Narodil se 1. 1. 1935 v Titogradě (Podgorici - současném hlavním městě Černé Hory), většinu života však prožil v Bělehradě, kde působil jako pedagog a věnoval se filmové tvorbě. Kromě bělehradské univerzity vyučoval také na Akademii umění v Novém Sadu a na Fakultě výtvarných umění v Cetinji. Patří bezesporu mezi nejoceňovanější filmové tvůrce bývalé Jugoslávie.
Natočil řadu krátkých filmů, které se zpravidla pohybují na hraně dokumentárního a hraného filmu. V šedesátých letech vytvořil např. trilogii realistických krátkých filmů Homo sapiens (1969), Homo Homini (1970) a Zategni dele (1970). Realistický styl evokující v divákovi pocit, že se dívá na dokument, rozvíjí i v sedmdesátých letech. Ve filmech, jako jsou např. Ljubav (1972 ) či In Continuo (1971) vrhá světlo na univerzální lidské pravdy. Přestože jsou scénáře těchto filmů velmi jednoduché a děj se odehrává na jednom místě, daří se mu na prostoru 10-30 minut vystihnout podstatu schopnosti člověka milovat, či nenávidět. Také jeho další krátké filmy z tohoto období Moć (1972) a Dan više (1972) se zabývají základními otázkami lidského bytí.
V roce 1977 natočil Vlatko Gilić svůj celovečerní debut Kičma (Páteř). Toto pochmurné existenciální drama odehrávající se v blíže nespecifikovaném čase na bělehradském sídlišti je originální vizí světa blížícího se ke svému konci. Jeho druhým a zároveň posledním celovečerním hraným filmem jsou Dani od snova z roku 1980. K oběma filmům si napsal také scénář a oba byly uvedeny na festivalu v Cannes. Kičma byla navíc nominována na Zlatou palmu.
Gilić je rovněž autorem několik dalších scénářů (např. Čovek na rasprodaju - 1983, Zločin i san - 1987, Prepoznavanje senke - 1989, Produžena noć - 2003, Oboren pogled - 2004) a na dalších se podílel jako spoluautor (např. Smrt Paora Đurice - 1972, Bombaši - 1973, Sezona mira u Parizu 1981). Je zodpovědný rovněž za vizuální stránku dalších snímků - kromě svého filmu Dani od snova spolupracoval i s dalšími významnými černohorskými režiséry, např. s Milo Djukanovićem (Palma medju palmama - 1967 a Quo vadis Živorade - 1968) a Zdravko Velimirovićem (Provereno nema mina - 1965).
Vlatko Gilić získal desítky nejrůznějších filmových ocenění. Kromě úspěchů na domácích filmových festivalech stojí za zmínku zisk Stříbrného medvěda v Berlíně za film Ljubav. Ten byl zároveň nominován na Zlatý globus. Je rovněž držitelem prestižních ocenění z festivalů v Oberhausenu, Sydney, Melbourne, Washingtonu, Londýně, Pule a z mnoha dalších.
Jiří "dzira" Fiala
