Jan S. Kolár

Jan Stanislav Kolár se narodil 11. května 1896 v Praze do rodiny obchodního zástupce. Vystudoval gymnázium a poté práva. Získal titul Dr. na pražské Univerzitě Karlově v roce 1921. Již na gymnáziu mladého Kolára přitahoval film a ještě za války u Lucernafilmu sepsal svůj první filmový scénář.

Začínal jako autor námětů (POLYKARPOVO ZIMNÍ DOBRODRUŽSTVÍ, UČTIEL ORIENTÁLNÍCH JAZYKŮ, DÁMA S MALOU NOŽKOU, ALOISŮV LOS, AKORD SMRTI, ZPĚV ZLATA, DCERY EVINY či SVATÝ VÁCLAV) a scénárista (POLYKARPOVO ZIMNÍ DOBRODRUŽSTVÍ, PŘÍCHOZÍ Z TEMNOT, KŘÍŽ U POTOKA, MRTVÍ ŽIJÍ, OTRÁVENÉ SVĚTLO, ŘINA nebo SVATÝ VÁCLAV). Nejčastěji si náměty a scénáře psal ke svým vlastním snímkům. Jeho scénáristické pokusy jsou, s vyjímkou filmu VYDĚRAČ (1937), zasazeny do němého období kinematografie.

Brzy také debutoval jako režisér dvěma veselohrami o Polykarpovi POLYKARP APROVISUJE a POLYKARPOVO ZIMNÍ DOBRODRUŽSTVÍ (1917). Často spolupracoval se svým přítelem a kolegou Karlem Lamačem. Kolár natáčel různé komedie (UČITEL ORIENTÁLNÍCH JAZYKŮ, DÁMA S MALOU NOŽKOU, ROZTRŽENÉ FOTO), a také dramata (OTRÁVENÉ SVĚTLO, PŘÍCHOZÍ Z TEMNOT, KŘÍŽ U POTOKA, MRTVÍ ŽIJÍ). Po roce 1922 mu však těžká choroba nedovolila dále pokračovat ve filmové práci a Kolár na začátku své slibně se rozvíjející kariéry musel na čas odejít do ústraní.

Po uzdravení natočil nepříliš povedené drama ŘINA (1926). Na sklonku němé éry vytvořil Kolár svůj poslední film, první (a v němé éře jediný) český velkofilm SVATÝ VÁCLAV (1929) se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli Svatého Václava. Film byl však dokončen pozdě, až po tisíciletých oslavách Václavova zavraždění, ke kterým byl určen, a neměl tedy takový ohlas, jaký by si autoři přáli. Tento snímek byl prvním, který zčásti financoval i československý stát, hráli v něm naši nejlepší přední herci, bylo spotřebováno 120 000 metrů juty, 35 vagónů dřeva, 6 000 kilogramů hřebíků a 12 000 kilo barev pro stavby na Strahovském stadionu – ve své době největší filmové stavby v Evropě. Pro film se nechalo nově ušít 120 kostýmů pro herce, pro kompars pak 1000. V roce 1971 Kolár s Františkem Balšánem film zrekonstruovali. SVATÝ VÁCLAV byl Kolárovým posledním autorským počinem.

V dalších letech byl vyhledávaným (stejně jako Václav Wasserman) představitelem epizodních rolí. Hrát začal již v němém filmu, například ve filmech jím režírovaných (POLYKARPOVO ZIMNÍ DOBRODRUŽSTVÍ, ZPĚV ZLATA, KŘÍŽ U POTOKA, OTRÁVENÉ SVĚTLO, ŘINA a SVATÝ VÁCLAV). Od třicátých let vytvářel roličky žurnalisty Pánka (JEJÍ LÉKAŘ), předsedy koncernu (VYDĚRAČ), kapitána fotbalové asociace (KLAPZUBOVA XI.), aukcionáře (POSLEDNÍ MOHYKÁN), majitele obchodu (PAROHY), podplukovníka Vrzala a soudce (ČAPKOVY POVÍDKY), gestapáka (DALEKÁ CESTA), muže s knírem (MIKOLÁŠ ALEŠ), alchymisty (CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ), soudce (PSOHLAVCI) či hospodského z Ouběnic (DAŘBUJÁN A PANDRHOLA). Spolupráci s českým filmem nadobro uzavřel malou roličkou generála v komedii KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964).

Po válce se stal Kolár pracovníkem Československého filmového ústavu (1951 – 1963). Jako svědek a odborník na slovo vzatý se podílel na soupisu filmové produkce let 1898 – 1945 a vydání několika odborných knih (např. „Československý němý film 1898 – 1930“ či „Historie československého filmu v obrazech“). On sám vydal příručku „K filmu“ (1927), kterou psal v době svého onemocnění. Nikdy se nevydal jeho román z filmové prostředí „Clona se otevírá...“ (1968).

Na začátku své kariéry se rovněž podílel na vzniku Organizace československého filmového herectva (1919) a také Filmové ligy československé (1920). Několikrát použil pseudonym J. O. Ralk. Jeho chotí byla operní zpěvačka a herečka Máša Kolárová (1901 – 19??). Režisér, herec, scénárista, spisovatel, filmový historik, publicista a organizační pracovník J. S. Kolár byl (společně s Karlem Lamačem, Přemyslem Pražským, Martinem Fričem, Gustavem Machatým, Václavem Binovcem a Vladimírem Slavínským) průkopníkem němé československé kinematografie. Zemřel 30. října 1973 v Praze ve věku sedmdesáti sedmi let.

Jaroslav "krib" Lopour