Jan Pelc

Jan Pelc
Prozaik a publicista Jan Pelc se narodil v roce 1957 v severočeských Podbořanech, otec byl strojním zámečníkem, matka učitelkou. Od dětství ale žil v Klášterci nad Ohří, kde v letech 1963–72 absolvoval základní devítiletou školu.

V období let 1972–74 studoval na Mechanizační střední škole v Mladé Boleslavi – tam také začal nosit delší vlasy. „Byl jsem chviličku na škole, pak jsem se vrátil, vyhodili mě: to už jsem měl problémy právě kvůli vlasům,“ říká Honza v cyklu Fenomén Underground. Po dvou letech, strávených ve městě embéček, se vrátil do Klášterce a nastoupil na učňák. Přičemž pochopitelně navštěvoval hospody: „Zapadl jsem do takový tý klasický společnosti, která byla v Severních Čechách v restauracích čtvrté cenové skupiny – byla plná kriminálníků. Protože každýho, koho pouštěli z kriminálu, a neměl kam jít, tak šel do Severních Čech na ubytovnu a makat na šachtu.“

V polovině 70. let tak v tehdejších severočeských hospodách nejnižší kategorie od Klášterce až po Ústí sedávala dosti zvláštní, ale v podstatě pochopitelná klientela – mladé máničky z učňáků a ze středních škol, které jezdily po bigbítových zábavách a čajích, a kriminálníci, snažící si vydělat nějaký ten hák a vrátit se zpátky do života (a někteří zase zpátky do kriminálu). Obě kategorie na tom byly v podstatě stejně: zabíjela je bezbřehá nuda, otravovaly se prací, která je nebavila, a měly málo prachů. Anebo v horším případě žádné prachy. Všechny spojoval pocit životních vyděděnců a lidí na okraji společnosti. Honza to v cyklu FU potvrzuje: „My jsme měli ty mařeny a začínali jsme s nima, a voni taky neměli kam jít, pivo korunu dvacet, takže jsme se tam potkali a vlastně jsme žili s nima. Protože v Klášterci žádnej androš ani nic podobného nebylo.“

Ještě během kláštereckého učňáku zažil Honza svůj první dotek s undergroundem. Máničky v té době často chodily na bigbítové taneční zábavy nebo tzv. odpolední čaje – zaprvé je zajímaly holky a zadruhé tancovačky byly jedinou možností, jak v reálu slyšet kvílet elektrickou kytaru. V tom čase byla nejoblíbenější kapelou Podkrušnohorska parta zvaná Víčka (dříve The We), která když někde hrála, měla narváno. Jednou si Honza všiml plakátu, že zase budou hrát Víčka, ale že je pro návštěvníky povinnost přijít v tesilových hadrech a nikoli v džínech. Máničky to skously, bigbítový rachot byl důležitější než nějaké nablblé oblečení. Ale, aniž by to kdokoli z vlasatců tušil, jednalo se o podlý trik místních potentátů. „Prodali nám lístky, a když nás tam bylo asi sto padesát, dvě stě, tak najednou zamkli, a vystoupila nějaká skupina ÚV SSM. Vostříhaný, v kravatách, a začali tam drnkat takový ty budovatelský. Tak jsme chtěli vodejít, ale voni nás nechtěli pustit. Nakonec jsme je chtěli zmlátit, už to bylo zlý, tak otevřeli a pustili nás. My jsme vyšli ven a najednou slyším, jak někdo hraje na kytaru – takhle z boku chomutovského kulturáku. Tak tam jdeme, a tam seděl takovej kluk, vlasy po pás, samý korálky, vorvaný džíny, a hrál: ‚tesilová verbež, kráčí na čaje, na čaje kráčí tesiloví sráči.‘ A mě to úplně dostalo. A tak jsem poznal Skaláka. Takže to byl obrovskej krok – najednou jsme viděli, že to jde i jinak“.

V roce 1977 se Honza vyučil – stejně jako otec – strojním zámečníkem. Bohužel se ale dostal do věku, kdy mladé muže uchvacovala do svých spárů armáda, a tak léta 1977 až 1979 strávil coby voják základní služby. Po návratu do civilu bydlel v Kadani a pracoval v elektrárně Prunéřov. Nicméně stále více pošilhával po androších. „Občas jsem začal jezdit do Chomutova, ale bylo velmi těžký se k nim dostat,“ říká Pelc v cyklu FU. „Já jsem třeba věděl v který hospodě jsou, takže jsem přijel a někde v koutku jsem seděl atd. A voni už dělali akce na Vísce – a to nešlo. Nevěřili mi. Byl jsem podivnej kluk odněkaď, přivandrovalec, nikoho jsem neznal… Ale jednou jsem se naštval – věděl jsem že na Vísce něco bude – a řekl jsem si, já tam prostě dojdu. Buď mě vyhoděj nebo nechaj. Na drzo.“ A tak přišel na komunitní barák v Nové Vísce nevěda, co se bude dít dál. Ale vše proběhlo v klidu: nikdo si ho nevšímal, někdo mu řekl, ať si vezme pivo, žádné problémy. „Začal jsem s nima tak nějak kamarádit. Jak ale říkám – já jsem nebyl nikdy underground, ale taková periferie undergroundu.“

