Valerie Kaplanová

Valerie Kaplanová se narodila 12. září 1917 v Hlinsku. Do jedenácti let byla, díky svému otci, obchodnímu zástupci s botami, ve Vídni. Na přáni otce absolvovala rodinnou školu a stala se sekretářkou. Při zaměstnání hrála s ochotnickým souborem Živé jeviště. Poprvé se na jevišti ukázala již v roce 1930 v inscenaci „Úkazy našich dějin“ ve Vinohradském divadle.

Profesionální herečkou se stala až po druhé světové válce. Hrála v oblastních divadlech: v Zemském divadle v Liberci (1945 – 1948), v Karlových Varech (1948 – 1949), v Národním divadle v Brně (1949 až 1950), v Divadle pracujících ve Zlíně /Gottwaldově/ (1950 – 1952), opět v Karlových Varech (1952 až 1961) a nakonec ve Východočeském divadle v Pardubicích (1961 – 1. 10. 1979), jehož byla členkou až do odchodu na odpočinek, ale vystupovala zde až do své smrti. Příležitostně hostovala také v Praze (Divadlo Na zábradlí aj.).

Kaplanová byla nevšední herecký typ. Udivovala zejména svoji fyziognomií – hubenou a kostnatou postavou, brzo zvrásněným obličejem s nepřítomným a uhrančivým pohledem a skřípavým vysokým hlasem. Nejčastěji na jevištích (a později i ve filmu) hrála charakterní role matek a starých babiček (při hostování v Praze se představila ve hrách „Naši furianti“ a „Ivanov“). Léta byla provdána jako Tláskalová.

Před kamerami se poprvé objevila už v roce 1951 v krátkometrážních osvětových a dokumentárních snímcích PIONÝR a RADĚJI DŘÍVE. Před filmovými kamerami se v plnohodnotné roli objevila o šestnáct let později v Kachyňově dramatu NOC NEVĚSTY (1967), kde sehrála bývalou vesnickou služku a nyní předsedovu manželku Filipu.

I přes své angažmá v Pardubicích byla hojně využívaná pražskými filmaři do různých menších postav Hadačové (OHLÉDNUTÍ), Skuhrovcové (SVĚDECTVÍ MRTVÝCH OČÍ), Erny (...A POZDRAVUJ VLAŠTOVKY), „bohyně“ (ŠKAREDA DEDINA), babizny (KOČIČÍ PRINC), babičky (TCHÁN), staré dámy (ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ), služky Alžběty (POKLAD HRABĚTE CHAMARÉ), zaříkávačky (OLDŘICH A BOŽENA), smrtky (PERINBABA), babičky (NEXUS; ARTUŠ, MERLIN A PRCHLÍCI; VEKSLÁK ANEB STARÉ ZLATÉ ČASY; MALOSTRANSKÉ HUMORESKY) či dámy v knihkupectví (VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH).

Mezi její největší, a u diváků nejoblíbenější, postavy bezesporu patří zlá kmotra v Zemanově pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976), průvodkyně muzeem, ze které se nakonec vyklube samotný Jára Cimrman ve Svěrákově a Smoljakově smyšleném životopisném snímku JÁRA CIMRMAN LEŽÍCÍ, SPÍCÍ (1983) a zejména její senilní babička, ležící celý den v posteli na dvorku (tuto postavu Kaplanová převzala po zemřelé Erně Červené) ve druhém a třetím díle bláznivé letní trilogie SLUNCE, SENO... (SLUNCE, SENO A PÁR FACEK, 1989 a SLUNCE, SENO, EROTIKA, 1991) režiséra Zdeňka Trošky.

Díky svému neuvěřitelnému zjevu si ji rádi vybírali zahraniční produkce točící v Československu a později i v České republice (KVÍLENÍ VLKODLAKŮ 2, THE RAGGEDY RAWNEY, PROCES, GIORGINO, LA CASA ROSA atp.). V českém filmu si naposledy zahrála v roli babičky Filomény v pohádkové komedii Zdeňka Havlíčka ŠMANKOTE, BABIČKO, ČARUJ! (1998).

Jejího herectví nezapomněl využít rozhlas („Pěnkava s Loutnou“) a televize v inscenacích (CHODNÍK PŘES DUNAJ, PILÁT PONTSKÝ, ONOHO DNE, HONORÁRNÍ KONZUL nebo SEDM A JEDNA NOC) a seriálech (30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, TETA, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, ARABELA SE VRACÍ, RUSKÁ RULETA apod.).

Díky svému propagování televizní soutěže TUTOVKA (1992) si u diváků vysloužila populární přezdívku „Babka Tutovka". Byla nositelkou Ceny Senior Prix (1994) a Medaile města Pardubic (1995). Jedna z nejzajímavěji vypadajících českých hereček Valerie Kaplanová zemřela 12. května 1999 v Pardubicích ve věku nedožitých osmdesáti dvou let.

Jaroslav "krib" Lopour