Dick Proenneke

"Bylo fajn vrátit se zpátky do divočiny, kde se všechno zdálo být v pokoji. Byl jsem sám – jenom já a zvířata. ... Bral jsem to tak, že jsem tady, protože jde o něco, co musím udělat - ne jenom o tom snít, ale udělat to."

Richard Louis "Dick" Proenneke prožil sám téměř třicet let v aljašských horách u horního jezera Twin Lakes, ve srubu, který si postavil sám pomocí ručního nářadí. Svoje aktivity zaznamenal v denících a na 16mm film a současně pečlivě shromažďoval cenná meteorologická a přírodovědecká data.

Proennekeův otec sloužil za 1. světové války v armádě, později se živil jako vrtač studní. Rodina žila na venkově v Iowě; měli tři dcery a tři syny. Dick byl dítětem Velké hospodářské krize, kdy příliš komfortu ve smyslu materiálních věcí nebylo. Tvrdá práce a odhodlání však na základní živobytí stačilo. Navzdory době měl Dick v roce 1939 našetřeno dost na to, aby si mohl pořídit motocykl Harley-Davidson. Mechanicky zručnému mladíkovi posloužila stará motorka jako perfektní stavebnice. Nedlouho poté se vydal s kamarádem do světa. Pracovali na žních v Oklahomě, sbírali jablka v Oregonu, kam se Dick později ještě vrátil a na velkém dobytčím/ovčím ranči v Blue Mountains pomáhal budovat odlehlá pastýřská tábořiště.

Den po útoku na Pearl Harbor narukoval k námořnictvu, u kterého pak sloužil jako tesař. Na Havaji strávil téměř dva roky, po kterých byl převelen do San Franciska, kde čekal na další zařazení. Po výšlapu na nedalekou horu onemocněl revmatickou horečkou a dalšího půl roku strávil ve vojenské nemocnici. Zatímco se zotavoval, válka skončila a on byl ze zdravotních důvodů z armády propuštěn. Podle jeho přítele a spisovatele Sama Keitha to byla právě nemoc, která ho přiměla zasvětit zbytek života otužení a posílení vlastního těla. V oregonském Portlandu se vyučil operátorem těžké techniky a mechanikem dieselových motorů a získal v tomhle oboru časem značné zkušenosti.

Čtrnáct let strávil jako mechanik-operátor na námořní letecké základně na Kodiaku, mimoto cestoval po Aljašce, lovil lososy a opravoval motory. V roce 1962 na pozvání kapitána Carritherse a jeho ženy poprvé navštívil oblast Twin Lakes. Při práci v kodiackém Chiniaku pak utrpěl úraz a opět byl upoután na lůžko. Tehdy si slíbil, že je to naposled. Usiloval také o zlepšení svého duševního stavu. Ne, že by se nějak trápil, ale život strávený prací na částech místo na celku nebyl jeho šálkem kávy. Jak sám poznamenal: “Když se člověk podívá na vše, co za jeden den vykonal, má z toho dobrý pocit. Příliš mnoho lidí pracuje na částech nějakého celku. Dokončit nějaké celé dílo člověka uspokojí.”

K Twin Lakes se vracel stále častěji a v samotě divočiny našel svoje odpovědi. Jako mechanik byl známý a velice vyhledávaný a časem si vytvořil slušnou finanční rezervu na "důchod". Na podzim 1967 si začal u jezera Twin Lakes připravovat klády pro svůj srub, který v následujícím roce dokončil. Předtím si však musel upravit srub, který mu poskytl Carrithers jenž byl nucen místo opustit, aby se mohl postarat o vlastní ženu. Starší srub byl blízko místa, kde si začal stavět svůj vlastní příbytek. Většinu materiálu na stavbu a vybavení našel v okolí (štěrk na základy např. posbíral na břehu jezera). Na většinu nářadí si donesl pouze ocelové části a násady vyráběl až na místě.

Proenneke lovil a rybařil, pěstoval si brambory a zeleninu (např. mrkev, cibuli, rebarboru) a sbíral plody. Potraviny uchovával v plechových kontejnerech – galonové nádoby měl zakopány v nezámrzné hloubce. Ovoce a rychle se kazící produkty tak mohl skladovat delší dobu a dostupné byly i v zimě, kdy půda nad nimi promrzla. U srubu měl navíc po vzoru severských národů postavenu zásobárnu na čtyřech kůlech a podle adirondackých přístřešků ("Adirondack lean-to") si o něco východněji vybudoval dřevník/kůlnu na nářadí. Pravidelně za ním zalétal jeho přítel, Leon Reid "Babe" Alsworth a dovážel mu potraviny a další potřebné věci. Do Států k příbuzným se Dick vracel už jen příležitostně.

