Antonie Hegerlíková

Antonie Hegerlíková se narodila 27. listopadu 1923 v Bratislavě do rodiny služebné a bývalého pekaře, důstojníka německé národnosti. Její starší sestra Anna byla později lékařkou. V deseti letech jí zemřel otec, vyrůstala v Žilině, kde navštěvovala baletní hodiny.

Po odtržení Slovenska se roku 1938 s rodinou přestěhovala do Prahy, kde pokračovala s baletem u primabaleríny Jelizavety Nikolské. Během studií na gymnáziu se chtěla stát středoškolskou učitelkou zeměpisu a tělocviku. Na popud Nikolské začala se studiem dramatického oddělení pražské Státní konzervatoře (1939 – 1943), kterou absolvovala u Jiřího Frejky, Anny Iblové a Jiřího Plachého. Už během studií hostovala v Národním divadle v Praze.

V letech 1943 – 1945 postupně vystupovala v Divadle Vlasty Buriana, v Divadle ve Smetanově muzeu a v Intimním divadle. Po osvobození a po krátkém angažmá v D 46 E. F. Buriana se stala dlouholetou členkou Divadla na Vinohradech (1946 – 2004). Kromě Vinohrad (kde byla až do odchodu na penzi) hostovala v kladenském i v mladoboleslavském divadle a v Divadle Metro.

Vyučovala na DAMU (1956 až 1957) a na Vyšší odborné škole herecké v Praze (1997 – 2003), kde se podílela i na studentských představení. Hegerlíková byla vyzrálou charakterní herečkou s kultivovaným a též energickým projevem. Z mladých dívek se záhy přehrála do velkých mnohovrstevnatých hrdých hrdinek, matek a starších žen.

Z inscenací, v nichž si Antonie Hegerlíková zahrála, si připomeňme „Cyrano z Bergeracu" (Růžena), „Hoře z rozumu" (Princezna), „Přelom" (Taťjana), „Jan Žižka" (Kateřina), „Nora" (Nora), „Jan Hus" (Háta), „Idiot" (Nastasja), „Marie Stuartovna" (Alžběta), „Tartuffe" (Elmíra), „Válka s mloky" (Povondrová), „Naši furianti" (Marie Dubská), „Návštěva staré dámy" (Klára), „Pygmalión" (Pearcová), „Maryša" (Lízalka), „Loupežník" (Profesorová), „R. U. R." (Nána), „Lištičky" (Addie), „Rafani" (Matka), „Návštěva staré dámy" (Manželka), „Tři velké ženy" (A), „Poslední šance" apod.

Jejími manžely byli režisér, teoretik a výtvarník Antonín Dvořák (1920 – 1997) a herec Karel Fridrich (1924 – 2001). Z prvního svazku měla dceru Antonii. Debutovala ještě jako studentka konzervatoře v úloze kadeřnice Marty v melodramatu J. A. Holmana BLÁHOVÝ SEN (1943).

K další filmové práci se dostala až v zestátněném poválečném filmu, kdy na rozhraní 40. a 50. let vytvořila několik výraznějších úloh, často v politicky tendenčních snímcích: dcera Lída (ŽÍZEŇ), Anežka (DVA OHNĚ), žena u vetešníka (ZOCELENÍ), švadlena Betty (VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI), Anička (PŘIZNÁNÍ), venkovanka Mária (AKCE B), Vránová (KONEC STRAŠIDEL), textilní dělnice Zdena (NÁSTUP) a Růžena Holubová (VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ).

Na sklonku 50. let se zjevila v civilnější podobě jako choť Berta (DNES NAPOSLED) a matka Anči (KRÁLÍCI VE VYSOKÉ TRÁVĚ). Po zbytek 60. let se opět ve filmu Hegerlíková přestala zjevovat.

Po této třetí odmlce se v malých rolích objevovala během normalizace: SVATÁ HŘÍŠNICE (Růžena), BABIČKA (Mikešová), SMRT ČERNÉHO KRÁLE (Králová), SVATBA BEZ PRSTÝNKU (Syrůčková), SLEČNA GOLEM (Cloche), MOTIV PRO VRAŽDU (Karasová), V KAŽDÉM POKOJI ŽENA (Faltová), POPRASK NA SILNICI E 4 (Anička), KAŽDÉMU JEHO NEBE (Arnoldová), O PRINCEZNĚ JASNĚNCE A LÉTAJÍCÍM ŠEVCI (chůva), NAROZENINY REŽISÉRA Z. K. (Věra).

Bylo tomu taktéž po roce 1989 ve FANY (tetička), POČETÍ MÉHO MLADŠÍHO BRATRA (Rozálie) a v PAMĚTNICI (Vítková). Byla spíkrem u dokumentů (mj. ZA ŽIVOT RADOSTNÝ, NEOBYČEJNÁ LÉTA) a namluvila kolegyně (PUŠČIK JEDE DO PRAHY a MARKETA LAZAROVÁ).

Hojné uplatnění nalezla také v rozhlase („Večer Dona Juana", „Smyčka" či „Maryša"), dabingu (BOUŘE, KDO SEJE VÍTR, BÍDNÍCI ad.), televizních filmech (ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU, KAT NEPOČKÁ, DLOUHÝ PODZIMNÍ DEN atp.) a seriálech (F. L. VĚK, MATKA, VELITEL nebo ČETNICKÉ HUMORESKY).

Hegerlíková získala Státní cenu I. stupně (1951) za film VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI, titul Zasloužilé umělkyně (1965), Cenu Senior Prix (1993), nominaci na Cenu Thálie (1999) za úlohu ve hře „Tři velké ženy", za celoživotní mistrovství v činohře Cenu Thálie (2004), Cenu MČ Praha 11 (2008) a za celoživotní mistrovství v dabingu Cenu Františka Filipovského (2008). Antonie Hegerlíková zemřela po zdravotních komplikacích v Praze 11. prosince 2012, krátce po devětaosmdesátých narozeninách.

Jaroslav "krib" Lopour