Pierre Brice

Život skrz na skrz prostoupený armádními elementy a v mezičasech vyplněný atmosférou indiánské poetiky. Nebo by to snad bylo lépe, říci naopak?

V dětství si sice hrál na indiány, ale to hlavní, co jej stále potkávalo byly prvky války. Většina jeho vzpomínek se váže právě k druhé světové válce, jíž jako dospívající chlapec prožíval velice silně. Syn námořního důstojníka z první světové a vlasteneckého odbojáře z druhé světové, s dětskou hrdostí riskoval v roli poslíčka s tajnými vzkazy francouzských odbojářů. Na druhou stranu, něco podobného ve stejné době, na jiné straně hranice prováděla například i mladičká Audrey Hepburn. Válka mu byla všudypřítomnou realitou. Nejprve přišel o život na palubě válečné lodi snoubenec jeho jediné, o deset let starší sestry Yvonne, strýc a bratranec byli zakrátko deportováni do Osvětimi a už nikdy se nevrátili. Babiččin hostinec, kde prožíval radostné dětství skončil rozbombardován. Jeho první láskou, která se samozřejmě ani na moment nemohla stavět proti všem politickým souvislostem doby, byla mladá německá překladatelka Marie. A aby vojenských spojitostí s druhou světovou nebylo málo, v témže městě Brestu, do poslední chvíle operoval a pak se dobrovolně vzdal německý vojenský lékař Herry Krekel. O třicetsedm let později se Pierre Brice oženil s jeho dcerou.

Pierre le Bris se narodil 6. února 1929 a během celého svého dětství, vlastně až do osudového roku 1962, kdy vznikl první film ze série příběhů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, nikdy neslyšel o Karlu Mayovi. Jako potomek rodu le Bris, který za vlády císaře Napoleona získal svůj šlechtický titul, vyrůstal až do války docela spokojeně. Měl vlastní pokoj, pravidelný přísun bonbonů, vánočních dárků, co padaly krbem a vyrovnané rodiče. Matka Marie Françoise se starala o domácnost a občas pomáhala v hostinci babičce. Pierrův otec, který kvůli rodině vyměnil kariéru důstojníka za funkci inspektora železničních drah, si nikdy neliboval v hrdinských historkách z první světové války. S jedinou, ale o dost starší sestrou si malý Pierre pochopitelně už moc nerozumněl. Prázdniny trávil s rodiči u moře nebo na návštěvách nejrůznějších příbuzných. Třeba u stýce Augusta, kapitána dělostřelectva. Tyto výlety chlapce nefascinovaly o nic méně, než prohlídky válečných lodí, kde se otec setkával s bývalými spolubojovníky. Rodina měla o synově budoucnosti od počátku jasno. Navzdory tomu, že toužil po architektuře nebo práci se dřevem, Pierre se mohl stát jedině námořním důstojníkem. Po námořní akademii strávil rok speciálním výcvikem v Alžíru a dva boji v Indočíně.

Indočínou nebo Alžírem prošli i jiní budoucí francouzští herci. Na skok a nedobrovolně byl v Alžíru Jean-Paul Belmondo, bojovat do Indočíny se přihlásil i Alain Delon. Žádný však tak silně neprožíval svoji účast na hrdé obraně lidské svobody, za níž Pierre přesvědčeně bojoval. Snad ještě Jean Gabin upřímně bojoval za svoji zemi. Ve Francii přicházela k moci komunistická strana a nikdo raději nechtěl slyšet o tom, co se děje v politicky komplikované Indočíně, kde právě zapomenutá francouzská armáda bojuje proti komunismu. Filosoficky promyšlený a ujasněný vztah k armádě a válčení je to, co je pro Pierra Brice nejtypičtější. V námořnické uniformě prožil hrdá léta, jež jej maximálně naplňovala. Svoji vzpomínkovou knihu z roku 2004 naplnil silnými pocity a dojmy z doby, kdy si bez rozdílu užíval jak pití a rvačky ve veřejných domech s prostitutkami a kamarády, tak skutečnou solidaritu v extrémních podmínkách bojů v bažinách dnešního Vietnamu.

