzari odmítal hrát, považoval se za herce velkých dramatických rolí, které pro něj nebyly. Některé chystané projekty navíc vyšly do ztracena a například plánovanou roli knížete Saliny ve slavném GEPARDOVI (1963) místo něj nakonec hrál Burt Lancaster. Poslední velkou roli hrál Nazzari v historickém snímku TRAJÁNŮV SLOUP (Colomna, 1968), kde ztvárnil titulní, nikoli ovšem hlavní postavu císaře Trajána. Mezitím dostal menší příležitosti v různých mezinárodních koprodukcích (MÁKY JSOU TAKÉ KVĚTY – Poppies Are Also Flowers, 1966; SICILSKÝ KLAN – Le clan des Siciliens, 1969).

V sedmdesátých letech hrál Nazzari spíše již jen v televizi, která navíc s úspěchem reprízovala jeho starší filmy. Problémy s ledvinami a několikerá hospitalizace nakonec Nazzariho zcela vyřadily z dalších uměleckých aktivit. V roce 1979 v rámci udílení prestižních Donatellových cen obdržel Zvláštní cenu Davida za celoživotní přínos italské kinematografii. Zemřel v listopadu téhož roku ve věku 71 let.

Pavel "argenson" Vlach