Jiřina Švorcová

Jiřina Švorcová se narodila 25. května 1928 v Kociánovicích u Hradce Králové do rodiny stavebního dělníka a rolníka (matka vedla hostinec). Po otcově smrti se rodina odstěhovala do Prahy. Studovala na učitelském ústavu, ale po vzoru bratra, herce Václava Švorce (*1919), se přihlásila na pražskou Státní konzervatoř. Konzervatoř se přejmenovala na DAMU, po jejímž absolvování (1950) a po krátkém intermezzu na oblastní scéně v Hradci Králové (1950 – 1951), se na dlouhých čtyřicet let stala členkou pražského Divadla na Vinohradech (1951 – 1990), z něhož odešla po nastalé demokracii na odpočinek.

Švorcová začínala (jako žačka Ladislava Peška, Miloše Nedbala, Klementiny Rektorisové a Boženy Půlpánové) jako divadelní představitelka mladých uvědomělých milovnic a dívek, v pozdějších letech se přehrála do vyzrálých komických a dramatických hrdinských rolí žen, manželek a matek. Využívala celou škálu svého herectví, zejména svůj zdatný hlas, v českém i světovém klasickém repertoáru („Legenda o lásce“, „Matka“, „Don Carlos“, „Anna Karenina“, „Loupežník“, „Matka Kuráž“, „Tři sestry“, „Hlasy ptáků“, „Tvrdohlavá žena“, „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“, „Romeo a Julie“, „Figarova svatba“ atd.).

Bohužel dramatický talent této herečky film nedokázal plně zúročit. Sehrála v něm střední, několikrát i titulní, postavy ve velkých časových rozestupech. Poprvé si zahrála Helenku Machovcovou v dramatu Karla Steklého TEMNO (1950).

Z dalších hereckých příležitostí si připomeňme uvědomělou traktoristku Vlastu Tomešovou (CESTA KE ŠTĚSTÍ), údernici Marii (NAD NÁMI SVÍTÁ), dceru a dělnici Toničku (PŘICHÁZEJÍ Z TMY), tragicky usmrcenou prodavačku Marii Rysovou (KRÁL ŠUMAVY), ženu Jiřinu (VSTUP ZAKÁZÁN), Sašu Turnovskou (ZLÉ PONDĚLÍ), lékařku Marii (SMYK), podporučici VB Terezu Machátovou (TEREZA), Jelínkovu (Ilja Prachař) ženu (REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE), zemědělskou instruktorku Magdu Muzikářovou (POUTA), titulní spisovatelku Boženu Němcovou (HOROUCÍ SRDCE), prodavačku Zdenu (film FAMU INVENTURA), inženýrku Jostovou (ČLOVĚK NENÍ SÁM), Karlu (JAKOU BARVU MÁ LÁSKA) či paní Cyrilovou (PUTOVÁNÍ JANA AMOSE).

Tím její filmografie definitivně ustala. Více možností herecké práce nalezla Jiřina Švorcová v rozhlase („Jak se máte Vondrovi?“, „Idiot“, „Jak se zpívá v Poddubí“, „Nebe nad hlavou“, „Ljubov Jarová“, „Dobrá píseň“, „Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“, „Oidipus vladař“, „Nebožtík Nasredin“, „Ze života hmyzu“ aj.), při uměleckém přednesu (ve Viole a v pořadu NEDĚLNÍ CHVILKA POEZIE), jako spíkr dokumentárních filmů (VÁCLAV RABAS, CESTOU K OBJEVŮM aj.), v dabingu (například VYLVYSLANKYNĚ) a na audio nosičích.

A především v televizních inscenacích (RADÚZ A MAHULENA, OBČAN BRYCH, HADRIÁN Z ŘIMSŮ, DARY SKŘÍTKŮ, KNĚŽNA LIBUŠE, CO DĚLAT?, KREMELSKÝ ORLOJ, A ZVÍTĚZILA PRAVDA DĚLNÍKOVA, POSLEDNÍ KONCERT, ANYNKA A ČERT atd.) a seriálech (MATKA, OKRES NA SEVERU, MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ nebo GOTTWALD), z nichž největší popularitu ji přinesla titulní postava prodavačky Anny Holubové v Dietlově a Dudkově seriálu ŽENA ZA PULTEM (1977), za níž získala Zlatého krokodýla (1977) a Zlatý květ (1977).

Více než herectvím se proslavila svoji politickou činností. Jako přesvědčená komunistka byla členkou řady svazů a odborů, kandidátkou a členkou ÚV KSČ a několikrát po sobě taky předsedkyní Svazu českých dramatických umělců (do roku 1989). Po roce 1968 pomáhala s budováním normalizační kultury (neblaze proslula svým vystoupením na Antichartě). Roku 1996 se neúspěšně pokoušela kandidovat za KSČM do senátu a každoročně účinkovala na komunistických volebních mítincích, čímž si vlastně po roce 1989 uzavřela hereckou dráhu. Jejími muži byli hudebník Jindřich Rohan a malíř Vladimír Šolta (1924 – 1977).

Za svojí politickou (i hereckou) činnosti získala Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1967), Řád práce (1970), Stříbrnou jehlici Ligy přátelství mezi národy NDR (1970), Cenu Víta Nejedlého (1971), Zlatého krokodýla (1971), Cenu SČDU (1971), Múzu pražských filmových diváků Clio (1971), titul Zasloužilé umělkyně (1973), Cenu Československého rozhlasu (1975), Cenu Jaroslava Průchy (1978), Křišťálovou růži (1978), Řád Vítězného února (1978), Státní cenu Klementa Gottwalda (1980) za inscenaci „Matka“, Medaili J. K. Tyla (1983) a také Národní umělkyni (1984).

Po roce 1989 se stáhla do ústraní, ovšem krátce před smrtí získala od TV Barrandov cenu Prominent roku (2011). Své názory po roce 1989 svěřila memoárům „Býti Švorcovou“ (2000), „Jiřina Švorcová osobně“ (2010), CD „Audiovzpomínky“ (2010) a dokumentům (např. ZPOVĚĎ JIŘINY ŠVORCOVÉ, PO STOPÁCH HVĚZD, 13. KOMNATA a TAJEMSTVÍ JIŘINY ŠVORCOVÉ). Jiřina Švorcová zemřela náhle po dlouhé nemoci 8. srpna 2011 v Praze ve věku osmdesáti tří let.

Jaroslav "krib" Lopour