Na Visce se pak Honza ukázal jen párkrát – v roce 1980 už někteří z baráku odešli do emigrace, někdo byl ve vězení, moc akcí se tam nedělo, v podstatě jediné, co tam jelo, byla výroba časopisu Vokno. Mezitím byl Pelc několikrát předvolán na chomutovskou fízlárnu, většinou ale šlo jen o běžné výhrůžky. Nicméně představa možného kriminálu ho děsila, a tak začal „sekat latinu“. Zároveň se tehdy budoucímu spisovatel začala vkrádat na mysl idea, že by mohl zkusit své štěstí jinde. V tom čase kamarádil s člověkem, jehož sestra dělala v CKM (cestovní kanceláři mládeže), a ta sehnala oběma dva poukazy na dovolenou do Jugoslávie. Jelikož kamarád nakonec cukl, Honza na Balkán odjel sám.

A tak v roce 1981 Jan Pelc emigroval přes Jugoslávii, Rakousko a Itálii do Francie. Několik měsíců pobýval na Riviéře v přístavním městě Marseille, ale poté zakotvil v Paříži. V letech 1982 až 1990 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, kterému šéfoval publicista Pavel Tigrid – ten ho velmi významně ovlivnil a povzbudil ohledně jeho prvního románu „…a bude hůř“, jehož podstatnou část napsal Pelc na konci roku 1983. Vliv Tigrida Honza přiznává v rozhovoru pro Český rozhlas: „Začal jsem tu knížku psát, nejdřív jsem napsal prostřední díl a pak jsem se dohodl s Danou Hutkovou, která vystudovala literární vědu, že bych jí dal kopii na přečtení. A jednou takhle v pátek jsem počkal, až pan Tigrid odjede domů, běžel jsem ke kopírce a kopíruju, kopíruju, ale on ten den zapomněl klíče. Chytil mě, ptal se, co to dělám, já mu říkal, že to je takový moje psaní, a on řekl, že si to půjčí domů na víkend a de facto mi to zabavil. Pak v pondělí nepřišel do práce, v úterý nepřišel do práce a ve středu jsem tam našel obálku s dopisem, že se mu to hrozně líbilo, že to celou dobu četl a redigoval a že to vydáme, i když Svědectví ztratí některé čtenáře starší generace. Ale že je to nutné. A zasadil se o to. Byla to taková náhoda, shoda okolností…"

V jednom měl ale Tigrid pravdu – Honzovy příspěvky do časopisu byly pro jeho konzervativní emigrantské (ale i tuzemské) čtenáře dosti kontroverzní: kupříkladu, když v roce 1984 vyšla rozsáhlá ukázka ze zmíněného druhého dílu „…a bude hůř“ („Děti ráje“), vyvolalo to spoustu odmítavých až nenávistných reakcí. Zejména emigraci, která odešla po roce 1948 „to hrozně šokovalo a mě dokonce nějaká exilová vláda, která byla v Austrálii, vyloučila z národa. Mám dokonce někde hlavičkovaný dopis se státním znakem, lvem… Oni si mysleli, že je tady komunista a toho nenávidí krásní, mladí, vzdělaní, chytří lidé, kteří nic jiného nedělají, než že cílevědomě bojují… Oni si pořád mysleli, že je tady tajný Sokol a že chodíme spíš cvičit než na pivo,“ říká Pelc v rozhovoru pro Český rozhlas. Román „…a bude hůř“ totiž drsným jazykem popisoval drsnou realitu drsného Severočeského kraje přelomu 70. a 80. let. Máničky, hospody, chlast, šukání, flákání se, fízlové a jejich výslechy – to jsou hlavní hrdinové a jejich činnosti: knihu (respektive první dva díly) prostupují celou skrz. Třetí pak pojednává o drsném prodíraní se životem v emigraci. Na knize je ale nejvíce šokující rychlost, s jakou byla napsána – dva díly vznikly každý během dvou dní, další díl během šesti. V roce 1985 kniha poprvé vyšla komplet v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem.