Divadlo a tanec namísto těžké vojenské techniky

Kromě majestátnosti válečných lodí v přístavu si všímal i barev, vůní a světla Bretaně. V Alžíru jej zase zasáhlo kouzlo Orientu. Tehdy si své pocity ještě pořádně neuvědomoval a ani náhodou neuvažoval o umění. Jeho první setkání s divadlem byl Molièrův Zdravý nemocný, ale z nepřirozeného provedení Comédie Farçaise byl pochopitelně spsíš rozčarován. Jeho dojem vylepšil až mnohem později Jean Marais v novátorském Juliovi Caesarovi. Mladý voják Pierre le Brice sotva oslavil dvacáté narozeniny, a protože měl štěstí a přežil tisíce nástrah, vyrobených ve Vietnamu, už měl nakročenou tu nejlepší cestu do brzkého důchodu s mnoha medailemi na prsou. Než by podepsal další smlouvu s armádou, rozhdl se zkusit jiný boj. Přežil v džungli, přežije i v Paříži. Začal jako obchodní zástupce, ale neprodal žádný psací stroj ani těsnění do oken nebo sušené ovoce. Každou chvíli nezaměstnaný, hladový, ale okouzlen Paříží a jejími nočními podniky se dostal až k práci řidiče kabrioletu a příležitostného milence jakési tehdejší divadelní hvězdičky. Jeho dosud neuvědomělá touha po herectví se ozvala. Jeho milá mu zařídila schůzku s divadelním ředitelem, ale než by k roli vzal i noci s ředitelem, dal se hrdý Pierre na útěk. Zahrál si zatím ve školním filmu jednoho studenta režie a plánoval vzít místo asistenta na kaučokovníkové plantáži v Indočíně, jež ho zasáhla silněji, než si připouštěl. I na studentské filmy se někdy dívají ti praví. Přišla tak první malá divadelní role, v níž byl uveden jako Pierre Lebry, protože rodinu spíš děsila, než těšila předtava neuspořádaného života herce pro jejich jediného syna.

Nastala éra kabaretního tanečníka Pierra Brice. Jako taneční trio cestoval s kolegy po celé Francii a v mezičase začal fotit pro časopis Vogue. Na několik let se stal jedním z nejlépe placených manekýnů v zemi. Přitom se setkával s dalšími budoucími hvězdami, například svatební kolekci nafotil s mladičkou Brigitte Bardot. Toužil po prvních malých rolích ve filmu, ale daní za tvář z titulní strany byl nedostatek nabídek. S tancem na to skončil tak jako tak. Po maličké roli v Ça va barder, ho Maurice Cloche chtěl pro hlavní roli do Un missionnaire (1955). Autonehoda s dvojitou zlomeninou a zpřetrhanými vazy vše vyřešila za něj. Unikl smrti i amputaci končetiny, ale na nohu se mohl postavit téměř až za rok, když už film dávno existoval – bez něj. Zato přišlo několik příležitostí v paříských divadlech a mezi tím slavná Michèle Morgan u kadeřníka nalistovala Pierrovu tvář v ženském časopise. V příštím okamžiku měla ta tvář tutéž filmovou agentku jako legenda Michèle Morgan nebo začátečníci Brigitte Bardot a Alain Delon. Dostal roli ve Dvoustranném zrcadle, kde si v jedné scéně se samotnou Michèle zatančil. Měla následovat větší role u Marcela Carného v Les tricheurs, jenomže hystreické scény režiséra bývalý voják dokázal sotva snášet a na scéně legendárnímu Carnému vynadal. Nedivil se ani moc, když jeho role byla sestříhána na minimum.

Bylo mu třicet a zatímco Belmondo, Delon a další z jeho generace už byli hvězdy, Pierre Brice měl stále jen dost zajímavých nabídek na focení. Začal pomýšlet na odchod do Hollywoodu. Nakonec zvolil Řím, kde zůstal 13 let. Smůla ale byla, že dorazil den po té, co Federico Fellini vzdal jeho marné hledání a roli ve Sladkém životě dal někomu jinému. Zato se už tehdy v Římě setkal s Lexem Barkerem, který si ve Sladkém životě zahrál. Pierre si odskočil na festival do Cannes, kde se seznámil s tehdy oblíbenou Lindou Christian. Mezi tisíci románky starého mládence, který si do padesáti nejvíce cenil své svobody, byla jedním z jeho trvalejších vztahů. Kvůli ní se poprvé a naposledy postaral o titulky na první straně novin, když napadl dotěrné fotografy. Skrze herectví se během let dostával stále víc k vyrovnanosti v pohledu na svět a zapomínal na své vojenské mládí. Dobrodružný film I Cosacchi (1960) byl velkou příležitostí, okamžitě po jeho příjezdu spadenou z jasného římského nebe. Během natáčení se naivní Pierre seznámil s přístupy hollywoodských hvězd ke svým rolím v evropských koprodukcích. Zatímco se John Barrymore dohadoval s Edmundem Purdomem, kdo zabere více ze záběru, přihrával jim francouzský mladík, pokud možno stále zády ke kameře. Když mu chvíli na to nabídli dlouhodobou smlouvu z Hollywoodu, měl docela jasno a nikdy nelitoval rychlého útěku zpět do staré Evropy. Přicházely ale další italské a tu a tam francouzské filmy. V kriminálním pžíběhu L´Homme à femmes si v příjemné pracovní atmosféře zahrál s Catherine Deneuve a Melem Ferrerem, který na společnou večeři po natáčení přivedl samotnou Marlene Dietrich. Pierre Brice měl asi vážně štěstí, když stačil poznat poslední skutečné filmové hvězdy, mezi něž sám řadí Edith Piaf, Sophii Loren, Liz Taylor, Avu Gardner nebo Brigitte Bardot.

Sen několika generací

V Římě si užíval sladký život a toužil po nabídce z Francie. Místo ní však došla z Německa. V době, kdy dostal scénář k Pokladu na Stříbrném jezeře, byl už v Itálii docela populární. Tamější novináři jen zvolili za nejlepšího herce roku, dokonce před Marcellem Mastoiannim. Červenec roku 1962 strávil Brice na Berlínském filmovém festivalu, kde si jej všimnul producent Horst Wendlandt. Upřeně si mladého Francouze prohlížel, ale neřekl tehdy ani slovo. Nabídka na roli indiánského náčelníka si ho našla až v Cannes, kde byl o pár dnů později. Na takovou (podle jeho tehdejšího zdání - mizernou) roli zrovna nečekal, ale přijal ji, když zjistil, že v tomto německém westernu bude určitě hrát Lex Barker. Představa zábavného natáčení jej přesvědčila, aby vzal roli nějakého pochybného indiána. Skutečně si těch 12 týdnů užili, ačkoli si někteří účastníci stěží rozuměli. Vždyť po place se pohybovali Italové jako Terence Hill, Němci Ralf Wolter, Karin Dor, Götz George, Američan Lex Barker, Francouz Pierre Brice spousta Jugoslávců a další. Úrazy během natáčení dobrodružného filmu na sebe také nenechaly dlouho čekat. Kamaraman to dostal zapálenou pochodní do tváře, kdo z koně nespadnul, toho kousnul. Brzy mu došlo, že jeho Vinnetou je jedna ze dvou hlavních postav románů, jež zná každé německé dítě. S Lexem Barkerem jezdili po natáčení do Itálie na špagety, a jakoby zapomněli, že jim je 33 a 43 let, na rozbahněné chorvatské silnici ve svých nových modelech aut jeli o závod. Další hrůzně vyhlížející autonehoda Pierra Brice měla podle jeho vlastních vzpomínek za následek jen mdloby vyděšeného Lexe Barkera. Mnichovská premiéra filmu byla nadmíru úspěšná a Poklad na Stříbrném jezeře se stal nejúspěšnějším snímkem roku, snadno prodaným do šedesáti zemí světa.

