foto

Boris Andrejev

  • nar. 9.2.1915
    Saratov, Ruské impérium
  • zem. 25.4.1982 (67 let)
    Moskva, Rusko, Sovětský svaz

Biografie

Narodil se v rodině dělníků. Když mu bylo pět let, přestěhovala se rodina do města na Volze Atkarsk. Po dokončení sedmé třídy střední školy, odešel Boris Fjodorovič do Saratova na zemědělskou školu. Ale setkání s mladými staviteli volžského traktorového závodu, kteří ho lákali, aby šel k nim, mu změnilo osud. Dokončil krátké kurzy a stal se zámečníkem a elektrikářem. Jednoho dne roku 1931, když měl zrovna volno, přišel Boris Fjodorovič na repetici závodního dramatického kroužku, který vedl režisér Saratovského činoherního divadla Ivan Artěmjevič Slonov.

V roce 1933 pozval Slonov Andrejeva do Saratovské divadelní akademie. Práce v továrně a studium na vysoké škole stálo Andrejeva spoustu času i fyzických sil. Vedení závodu mu vyšlo vstříc a přestalo mu dávat noční směny, dokonce mu i snížili objem práce na denní směně. A ve čtvrtém ročníku byl Andrjev od práce zcela osvobozen a dostával stipendium z kulturního fondu závodu. To vše mu umožnilo se ctí v roce 1937 absolvovat vysokou školu.

V tomtéž roce nastoupil Andrejev do Saratovského činoherního divadla Karla Marxe. Ale hrát v tomto divadle nějakou úžasnou roli mu nebylo souzeno. První rolí budoucího populárního herce bylo vytí psa. V divadle se připravovalo představení Čechovova „Višňového sadu“. Podle pojetí režiséra se ze zákulisí ozýval dlouhý boj a vytí psů. „Hrál jsem tuto hru v průběhu sezóny,“ vzpomínal sám Andrejev. A pokračoval: „Dělal jsem to se vší upřímností, z celé duše, z lásky k umění. Sklízel jsem za to uznání souboru. Říkali mi, že umím úžasně výt a štěkat jako pes. Byl jsem spíše nezbedný chlapec, miloval jsem vtípky, ale tady, nevím ani proč, mi ani na mysl nepřišlo, abych na své první představení pozval rodiče.“

Záhy zlákal Andrejeva film. První setkání se stříbrným plátnem nedopadlo dle mínění samotného herce příliš dobře. Sám svůj první pokus označil za výbuch. Měl hrát ve filmu Alexandra Dovženka ŠČORS (1939) v roli Petra Čiže, ale selhal na celé čáře, nakonec ve snímku objevil v nenápadné epizodní roli.

Počátkem roku 1938 během turné Saratovského divadla v Moskvě si ale film opět Andrejeva našel. Stál v zákulisí a kouřil, najednou k němu přistoupili dva cizí muži a zeptali se ho, zda je herec Andrejev. Boris Fjodorovič se lekl, že se jedná o požární inspektory. „Pokud je to nutné, ihned cigaretu zadusím,“ řekl. A odpovědí mu bylo pozvání do studia. Režisér Ivan Pyrev Andrejeva přizval k natáčení filmu NEMOTORNÝ ŽENICH (1939) a Boris Fjodorovič dostal hned hlavní roli. Během natáčení Nemotorného ženicha se Andrejev setkal se svým vrstevníkem Petrem Alejnikovem. Stali se z nich nerozluční přátelé na celý život. Dokonce i svoji budoucí ženu Galinu Vasiljevnu potkal Andrejev díky Alejnikovi. Ale uzavření manželství nebylo tak snadné. Otec Galiny byl policejní komisař, který už slyšel o některých excesech mladého umělce, o jeho pití i dovádění, a souhlas k sňatku nedal. Andrejev se však nevzdal a nakonec zvítězil nad rodiči nevěsty a svatba se mohla uskutečnit.

Následovaly filmy RADOSTNÝ ŽIVOT (1940), DVA KAMARÁDI (1943), PÍSEŇ TAJGY (1947) a KUBÁNŠTÍ KOZÁCI (1949). A přišla sláva, čest a obdiv miliónů lidí. Mezi jeho obdivovatelky patřila i česká herečka Helena Růžičková, která si svého manžela vybrala proto, že byl Andrejevovi velmi podobný. Sám Andrejev na dobu okolo druhé světové války vzpomínal se smíchem: „V té době byl v Sovětském svazu kromě nás s Alejnikovem nejpopulárnější Charlie Chaplin.“ V roce 1948 obdržel Stalinovu cenu I. stupně za roli Jakova Burmaka v „Písni tajgy“ a o dva roky později tutéž cenu za roli Alexeje Ivanova v PÁDU BERLÍNA (1949).