Pokud se vrátíme k Pelcově další publikační činnosti, tak v roce 1987 vyšla ve Svědectví jeho próza „Štefka“ jako ukázka z první verze novely „…a to mi nemůžete udělat“. Vedle Tigridova pařížského listu Pelc dále přispíval například do emigrantských časopisů Národní politika (Mnichov), Listy (Řím), Paternoster (Vídeň). V tuzemsku se jeho texty objevily v androšském časopise Vokno (jehož redakci ilegálně dodával různé technické prostředky). V rámci Svědectví pak Pelc od roku 1983 řídil knižní edici Světlík (která spadala právě pod Svědectví) a souběžně vydával „nepravé periodikum“ Kus řeči – v období 1982–83 vyšlo asi pět čísel. Dále přispíval i do „štvavé“ rozhlasové stanice Svobodná Evropa aktualitami z kultury a též svými povídkami.

Honza jezdil i na různé emigrantské srazy – často a rád například do Rohru (na hudební akce u opata Opaska) nebo do Frankenu, který byl spíše diskusním fórem.

Po sametové revoluci se Jan Pelc v roce 1990 vrátil do Československa a zakotvil v Praze. A právě v devadesátém roce vyšel u nás jeho román „…a bude hůř“ i oficiálně, byť s jeho některými autorskými úpravami. V následujícím roce 1991 pak byly vydány „…a povídky (aneb sexuální mizérie a jiné story), opět dosti bizarní brutální příběhy, většinou se dotýkající sexu a smrti. Ve dvaadevadesátém se na trhu objevila kniha „Bez ohňů je underground“, což byl dosti rozsáhlý rozhovor Pelce se skladatelem PPU Mejlou Hlavsou. V roce 1993 vyšla netradiční knížka o slovenském povstání za druhé světové války „…a to mi nemůžete udělat“.

V polovině devadesátého čtvrtého měl Honza schůzku s produkčním České televize Čestmírem Kopeckým, který mu chtěl připomenout, že má stále zájem o filmová práva na jeho „…a bude hůř“. Když se tak nějak všeobecně bavili, v jednu chvíli z úst spisovatelových vyšla věta: „A co takhle natočit dějiny českého bigbítu?“ A právě ta byla prvním impulsem k realizaci pozdějšího rozsáhlého seriálu Bigbít, takto historického dokumentu o dějinách československého rocku. V roce 1995 se objevila první vydání dvou Pelcových děl – lehce brutální a lehce ulítlé detektivky „Basket Flora“ a další povídkové knížky “…a máš mě rád“. Honza se během pobytu v Praze také často a rád vracel do Paříže. Což nakonec s mnoha dalšími důvody vedlo k tomu, že od dubna 1995 do ledna 1996 pracoval na českém velvyslanectví v Paříži. Pak se opět usadil v Praze. V šestadevadesátém se u nás podruhé dostalo na trh „…a bude hůř“, ale již bez jeho autorských úprav. V roce 1997 udělal Pelc rozsáhlé interwiev s Ivanem „Magorem“ Jirousem, které později vyšlo v esejistickém Jirousově souhrnu „Magorův zápisník“ (1999).

Ve druhé polovině 90. let se Honza seznámil se i s knižním nakladatelem Luborem Maťou, jenž se následně stal hlavním vydavatelem jeho knih a také věrným účastníkem intelektuálních rozprav u piva ve vinohradské hospodě na Břežance. První Pelcovou prací, která u Mati vyšla, bylo druhé vydání „Basket Flora“ (1998), přičemž následovalo taktéž druhé vydání povídkové knížky „…a máš mě rád?“ (1999). A konečně v roce 2000 „…a výstupy do údolí“ neboli volné pokračování románu …a bude hůř“, odehrávající se v Československu začátkem 90. let. Do sedmdesátých let, konkrétně do roku 1977, tedy období Charty, se vrací další Pelcova próza „Šmírák“ (2002). Naopak souborem povídek „…a golpotoni táhnou“ Honza vlétl do oblasti sci-fi.

Rok 2003 byl zásadní i z řekněme hudebního hlediska: během jedné z intelektuálních rozprav v hospodě Na Břežance Honza podnítil vznik pěveckého tělesa Sbor břežanských kastrátů, přičemž následně v něm samozřejmě s Maťou dlouhá léta působili. V roce 2004 vyšel opět „Basket Flora“, ovšem tentokrát jako comics rozdělený na díly (druhý díl comicsu se objevil o dva roky později). V tom čase Maťa Honzovi vydal i kompletní povídkovou tvorbu (i s několika nikdy nevydanými kousky) pod názvem „…a vyberte si“. Další tři rozsáhlé povídky se objevily po názvem „…a poslední kouř“ (2006).

V roce 2007 byla konečně zfilmována alespoň část Pelcova románu „…a bude hůř“, když se Honza na scénáři podílel společně s režisérem snímku, Petrem Nikolaevem. A jelikož produkční a vizionář Čestmír Kopecký – jenž se tedy konečně dočkal – prohlásil, že androšský film (byl natočen na černobílý materiál a místy vyhlíží téměř jako dokument) nepatří do kin, ale do hospody, byl také v hospodách a rockových klubech promítán.

V současnosti žije spisovatel Jan Pelc stále v Praze.