Dřív než přišla jeho životní role Vinnetoua, náčelníka Apačů, byl už tedy bývalým akrobatickým tanečníkem, manekýnem, hrál šest divadelních rolí a jeho filmografie čítala jedenáct filmů, v nichž osmkrát hrál hlavní roli. Na všechny a na všechno bylo rázem zapomenuto. Následující film Vinnetou svým úspěchem překonal nejen Poklad na Stříbrném jezeře, ale i Jamese Bonda, který paralelně pobíhal po plátnech kin. V roce 1964 se měla série uzavřít filmem Vinnetou – Poslední výstřel. Čtenáři dobře věděli, že v tomto díle Vinnetou zemře a při představě, že se v dalším filmu neobjeví, se v Německu zvedla vlna fanouškovských protestů. Produkce začala točit Old Shatterhanda, který se pod vedením amerického režiséra sice vzdálil naivní romantice předloh Karla Maye, ale pro řadu diváků to byl největší německý western. Tehdy byly filmy podle mayovek na vrcholu popularity. Následovaly však tři filmy o Vinnetouovi bez Lexe Barkera, přesněji řečeno s Američanem Stewartem Grangerem (Mezi supy, Petrolejový princ, Old Surehand), jejichž natáčení bylo peklo a výsledná kvalita mizerná. Stewart Granger měl prý pouze výsměch pro Mayovy romány, film, hotel, personál i Pierra Brice. Po večerech přepisoval scénář, sobě přidával a ostatním role minimalizoval. Produkce se ještě nechtěla vzdát upadajících filmů a Pierre Brice, který jim vděčil za prvotní příležitost, vzal roli v dalším zoufalém filmu Old Firehand. Scénář přitom vycházel z románu amerických autorů, kam byly jen vsunuty postavy Vinnetoua a Nšo-či.

Mezi mayovkami si zahrál v dalších italských filmech, oblékl se do černého kostýmu Zorra (Zorro contro Maciste, 1963 a L' Invincibile cavaliere mascherato, 1963), i do dáckého generála římských legií, který se raději nechá zabít protivníkem a zemře v zemi svých předků, než by proti ní bojoval (Dákové, 1967). Pronajal si větší dvoupatrový byt s terasou v Římě, pořídil jachtu jménem Vinnetou a nechal svůj život plynout mezi oslavami a flirty. Vydal několik písní na hudbu Martina Böttchera, jehož nezapomenutelné melodie hodně napomohly obrovskému úspěchu Pokladu na Stříbrném jezeře, všem částem Vinnetou a závěrečnému snímku slavné epochy mayovek Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti (1968), kde se opět sešli Pierre Brice a Lex Barker v režii Haralda Reinla, podepsaného pod třemi díly Vinnetoua i Pokladu na Stříbrném jezeře. Jeho zpracování Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti se maximálně blížilo prvním úspěšným filmům, takže zatímco dnes jej doceníme spolu s nimi, ve své době rychlého pokroku 60. let, se zdál být už dost staromódní. Stvoření mýtu bylo u konce a zpátky na tvrdou zem jej posadila poslední scéna, kdy Vinnetou a jeho bílý bratr projíždějí Grand Canyonem – ovšem v podání amerických kaskadérů. Tak jako jejich stvořitel Karel May, ani Lex Barker a Pierre Brice se v kožených kostýmech neměli dostat na Divoký západ.