Velká sláva s sebou přinesla i velké množství legend spojených s hercem Andrejevem. Je takřka nemožné zjistit, které jsou pravdivé a které nikoliv. Vypráví se, že Borise Fjodoroviče jednou málem zastřelili. V roce 1941 přišel s přáteli do restaurace a herec nafackoval důstojníkovi NKVD za hrubé chování. Andrejev byl okamžitě zatčen, stanný soud byl velmi rychlý. Andrejev byl ze seznamu odsouzených k smrti vyškrtnut až na samu Stalinovu intervenci. Stalin se prý vyjádřil, že zastřelit ho bude čas i později, zatím ho můžou nechat jít hrát.

Dnes je Andrejev oblíben především za roli Ilji Žurbina ve filmu VELKÁ RODINA z roku 1954. V době existence Sovětského svazu mu nejvíce popularity přinesl snímek OPTIMISTICKÁ TRAGÉDIE (1963) Samsona Samsonova. Partnerem tehdy již známého Borise Andrejeva byl mladý Vjačeslav Tichonov. V jedné scéně má Tichonovova postava obvinit tu Andrejevovu ze zrady a plivnout mu do tváře. Tichonov toho nebyl schopen, když Boris Fjodorovič pochopil, jak se mladý muž trápí, odvedl si ho stranou a nabídl mu: „Neboj se, jen najdi na mé povaze něco, co se ti nelíbí a na to naplivej.“

Andrejev byl velmi sečtělý a erudovaný člověk. Herec, režisér a scénárista Stanislav Govoruchin na Andrejeva vzpomíná jako na člověka s mimořádným literárním talentem. Jednou si ho Andrejev pozval a chtěl mu něco přečíst. Govoruchin souhlasil, pak si vzpomenul, že slíbil Vysockému, že je seznámí. Tak zavolal zpět Borisi Fjodorovičovi a sdělil mu, že přijdou dva. Ten se však zdráhal, bál se, že Vysocký pije a že by nebylo dobré, aby toho byla svědkem babička, která byla u Andrejeva. Govoruchin se tázal Andrejeva, kdy se stal abstinentem. Teprve potom pochopil, že Andrejev je plachý a bojí se setkání s neznámým člověkem, ještě ke všemu známým básníkem. Govoruchin přijel s Vysockým na Bolšuju Bronnuju, kde Andrejev žil. Pro Vysockého nebyl problém získat si člověka do pěti minut. Tak se také stalo a po deseti minutách přestali Vysocký s Andrejevem Govoruchina vnímat úplně. Andrejev přestal být v přítomnosti Vysockého plachý, uvařil čaj, vytáhl tlustý kožený sešit a začal číst svůj aforistický román. „Lev otevřel svůj chřtán a krotitel do něj vsunul celou svoji hlavu. Publikum najednou uvidělo, nakolik je volně žijící zvíře inteligentnější a velkorysejší, než člověk“. Vysocký se začal smát a tak Andrejev pokračoval: „Staré Řeky nikdy nenapadlo, že by byli staří Řekové“.

V roce 1962 byl Andrejev jmenován národním umělcem SSSR. Od poloviny šedesátých let ubývalo filmů s Andrejevem. Jednou z příčin byl jeho zhoršující se zdravotní stav a druhou to, že nechtěl hrát v podřadných filmech. Zatím snil o roli Leara, kvůli které přečetl stovky knih. A když Grigorij Kozincev začal připravovat Leara, nikdo nepochyboval, že hlavní roli obsadí právě Andrejevem. Ale tuhle roli sehrál pobaltský herec Juri Jarvet. Syn Borise Andrejeva vzpomíná, jak se otec na Kozincevův film díval. Mlčel, měl stisknuté zuby a nepronesl ani slovíčko. A s posledními titulky Boris Andrejevič pronesl: „Pozoruhodné dílo.“ To bylo v roce 1970.

V dubnu 1982 byl Andrejev v nemocnici „Kremlovce“, s sebou si vzal svůj tlustý kožený sešit a pokračoval v práci na aforizmech. 24. dubna bylo krásné počasí. Rodina Borise Andrejeva byla předchozí den informována, že jeho stav se výrazně zlepšil a byl dokonce přesunut z jednotky intenzivní péče. Přišli ho navštívit a povídali si o všem možném. Boris Fjodorovič se jich zeptal: „Co myslíte, jak je to možné, ležel jsem na náměstí před vraty chrámu a všude kolem byla spousta lidí?“ Bez ohledu na to, jak moc je prosil, aby s nimi mohl jít alespoň do chodby, odmítli to. Mohutný a dobrý muž sledoval zpoza dveří, jak odchází jeho rodina. Ale ne oni, ale on odešel. Večer v 10.30 24.4.1982 dotlouklo srdce Borise Fjodoroviče Andrejeva. Byl pohřben v Moskvě na Vagaňkovském hřbitově.

Kateřina "Snorlax" Horáková