Gary Moore

Irský hudebník a skladatel Robert William Gary Moore v průběhu své kariéry hrál v různých skupinách a mnoho hudebních stylů včetně blues, hardrocku, heavy metalu či jazz fusion.

Robert se narodil do rodiny promotéra, který řídil sál Queen's Hall v Holywoodu. Vyrůstal poblíž Belfast's Stormont Estate se čtyřmi sourozenci. Když mu bylo 10 let, otec mu koupil první kytaru z druhé ruky, akustiku Framus. Ačkoli byl Robert levák, naučil se hrát na nástroj pravou rukou. Nedlouho nato založil svoji první kapelu The Beat Boys, která hrála písně Beatles. Později se připojil k dalším kapelám a spřátelil se s kytaristou Rory Gallagherem, který často vystupoval na stejných místech jako on.

V roce 1968 odešel z Belfastu do Dublinu a připojil se k irské bluesrockové kapele Skid Row, kde zpíval zpěvák Phil Lynott. S Moorem se stali přáteli i spolubydlící v Ballsbridge. Lynott však záhy z kapely odchází a brzy ho následuje i Gary. Moore frustrován omezeními Skid Row se rozhodl zahájit sólovou kariéru. V roce 1987 byl Moore požádán, aby prodal práva na název Skid Row americké heavymetalové skupině, což nakonec udělal za 35 000 amerických dolarů.

Po odchodu ze Skid Row založil Phil Lynott hardrockovou skupinu Thin Lizzy. Po odchodu kytaristy Erica Bella byl Moore přijat, aby pomohl dokončit turné kapely počátkem roku 1974. Během svého působení ve skupině nahrál Moore s kapelou několik písní, ale ještě téhož roku z kapely odchází. Lynott se potýkal se závislosti na heroinu a Gary měl problémy s alkoholem. V roce 1977 se Moore vrátil k Thin Lizzy na turné po USA poté, co si kytarista Brian Robertson poranil ruku během rvačky v baru. Po turné Lynott žádal Moora, aby ve skupině zůstal, ale Gary nabídku odmítl. Brian Robertson se tedy do skupiny vrátil, ale jen do roku 1978. Moore znovu zaujal jeho místo, tentokrát na dostatečně dlouhou dobu, aby nahrál album „Black Rose: A Rock Legend“ (1979).

Během roku 1979 Gary znovu opouští Thin Lizzy uprostřed dalšího turné, jelikož je otráven rostoucím užíváním drog kapely, což mělo vliv i na jejich výkony. Thin Lizzy se rozpadli v roce 1983. Moore hostoval na rozlučkovém turné kapely. Po Lynottově smrti v lednu 1986 Moore vystoupil se členy Thin Lizzy na koncertu Self Aid následujícího května. Na jevišti se ještě s bývalými členy Thin Lizzy naposledy objevil v srpnu roku 2005, kdy byla v Dublinu odhalena bronzová socha Lynotta. Záznam koncertu byl vydán jako One Night in Dublin: A Tribute to Phil Lynott. Roku 1973 vydal Moore album „Grinding Stone“, pod hlavičkou The Gary Moore Band. Moore si však stále nebyl jistý svým hudebním směrem a mezitím rovněž vydal své první sólové album „Back on the Streets“ (1978), které obsahovalo legendární hit „Parisienne Walkways“, kde zpíval a hrál na basu Lynott.

Poté, co se přestěhoval do Londýna a podepsal novou smlouvu se společností Virgin, vydal Moore své druhé sólové album „Corridors of Power“ (1982). Album se neprodávalo nejlépe, ale představilo bubeníka Deep Purple Iana Paice a basáka Whitesnake Neila Murraye. V roce 1983 vydal Moore album „Victims of the Future“, které znamenalo další hudební změnu, tentokrát směrem k hardrocku a heavymetalu. Pro doprovodné turné se přidal baskytarista Rainbow Craig Gruber a bubeník Bobby Chouinard, kteří byli později nahrazeni basistou Ozzyho Osbourna Bobem Daisleym a bývalým bubeníkem Roxy Music Paulem Thompsonem.

V roce 1985 vydal Moore své páté sólové album „Run for Cover“, kde vypomohl i kamarád Lynott. Následně se Moore potýkal se závislosti na drogách, ale po smrti Lynotta mu zasvětil své šesté úspěšné sólové album „Wild Frontier“ (1987). Během doprovodného turné se připojil exbubeník Black Sabbath Eric Singer a poté bubeník Cozy Powell. Nicméně posléze tyto bubeníky nahradil bubeník z AC/DC Chrise Slade. V té době trpěl Moore syndromem vyhoření, depresí a nebyl schopen docenit svou tvorbu. V roce 1990 vydal Moore album „Still Got the Blues“, oblíkal se do modrých šatů a snažil se ulovit nové publikum. Nakonec se „Still Got the Blues“ ukázalo jako nejúspěšnější album Mooreovy kariéry a celosvětově se prodalo přes tři miliony kopií.

V roce 1995 vydal Moore „Blues for Green“, poctové album pro přítele a mentora Petera Greena. Po experimentování s elektronickou hudbou ve filmech Dark Days in Paradise (1997) a A Different Beat (1999) se Moore opět vrátil ke svým kořenům a vydal několik bluesových alb. Před svou smrtí pracoval na novém rockovém albu, které zůstalo nedokončené. Některé z písní se později objevily na živém albu „Live at Montreux 2010“.

V roce 1975 se Moore připojil k progresivní jazzové fúzní skupině Colosseum II. Moore nahrál se skupinou tři alba, než odešel do Thin Lizzy v roce 1978. Zatímco v roce 1979 žil v Los Angeles, založil Moore skupinu G-Force, kdy se odmítl připojit ke skupině Ozzyho Osbourna. S Gregem Lakem také natočil několik alb a moc nechybělo a skončil v kapele Whitesnake.

Od roku 1993 do roku 1994 byl Moore členem tria BBM v němž byli Jack Bruce a Ginger Baker z kapely Cream. Po jediném albu a evropském turné se trio rozpadlo. Projekt byl poznamenán střety mezi členy i problémy se sluchem, které Moore během turné utrpěl. V roce 2002 spolupracoval Moore s exbasákem Skunk Anansie Cassem Lewisem a bubeníkem Primal Scream Darrinem Mooneyem a vydali jedno album. V polovině 70. let byl Moore rovněž zapojen do barové bitky, která mu zanechala jizvy na obličeji. Podle Erica Bella byl Moore se svou přítelkyní, když dva muži začali dotírat na Garyho přítelkyni. Poté, co je Moore konfrontoval, jeden z mužů rozbil láhev o bar a sekl jí do tváře, což mělo na Moora hluboký dopad. Během 80. let skrýval své jizvy na fotografiích a videích, díval se směrem dolů, nebo byl zobrazován z dálky.

Ráno 6. února 2011 Moore zemřel na srdeční infarkt ve spánku ve věku 58 let. V té době byl na dovolené se svou přítelkyní v hotelu Kempinski v Esteponě. Jeho smrt potvrdila manažerka Thin Lizzy Adam Parsons. Daily Telegraph uvedl, že srdeční infarkt byl způsoben vysokou hladinou alkoholu v těle: 380 mg alkoholu na 100 ml krve. Moore byl známý svými bolestnými výrazy během živých vystoupení.

Epistemolog