Josef Větrovec

Josef Větrovec se narodil 5. března 1922 v Plzni do dělnické čtvrti Petrohrad, krejčímu fazonérovi a matce posluhovačce. K divadlu tíhl již od dětství, už v devíti letech stál na ochotnických prknech. Učil se v plzeňské Škodovce, hrál závodně házenou a byl členem spolku dělnické mládeže Kovodělník a mládežnického recitačního kolektivu RECKOV – Plzeň 5. Právě v této době se formovalo jeho levicové přesvědčení. Za nacistické okupace byl za rozmnožování ilegálních letáků Němci vězněn v plzeňských Borech, Terezíně a Buchenwaldu. I v těchto těžkých chvílích spoluvězňům recitoval a hrál.

Po návratu z koncentráku v osvobozené Plzni založil Větrovec Divadlo naší doby ’45 (1945 – 1946). Následně se stal profesionálem v plzeňském Divadle J. K. Tyla (1946 – 1960) a poté v pražském Divadle E. F. Buriana (1960 – 1990), kde působil do svého odchodu na odpočinek. Zde byl v době normalizace i uměleckým ředitelem (1973 – 1988) a zanášel na divadelní scénu oficiální „umění“.

Josef Větrovec se herectví nikdy neučil, ale lety své praxe se z něho vyvinul vynikající herec. Díky svému plastickému herectví a krásným hlubokým hlasem byl hercem charakterních dramatických i komediálních rolí s břitkým humorem, nadsázkou a ironií („Jezero Ukereve“, „Obyčejný člověk“, „I chytrák se spálí“, „Sprcha“, „Dvaasedmdesátka“, „Jízdní hlídka“, „Král Lear“, „Sen noc svatojánské“, „Julius Caesar“, „Veselé paničky windsorské“, „Hercule Poirot“, „Konec masopustu“, „Malostranská humoreska“ atd.).

Poprvé přišel bližšího do styku s filmovou prací až po svém definitivním příchodu do Prahy, díky roličce muže v hospodě v Čechově dramatu KOHOUT PLAŠÍ SMRT (1961). U diváků byl populárním svým jednoduchým herectvím bodrých a politicky uvědomělých vesnických i městských hrdinů současnosti i minulosti.

Takový byl třeba ředitel Grochol (LUCIE), vojín Pelnář (HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK), kapitán (UKRADENÁ VZDUCHOLOĎ), akrobat Vencl (LIDÉ Z MARINGOTEK), rolník Josef Bařina (NOC NEVĚSTY), šejk (NA KOMETĚ), Dr. Jáchym (LUPIČ LEGENDA), ředitel ZOO (HROCH), provozář Šantala (HOLKY Z PORCELÁNU), kormidelník Vrána (MYS DOBRÉ NADĚJE), funkcionář KSČ Hrubý (OSVOBOZENÍ PRAHY), akrobat Kroupa (ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM), kapitán VB (COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT), šéf Paul („JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE…!“), ředitel divadla („JÁ UŽ BUDU HODNÝ, DĚDEČKU!“), Obrist (PAN VOK ODCHÁZÍ), viník Dymeš (JAK NAPÁLIT ADVOKÁTA), Franta Chovanec (ZRALÉ VÍNO a MLADÉ VÍNO), komisař First (ANDĚL S ĎÁBLEM V TĚLE, ANDĚL SVÁDÍ ĎÁBLA) a ředitel nemocnice (JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT a KONEC BÁSNÍKŮ V ČECHÁCH), kdež se naposledy zjevil na stříbrném plátně. Rozhodně větší herecké příležitosti (než film) mu přinesla Československá televize.

Jako herec, komentátor a přednašeč se uplatnil v rozhlase („Dialog s doprovodem děl“, „Grünsteinova varianta“, „Před západem slunce“, „Pražský Žid“, „Kouř v očích“, „Hadrián z Římsu“), televizi (inscenace a pohádky ODCHÁZETI S PODZIMEM, KOUZELNÝ DŮM, EGYPTOLOGOVÉ, ŠPERK, LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU, DALSKABÁTY HŘÍŠNÁ VES ANEB ZAPOMENUTÝ ČERT apod., a seriály SOUDNIČKY, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, MATKA, BYL JEDNOU JEDEN DŮM, CHALUPÁŘI, TAJEMSTVÍ PROUTĚNÉHO KOŠÍKU, DNES V JEDNOM DOMĚ, ARABELA, DOBRÁ VODA, BAMBINOT, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, U NÁS DOMA, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, CIRKUS HUMBERTO, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, DLOUHÁ MÍLE aj.) a dabingu (př. „MAYOVKY“ nebo „ANGELIKA“), kde často daboval např. Jeana Gabina a Buda Spencera.

Uplatnil se i jako spíkr (tř. MÍŠA KULIČKA) na audio nosičích s pohádkami s Hurvínkem (zločinec Drsňák). Jeho herecká práce šla v ruku v ruce s prací politickou a veřejnou. Jako přesvědčený komunista a člen KSČ byl př. členem Městského výboru KSČ v Praze, výboru SČDU a České mírové rady. Ve svém domovském divadle prosazoval jako umělecký vedoucí hlavně politicky angažované hry.

Za své herectví, a zejména za politickou činnost, byl poctěn Zasloužilým umělcem (1973), Řádem práce (1978), Cenou Jaroslava Průchy (1978), Medaili „Za zásluhy o hlavní město Prahu“ (1981), Medaili SČSP (1981), pamětní Medaili Světové rady míru (1982), pamětní Plaketu Klementa Gottwalda 1982, Medaili J. K. Tyla (1983) a titul Národního umělce (1983). Josef Větrovec, který se po roce 1989 stáhl do ústraní, zemřel už trochu zapomenut 11. února 2002 v Praze, necelý měsíc před svými osmdesátými narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour