Bernard Šafařík začínal jako učeň v pražském smíchovském pivovaru, protože z kádrových důvodů mu zprvu středoškolské studium bylo znemožněno. Roku 1967 se mu podařilo odmaturovat a na jaře roku 1968 odešel do Švýcarska, kde získal politický azyl. V Bazileji byl přijat na univerzitu a začal studovat dějiny, literární vědu a filozofii. Během vysokoškolských studií, naplněných i vlastní literární činností, jej stále více upoutával film. Nejprve spolupracoval se švýcarskou televizí, později natáčel i pro německé televizní stanice.
V letech 1978 – 83 vytvořil na devadesát experimentálních krátkých filmů z oblasti moderního umění. Předělem mezi jeho dokumentární a hranou tvorbou tvoří krátký, ale už hraný film Goethův deník (1982), věnovaný 150. výročí úmrtí klasika světové literatury. V celovečerním hraném filmu r. 1983 debutoval jako režisér satirou ze života českých emigrantů ve Švýcarsku Psí dostihy (Hunderennen). V letech 1985 – 86 realizoval dramatický milostný příběh Chladný ráj. Na konci 80. let zúročuje Šafařík své zkušenosti s financováním obou předchozích filmů v satirické komedii o filmových producentech bez peněz Zlatá panna (Die goldene Jungfrau), natočené opět ve vlastní produkci ve Švýcarsku v letech 1987 – 89.
Do Prahy se Šafařík poprvé vrátil na konci roku 1989 a od roku 1990 zde pobývá stále déle a častěji. Po dalších dokumentech pro německou televizi začal natáčet i v Čechách. Nejprve to byly ve Febiu krátké dokumenty pro cykly České televize GEN, GENUS, OKO, V. I. P. Po nich už následovaly dlouhometrážní televizní dokumenty, natáčené přímo pro Českou televizi. Patří k nim mj. Lanďák (1998), medailon Šafaříkova oblíbeného herce a přítele, třídílný cyklus Cenzurované sny (1999) a filmový esej Milionáři v náhradním ráji (2000). Jedním z jeho posledních tvůrčích počinů je Český Honza před branami Evropy (2002), fiktivní polohraný dokument, tematizující připravenost České republiky pro vstup do Evropské unie.
Zdroj: Národní filmový archiv
