Ondřej Vetchý

Ondřej Vetchý, člen České filmové a televizní akademie, vystudoval Pražskou konzervatoř (1984), tři roky hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v letech 1987–89 pak působil
v divadle E. F. Buriana a od roku 1989 je členem pražského Činoherního klubu. Na plátně debutoval v roce 1981 epizodní rolí v dětském filmu Neříkej mi majore. Na začátku své kariéry ztvárňoval většinou mravně narušené vyděděnce na okraji společnosti. Byl jím například pacient výchovného ústavu v dramatu Zámek Nekonečno (1983), šikovný zloděj z Lásky z pasáže (1984) nebo popový zpěvák Míša ve smutné komedii Prodavač humoru (1984).

Výborný výkon podal v pohádce S čerty nejsou žerty (1985). Na první hlavní roli si musel Ondřej počkat až do roku 1988, kdy ho režisér Miroslav Zábranský oslovil se svým debutem – filmem Dům pro dva (1988). V příběhu o dvou rozdílných bratrech ztělesnil dalšího z lehkomyslných vagabundů, spoléhajících se na svou roztomilou drzost a image upovídaného svůdce. Za svůj strhující výkon v komplikované tragické roli byl oceněný Evropskou filmovou cenou Félix a vzbudil jím pozornost nejenom u diváků a kritiků, ale také u filmových a televizních režisérů. Díky tomu se strhla lavina Vetchého vynikajících výkonů v hlavních rolích.

Tragický hrdina v Letu asfaltového holuba (1991) slovenského režiséra Vlada Balca, mladý Emil ve Weissově snímku Marty a já (1990), exkluzivní role v anglickém filmu s Anthonym Hopkinsem Proces (1992) nebo namyšlený princ Velemír v Kouzelném měšci (1996). To všechno byly snímky, kde předvedl svou univerzálnost a jedinečný, vysoce nadstandardní herecký projev.

Ne všechny jeho postavy ale byly negativní, temné a dramatické, občas se zhostil i otevřených a pozitivních nadšenců, kteří ve svém okolí vynikali optimismem, odvahou a horlivou činorodostí. A právě tito hrdinové se zřejmě stali tím nejkrásnějším, čím se zapsal do povědomí diváků. Díky své citlivosti, charismatu a velké fyzické energii totiž dokázal tyto postavy posunout směrem k ironickému a sebeparodickému nadhledu, například vojáka Kefalína z komedie Černí baroni (1991), Bajniše Zisoviče z pozdějšího debutu režiséra Dostála Golet v údolí (1995) nebo konečně v roli energického otce, který kvůli společenským tlakům propadne do hluboké deprese (Báječná léta pod psa, 1997).

Nejvíc si ale Ondřej nepochybně cení spolupráce s tandemem Jan a Zdeněk Svěrákovi. Ti ho obsadili do role řidiče tramvaje už ve svém debutu Obecná škola (1990), aby mu potom poskytli jednu z nejsympatičtějších postav v oscarovém Koljovi (1996) – byl jí hrobník Brož a Ondřej se díky této roli představil divákům na celém světě. Jan Svěrák ho obsadil také do hlavní role Františka Slámy v Tmavomodrém světě (2001) a i díky pěti nominacím na Českého lva (Golet v údolí, Kolja, Báječná léta pod psa, Tmavomodrý svět, Vendeta) se stal jednou z nejvýraznějších osobností současné české herecké scény.

Bontonfilm