foto

Václav Hapl

  • nar. 16.7.1928
    Praha, Československo
  • zem. 26.4.1982 (53 let)
    Praha, Československo

Biografie

Václav Hapl patří mezi méně známé a přitom pozoruhodné představitele českého dokumentárního filmu. Neprošel si akademickým filmovým vzděláním, ale filmařině se učil takříkajíc od píky. Vyučil se zámečníkem, poté studoval na vyšší průmyslové škole strojnické, kterou absolvoval v roce 1948. Ve stejném roce se stal zaměstnancem Krátkého filmu Praha, kde spolupracoval především na natáčení instruktážních filmů. Později se vypracoval do pozice režiséra. Z jeho tvorby tohoto období je zřejmě nejpozoruhodnější propagandistický film Boj proti mandelince (1951). Haplova práce v Krátkém filmu však neměla dlouhé trvání.

Roku 1952 změnil působiště, protože nastoupil vojenskou základní službu do Československého armádního filmu (ČAF). Tam pracovně působil takřka dvě desetiletí. Pro mnohé filmaře byl ČAF důležitým, ale přechodným bodem v začátcích samostatné profesionální filmové činnosti (František Vláčil, Karel Kachyňa, Vojtěch Jasný). Byli však i režiséři, kteří zde setrvali déle. Vedle Václava Hapla mezi ně například patřil režisér Pavel Háša. Pro absolventy FAMU byl ČAF obvykle místem k nabytí praxe v rámci vojenské služby, ale Hapl zde v letech 1952–1971 natočil většinu svého díla.

První prací Václava Hapla pro ČAF byl střihový film Neprojdou! (1952). Tématem filmu byla probíhající válka mezi Severní a Jižní Koreou. Pokus o autorský přístup pak uplatnil v reportáži Puškou aj valaškou (1956) pojednávající o vojenském národopisném souboru Jánošík. Další reportáží byl Vodácký maratón Budějovice – Praha (1957), ve kterém sledoval třídenní vodácký závod. Ačkoliv Václav Hapl v ČAF pracoval jako režisér výcvikových a dokumentárních filmů, v roce 1958 natočil svůj jediný hraný film Útěk, který pojednával o uprchnutí vojenského zdravotníka ze služby. V 60. letech 20. století následuje další vodácký film Nejhezčí řeka (1964) o výletě pražského gymnázia po řece Lužnici. Uchopení látky (komentář k filmu napsal básník Miroslav Holub) již naznačuje Haplovu koncentraci na umělecké pojetí námětu. Zaměřuje se především na tvůrčí práci s filmovým střihem a potenciálem barevného filmu. Zmíněný film tak ve výsledku nemusí nabývat pouze dokumentární ráz, ale dostává se mu také význam poetického deníku z cesty nebo metaforického pojetí plavby po řece jako životní pouti.

V roce 1965 zachycuje Hapl účast vojáků na III. celostátní spartakiádě ve filmech Před očima všech a Concerto Grosso. První je delší a má převážně reportážní charakter, druhý je kratší a osobitější – důraz je kladen na výtvarné aspekty snímání výtvarných vzorců vznikajících při cvičení mas. Kromě výše zmíněných dokumentárních filmů musel Hapl natáčet i filmy výcvikové, které ovšem nabízely menší možnosti tvůrčího přístupu. Jejich funkce byla především výuková. Přímočarost námětů vyplývá už z názvů: Odminování průchodů I., II. (1953), Rektifikace kulometu T54 (1959), Bombardování ze stoupavého letu (1963), Obrněný transportér OT 62 (1963), Pancéřovka RPG-7 (1966), Ničení selhané a nevybuchlé munice (1967), Pokládání min z vrtulníku (1968). Haplovým nejznámějším výcvikovým filmem (možná i veřejnosti nejznámějším výcvikovým filmem ČAF) je Experiment (1969), který se zabývá vlivem halucinogenu LSD na schopnosti velitelského štábu řídit svěřené úkoly.

Po odchodu z ČAF na začátku 70. let 20. století se Václav Hapl povolání režiséra nepřestal věnovat. V produkci Krátkého filmu natočil svůj pravděpodobně nejpozoruhodnější dokumentárně-esejistický snímek Člověk neumírá žízní (1970), ve kterém tematicky vyšel z předchozího instruktážního filmu o halucinogenech. Dospěl přitom k myšlence, že drogou se může stát každá lidská aktivita, ať v negativním nebo pozitivním slova smyslu. Tvůrce ve filmu postupuje od jedinečného k obecnému, od geneze drog k vlivu civilizačního procesu na člověka – od nemocného jedince-schizofrenika k lidstvu nemocnému ze sebe sama. Téma halucinogenů tedy tvůrci slouží pouze jako východisko k rozvinutí autorské reflexe moderní společnosti. V ní podle Hapla lidé pod tlakem chaotických pokrokových změn unikají od skutečnosti do falešné reality. Prostředkem k jejímu dosažení jsou například drogy nebo novodobé rituály a fetiše. Tvůrce filmu se v důsledku toho obává, že lidstvo může dojít z příčiny vlastní dehumanizace k sebedestrukci.

Po dvou letech svobodného povolání byl Václav Hapl v roce 1972 přijat do podniku Krátký film jako řadový režisér. Téhož roku natočil střihový esejistický film Cena vítězství – audiovizuální zamyšlení o sportu a jeho odklonu od původních zušlechťujících ideálů. Tento filmový esej je čistě střihovým filmem, který v rámci strukturované filmové kompozice využívá materiál z 670 archivních šotů. Leitmotivem a zároveň interpunkcí mezi jednotlivými částmi jsou záběry na běžce a vrhače koule. Celý film pak provází komentář dvou názorově protikladných hlasů.

Kontemplativní Haplova tvůrčí linie pokračovala filmem Slunce (1973), v němž sledoval význam Slunce z více hledisek. Nejdříve zmínil sluneční kult a pojetí Slunce jako božstva, načež postoupil do oblasti současného vědění. Další Haplův snímek Lux arte facta (1977) již nemá charakter eseje, ale je spíše vizuálně vycizelovaným populárně naučným filmem. Důraz je zde kladen především na výtvarné pojetí námětu. Důležitá je kompozice světla a stínu nebo samotné světelné modelování předmětů. Hapl opět uchopil téma po svém a místo potenciálně nudného poučování hravým způsobem demonstroval fascinující možnosti osvětlovací techniky.

Posledními pozoruhodnými filmy Václava Hapla jsou Lesy umírají tiše (1978) a Pastýřské ozvěny (1980), ve kterých tvůrce přemítá nad vztahem člověka k přírodě. Následné projekty již zůstaly pouze ve stadiu úvah a poznámek. Václav Hapl zemřel z vlastní vůle. Sebevraždu spáchal pravděpodobně z důvodu boje s těžkou nemocí.

tv/ps

Režijní filmografie

Scenáristická filmografie

Fanoušci tvůrce

tvůrce nemá žádné fanoušky