Začátkem 70. let se na Aljašce vedly debaty ohledně využití země. Správa parků chtěla oblast Twin Lakes prohlásit chráněným územím, kde bude lov povolen pouze pro obživu. V roce 1974 se správa parků s Dickem dohodla, že bude fotografovat přírodu. Nic lepšího ho nemohlo potkat: bude dělat to, co miloval a ještě za to dostane zaplaceno. Se správou udržoval velmi úzké vztahy, asistoval při natáčení, při hledání ztracených turistů a upozorňoval na pytláky. Nebyl asociálem, hosty vždy uvítal horkým čajem a popcornem. V říjnu 1976, během sólového přeletu ve svém Piper Cubu do Iowy, mu vynechal motor a při nouzovém přistání u Copper Center málem zahynul. Poranil si bederní páteř a měl tržné rány v obličeji. Zimu strávil u bratra v Kalifornii, kde se dali on i letadlo dohromady a následující léto se mohl vrátit k jezeru.

Své dny u Twin Lakes prožíval ve stejném duchu, v jakém vystavěl svůj srub: s cílevědomým záměrem. Těžko mluvit o "důchodu" v klasickém slova smyslu. Každé ráno začínalo stejně, vstával před svítáním, potom si dal teplou snídani, nasypal venku ptákům a veverce Freddy. Nový den vítal s dětským zápalem a nikdy si svoje postavení nevyčítal. Při průzkumu země, kterou miloval, prochodil (v zimě na sněžnicích) a propádloval každým rokem tisíce mil. V zimě, pokud nemohl ven, četl Henryho Davida Thoreaua a Aldo Leopolda, které taky rád citoval ve svých denících.

V roce 1999, ve věku 82 let se vrátil do civilizace a zbytek života prožil se svým bratrem Raymondem "Jakem" Proennekem v kalifornském Hemetu. K jezeru se naposledy vrátil v létě roku 2000, aby zde natočil interview a rozloučil se se svým srubem. Svoje obydlí přenechal Dick Proenneke správě národních parků a dnes je z něj populární návštěvnická atrakce Národního parku Lake Clark. V roce 2007 byl srub pro svoji vysokou úroveň jako skvělý příklad zařazen do Národního registru historických míst Spojených států. Místo bylo uznáno rovněž pro Proennekovo úsilí ve věci ochrany divoké aljašské přírody.

Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů Proennekeho osamělého života byla jeho vlastní proměna. Původně sportovní lovec, který později lovil pro obživu a nakonec lovit přestal a stal se ochráncem přírody (ačkoli příležitostně zabil a snědl dikobraza, který mu ohryzával srub). V roce 1978 v dokumentu PBS “Alaska: The Closing Frontier” citoval Thoreaua: “Divočina je nadějí pro uchování světa.” Postupem času ho mnozí srovnávali právě s Thoreauem, který byl bezpochyby velkým filozofem, ale u rybníka Walden strávil jenom něco přes dva roky. Dick byl na rozdíl od něho mužem činu, který jeho (a své vlastní) představy uváděl do praxe téměř třicet let. Pro svůj minimalistický život potřeboval jen málo věcí a i z těch si většinou dokázal vyrobit sám. Vlastnil však vzácný klenot, který, jak se zdá, je velmi obtížné nalézt v našem moderním světě – opravdovou životní spokojenost.

Sam Keith, který se s Proennekem seznámil na Kodiaku a prožil s ním spoustu loveckých a rybářských výprav, ho přesvědčil, že z deníků, které si vedl v divočině, bude dobrá kniha. Proenneke Ketihovi odsouhlasil úpravy a v roce 1973 vyšla kniha s názvem "One Man's Wilderness: An Alaskan Odyssey". V roce 1999, kdy se dočkala nového vydání, získala Národní cenu pro outdoorové publikace (NOBA). V roce 2010 vydala společnost Alaska Geographic jeho deníky jen s minimálními nebo žádnými úpravami pod názvem "The Early Years: The Journals of Richard L. Proenneke 1967-1973". O svém osamělém životě natočil také film, který byl za pomoci deníkových zápisků upraven na dokument SÁM V DIVOČINĚ (2004) a na filmových databázích dnes patří ve své kategorii mezi nejlépe hodnocené. V prosinci 2011, poté co byly objeveny další filmové materiály, bylo uvedeno jeho pokračování.

Marek "džanik" Janík