foto

Carroll Ballard

  • nar. 14.10.1937 (81 let)
    Los Angeles, California, USA
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Carroll Ballard (celým jménem Carroll James) je americký filmový režisér a kameraman, jeden z významných, podnes působících představitelů filmové generace, která v sedmdesátých letech stála u zrodu tzv. Nového Hollywoodu. Je proslulý sérií obrazově strhujících, silně proenvironmentálně laděných rodinných filmů, v nichž (převážně dětští) hrdinové prožívají dobrodružství po boku volně žijících zvířat - ať už hřebce, vlků či divokých hus.

Narodil se 14. října 1937 do rodiny s indiánskými kořeny. Coby jedináček vyrůstal poblíž ledovcového jezera Tahoe, na dohled zasněžených štítů Sierry Nevady - v dobách, kdy tamní kraj byl stále ještě nedotčenou divočinou, která jako by vypadla ze zašlého světa westernových líčení (po okolí se dosud proháněli honáci dobytka a jednou z Ballardových blízkých sousedek byla pravnučka po přeživších proslulé Donnerovy výpravy). Po střední škole nastoupil na návrhářskou školu (jeho mladickým snem bylo stát se návrhářem automobilů), té ovšem po jisté době zanechal, neboť si nedokázal představit svou budoucnost za kreslícím stolem. Krátce se věnoval loďařskému řemeslu (původní profesi svého biologického otce) a posléze, částečně z pocitu jisté životní bezradnosti, narukoval k armádě. Toto rozhodnutí se pro Ballardovu filmovou kariéru paradoxně ukázalo jako osudové. Seržant v Ballardově jednotce byl shodou okolností velkým filmovým nadšencem a každou nedělní noc promítal filmy v malém armádním kostele. Ballard, filmem dosud spíše nepolíbený, na tyto projekce pravidelně docházel a poprvé tak přišel do styku s autorskými snímky mimo hlavní proud: především pak snímky Akiry Kurosawy, Satjádžita Ráje a Carla Theodora Dreyera. Takřka okamžitě propadl jejich nestárnoucímu kouzku a ještě během působení v armádě si pořídil první filmovou kameru, na kterou dle vlastních vzpomínek natáčel převážně různé přírodniny, od bobulí po listy stromů.

V šedesátých letech nastoupil na filmovou školu při Kalifornské univerzitě, kde se stal jedním ze spolužáků a blízkých přátel Francise Forda Coppoly (Apokalypsa, Kmotr), pozdějšího producenta Ballardovy celovečerní prvotiny – legendárního Černého hřebce (The Black Stallion, 1979). Po absolvování školy se Ballard věnoval natáčení oceňovaných dokumentárních a vzdělávacích filmů ve formátu 16mm, povětšinou pojednávajících o životě zvířat - jako je vpravdě pozoruhodný snímek The Perils of Priscilla (1969), vyprávěný z pohledu zatoulané domácí kočky. Tyto rané snímky (dnes v náležité kvalitě dostupné v rámci dvd/blu-ray vydání Černého hřebce, které vyšlo pod patronací vydavatelství Criterion Collection) vynesly Ballardovy pověst tvůrce s mimořádnou schopností vyprávět své příběhy takřka výhradně pomocí bezeslovných obrazů.

