Gustaw Holoubek

"Herec nesnáší samotu. O samotě doslova umírá, přestává cítit a myslet."

Gustaw Teofil Holoubek, který v anketě týdeníku "Polityka" o největšího polského herce 20. století obsadil 2. místo (za Tadeuszem Lomnickim), byl synem Čecha, který se v Polsku usadil po 1. světové válce a oženil se zde s ovdovělou Polkou z Krakova. Sourozence neměl. V roce 1939 dobrovolně vstoupil do armády a účastnil se zářijové obrany Polska. Jako zajatec prošel tábory v Magdeburku a Toruni, v šestnácti letech tam onemocněl tuberkulózou a v roce 1940 byl propuštěn. Přes dva roky strávil v sanatoriích v Zakopaném. Do roku 1945 pracoval v krakovské plynárně. Po válce (1947) dokončil krakovské Státní divadelní studio (pozdější PWST). Předtím navštěvoval všeobecné lyceum. V březnu 1947 debutoval na Starém divadle v Krakově rolí Charyse ve hře surrealisty Flukowského "Odysseus mezi Fajáky".

V letech 1949-1956 působil jako umělecký ředitel, režisér a herec v krakovském Slezském divadle. Během své divadelní kariéry ztvárnil např. titulní roli ve Słowackého "Fantazym" ve vlastní režii (Slezské divadlo Katovice, 1955), soudce Custa v "Korupci v justičním paláci" Uga Bettiho (Komorní scéna Polského divadla Varšava, 1958), Goetze v "Ďábli a pánubohu" Jeana-Paula Sartra (1960), Houslistu v "Jatkách" absurdního dramatika Slawomira Mrožka (1975) a titulní roli v "Králi Learovi" (všechny Dramatické divadlo Varšava, 1977). V roce 1989 vystoupil v "Malé apokalypse" podle povídky svého velkého přítele, Tadeusze Konwického (Divadlo Ateneum ve Varšavě).

Byl nezapomenutelným Gustawem-Konradem v "Tryznách" Adama Mickiewicza uvedených v roce 1967 Kazimierzem Dejmkem v Národním divadle. Komunistická moc chtěla nadále uvádění této hry zakázat, což po posledním představení v lednu 1968 vedlo ke studentským demonstracím proti vládní cenzuře a stálo na počátku tehdejších "březnových událostí" v Polsku. Holoubkovy kreace v hlavní roli ovlivnily celkové vyznění představení a z toho pak plynoucí společenský ohlas. V roce 1981 vytvořil roli Superia v Mrožkově hře "Pěšky", proti čemuž zaprotestovala armáda, např. ve svých novinách "Voják svobody".

Nazývali ho "asketickým analytikem" nebo také "hercem intelektuálem". Objevil se ve stu představeních divadla polské televize, spolupracoval s celou řadou režisérů (mj. Gruza, Englert, Wajda, Kieślowski...). Sám jako režisér přenesl na obrazovky mj. Słowackého "Fantazyho"(1971) a "Kordiana" (1980), "Hamleta" (1974), Gorkého "Na dně" (1994), Szaniawského "Dvě divadla" (1999) a Sofoklova "Krále Edypa" (2005). Profesor Divadelní akademie ve Varšavě. Dlouholetý ředitel Dramatického divadla – odvolaný v lednu 1983 kvůli konfliktu z tehdejší vládou.

"Režisér, to je člověk, kterému se nevedlo jako herci a herec je člověk, kterému se nevedlo v životě."

Údajně výborný vypravěč anekdot. Jeho filmovým debutem byla postava Felixe Dzeržinského v dramatu VOJÁK VÍTĚZSTVÍ (1953) Wandy Jakubowské. Filmových rolí vytvořil kolem padesátky. Opakovaně točil pod vedením Wojciecha Jerzyho Hase: SMYČKA (1957), RUKOPIS NALEZENÝ V ZARAGOZE (1965), SANATORIUM NA VĚČNOSTI (1973). Zahrál si ve dvou filmech Tadeusze Konwického. V roce 1962 režíroval filmovou novelu ČAS PŘIBLIŽUJE, ČAS VZDALUJE, která se stala první částí cyklu OPOŽDĚNÍ CHODCI (1962) a je také režisérem a scénáristou filmu MAZEPA (1976) podle dramatu Słowackého.

V roce 1976 i 1980 získal poslanecký mandát Sejmu PLR. V roce 1982, po zavedení výjimečného stavu, se mandátu zřekl. V letech 1989-1991 působil jako senátor. V letech 1992-1993 zasedal v Radě pro kulturu prezidenta Lecha Walesy. Od roku 1994 člen Polské akademie umění. Spolupracoval s psychologickým měsíčníkem "Charaktery".

Jeho ženami byly herečky Danuta Kwiatkowská a Maria Wachowiak, od roku 1973 pak o bezmála dvacet let mladší Magdalena Zawadzká. S každou svojí ženou měl jedno dítě: nejstarší Evu (archeoložka se zaměřením na Středomoří), pak Magdalenu (socioložka v Mnichově) a nakonec (1978) syna Jana Holoubka, filmového kameramana. V civilu fanoušek extraligového fotbalového klubu Cracovia a bridžový hráč byl pochován byl na varšavském powazkowském hřbitově. Je autorem autobiografie "Vzpomínky ze zapomnění".

"Ve Varšavě jsem se rozhodl udělat něco opačného než co jsem dosud dělal: pomocí svojí profese přiblížit lidem sám sebe. Využít příležitosti, kterou může být každá role...sdělit svůj pohled na svět, na život, na morálku, jaká je moje estetika – k tomuto účelu mi slouží moje herectví."

Mimo celé řady ocenění z divadelních a filmových festivalů: - Rytířský kříž Řádu polského obrození (1953) - Řád praporu práce 2. třídy (1954) a 1. třídy (1977) - Medaile k 10. výročí (1955) a 30. výročí lidového Polska (1974) - Zlatá maska v anketě "Večerního expressu" pro nejpopulárnějšího herce roku (1962) a 4x Stříbrná maska v anketě "Večerního expressu" pro nejpopulárnějšího herce roku - Státní vyznamenání 1. třídy za výjimečné divadelní a filmové úspěchy (1966) - Medaile Komise pro národní vzdělávání (1973) - Cena ministra kultury a umění 1. stupně za divadelní úspěchy (1973) - Ocenění za zásluhy o Varšavu (1977) - Státní vyznamenání 1. třídy za výjimečnou hereckou tvorbu (1978) - Diplom Ministerstva kultury SSSR (1979) - "Velký Splendor" – cena uměleckého souboru Divadla polského rozhlasu (1991) - Velitelský kříž s Hvězdou Řádu polského obrození (1998) - Cena ministra kultury v oboru divadlo (1998) - titul Mistr polského jazyka (2001) - Velký kříž Řádu polského obrození (2003) - Zlatá medaile "Za zásluhy o kulturu Gloria Artis" (2005) - Řád bílého orla (2008, posmrtně) – cena prezidenta za vynikající zásluhy o polskou kulturu, za výjimečné úspěchy v herecké a pedagogické práci

Marek "džanik" Janík