Poklid ve všem starém i novém

Během své filmové kariéry, která je až na jedinou výjimku – roli Vinnetoua, dávno zapomenuta, vystřídal nejrůznější kostýmní role. Byl carským důstojníkem (I Cosacchi, 1960) řeckým bohem vína Dionýsem (Le Baccanti, 1961) i Zorrem, mstitelem v černém. Dnes občas vezme epizodní roli v seriálu (Klinika pod palmami, 1996) nebo v televizním filmu (Svatba na venkově, 2002, Pád k výšinám lásky, 2003). Smířil se svým osudem mýtu, který přijal se všemi jeho následky. Dokonce je odpůrcem dokumentů z natáčení filmů, jež ukazováním herce v jeho civilní podobě zabraňují vystavění mýtu postavy, s níž má splynout. V jeho vzpomínkách nepadne jediné povzdechnutí nad osudovou rolí. Ve srovnání se zoufalou Michèle Mercier, nejlepším to příkladem uváznutí herce v jediné roli - Angeliky, je Pierre Brice jako věčný Vinnetou naprosto šťastný. Ve svých dvaapadesáti navíc stačil uklidnit svoji starou matku, když se odvážil nahradit svůj doposud svobodomyslný život umělce velkou německou rodinou své ženy Helly. Už po skončení šesti let v kostýmu Vinnetoua v roce 1968 měl pocit, že v Římě začíná od začátku, chtěl změnit životní styl. Vrátil se do Paříže, ale příležitostné divadelní ani filmové role jej už neuspokojovaly. V roce 1973 zemřel Lex Barker a Pierre Brice začal víc než uvažovat o zdravém životním stylu. V údolí Loiry, ve vesnici Saint Laurent des Bois koupil a opravil starou faru a začal o samotě psát scénáře a romány, jež nikdy nedokončil. V roce 1980 vzniklo sedm dílů ekologického filmu Vinnetou o skutečném životě a utrpení indiálnů, ale skutečné indiánské tváře, přesné rekonstrukce apačských kostýmů a neidylickou leč autentickou krajinu nebyli fanoušci románového Vinnetoua ochotni snést.

Německé hospody s vepřovými koleny a Hellu, která měla obchod se starožitnostmi v německém Bad Godesbergu, poznal na konci 70. let, když se svojí tehdejší přítelkyní Norou trávil Vánoce na horách. Tehdy se poprvé střetl s „trojčaty". Tři německé sestry Gaby, Hummy a Hella nosily stejné šaty, dlouhé blond vlasy, byly vždy pohromadě a obdivovaly Vinnetoua. Během příštích měsíců na ně narazil ještě na letišti a na plese v Mnichově, kde zrovna vydával další desku. Svět byl pro ně malý. Po svatbě s Hellou vypiloval svoji němčinu a řadu let hrál Vinnetoua v letním přírodním divadle v nedaleko Kolína nad Rýnem. Některé úspěšné sezóny pojmuly téměř půl milionu diváků a Hella dostala taky indiánskou roli. V devadesátých letech Gojko Mitič převzal jeho roli Vinentoua a například Míšenku Apanači, Brice v Bad Segebergu už jen režíroval. Využil své legendy raději k zorganizování konvoje pomoci pro děti z Bosny a vyrazil do Kambodže, jako vyslanec dobré vůle UNICEF. Televizní film Vinnetou se vrací (1998) vycházel ze scénáře Pierra Brice, ale po jeho tisíci úpravách televizního scénáristy a chaotickému natáčení, kde se ztratila i scéna vysvětlující Vinnetouův návrat, vznikla jen další obrovská chyba.

Svět ho poznal jako herce, především jedné role. Herectví a film pro něj rozhodně nebyly vším, proto když říká, že ještě má co vyprávět, nemyslí jen na film, ale na život v celé jeho šíři. Vinnetouovu duši klidně nechává odejít, jako je tomu na konci příběhu Karla Maye.

ČSFD.cz