Pro Lucasovy Star Wars (1977) nasnímal exteriérové pouštní scény a posléze již slavil úspěch s výše řečeným celovečerním debutem: čarovnou adaptací dětské knihy Waltera Farleye Černý hřebec (The Black Stallion, 1979). Ballardův vstup na kolbiště celovečerního filmu, dnes všeobecně považovaný za jeden z nejlepších dětských filmů vůbec, nalezl v době svého uvedení silnou oporu v osobě nesmiřitelné filmové kritičky Pauline Kaelové, která jej opakovaně velebila coby jeden z nejlepších filmů své doby. Nad vody dobové produkce vyčnívá snímek především bezeslovou úvodní polovinou filmu, odehrávající se na liduprázdném ostrově (byť v knize zmíněnou sotva na pár stran), která dává plně vyniknout nejen obrazovému mistrovství kameramana Caleba Deschanela, nýbrž také dobově jedinečnému zvukovému doprovodu Alana Spleta (Černý hřebec byl ve své jedním z prvních filmů, který využil vícekanálový systém Dolby pro věrnou, hyperrealistickou reprodukci venkovních zvuků a ruchů). Následoval snímek Volání vlků (Never Cry Wolf, 1983), adaptace stejnojmenné knihy Farleye Mowata, která výrazně přispěla k proměně předsudečného pohledu na divoce žijící vlky; pohádkový Louskáček (Nutcracker, 1986), moderní zpracování slavného Čajkovského baletu ve výtvarném pojetí ilustrátora dětských knih Maurice Sendaka; napínavé sportovní drama Vítr (Wind, 1992) o závodech plachetnic; a v neposlední řadě rodinný snímek Cesta domů (Fly Away Home, 1996), vyprávějící o snažení otce a dcery doprovodit skupinku osiřelých bernešek velkých na jejich tahové trase za pomoci ultralightu. Zatím posledním Ballardovým filmem je dobrodružný snímek Můj kamarád gepard (Duma, 2005) o mladém jihoafrickém chlapci a jeho těsném poutu s titulní šelmou.

Ballardovy filmy vynikají křehce melancholickou, velmi ztišenou poetikou a jakousi osvobozující jednoduchostí a čistotou; kvalitami, jaké dnes ve filmu nacházíme již jen zřídka. Ballard vypráví své příběhy ve velmi podobném duchu, jako americký režisér-filosof Terrence Malick (s nímž Ballarda mimo jiné pojí dětství prožité na venkově, daleko od přelidněných měst): tedy jako zážitky, které plynou docela jako řeka – volně a nerušeně, s lehkostí vody plynoucí přes kameny. Pro Ballarda je typické, že soustředí více pozornosti na impresivní vykreslení okolního prostředí a pozvolné budování opojně magické atmosféry, než na složitou psychologii postav, pevně sevřenou zápletku či jiné tradiční dramatické prvky. Kapky deště na okně automobilu, zvířecí obyvatelé staré stodoly, vlny něžně omílající písčitý břeh, stébla trávy chvějící se v mrazivém arktickém větru či kupící se dešťová mračna, to vše má stejně významné místo, ne-li významnější, jako dialogová výměna mez dvěma postavami. Jinými slovy: Ballard je více básníkem než prozaikem. A jako každý básník toho méně říká, šetří se slovy a více toho ukazuje a evokuje. Z pohledu dnešního diváka (a zvláště toho dětského, odkojeného mnohomluvností a překotnou dynamikou moderních dětských filmů) se tak Ballardovy filmy mohou místy jevit až k uzoufání tiché, pomalé a nevzrušivé, což jistě nijak nepřispívá k jejich široké divácké popularitě.

Takřka všechny Ballardovy filmy pojednávají o odloučení (na pustém ostrově, uprostřed nelítostné africké buše, na dálném severu), svobodě a volnosti, touze po svobodě a nalézání svobody ve volné přírodě, po boku divokých zvířat. Setkání s divokou přírodou činí Ballardovy hrdiny jaksi vnitřně lepšími a ryzejšími, dovoluje jim nahlédnout do vlastního nitra a objevit v sobě cosi zasutého, dosud nepoznaného, dospět a zocelit se. Blízký vztah ke zvířatům se jim stává cestou k překonání vnitřní bolesti - obyčejně bolesti ze ztráty jednoho z rodičů (motiv prolínající se celou Ballardovou tvorbou), cestou k opětovnému nalezení sebe sama. Zvířata přitom nejsou jen pasivními objekty, nýbrž plnohodnotnými postavami, bytostmi s vlastní osobitostí (niterností), tajemstvím a krásou - odtud častá snaha o zprostředkování jejich hlediska (nejnápadněji ovšemže v raném snímku The Perrils of Priscilla) a také poetický důraz na krásu a eleganci jejich přirozeného pohybu a etologicky věrné podání jejich zvyků a chování.

Luděk "Lavran" Čertík

Režijní filmografie

Herecká filmografie

Fanoušci tvůrce

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace