Jean Marais

„Umění mě přitahuje a fascinuje. Kladu umění příliš vysoko, než abych si myslel, že jsem umělec.“
 
Život francouzského umělce v pravém smyslu toho slova je opředen tolika záhadami a nejasnostmi, že tajemnější osobnost ve světě filmu budete hledat jen těžko. Nelze jej zjednodušovat jen do úvah zda byl orientován skutečně homosexuálně nebo vlastně bisexuálně a zda byl dobrým hercem špatných filmů nebo naopak. Jeho mnohem složitější život spadá do období prvních větších experimentů zázraku jménem zvukový film a do doby největší slávy klasických romantických hrdinů. Pro jedny největší francouzský herec 20. století, pro jiné jen zajímavá tvář, která se proslavila díky Jeanu Cocteauovi. Proč se ale stal hrdina naivních příběhů legendou? Nebyla jeho osobnost přesně tím pravým, co dokázalo z rytíře de Lagardère (Hrbáč), Edmonda Dantèse (Hrabě Monte-Christo), Sigognaca (Kapitán Fracasse), rytíře de Neuville (Ve službách krále), markýze Rodolpha (Tajnosti Paříže) nebo d‘Artagnana (Železná maska) udělat ideály tajemných, historických a romantických příběhů?

Ještě dlouho před tím, než se ve francouzském přístavním městě Cherbourg usadily německé ponorky jako monstra symbolizující druhou světovou válku, stačil se tu roku 1913 narodit budoucí filmový klenot své země, Jean Villain-Marais (své jméno zkrátil jen na Marais). Ve smutném, starém domě mu patřila role druhého syna, který se narodil velmi krátce po té, co zemřela jeho tříletá sestra. Matka si přála novu dceru a dostala syna, na kterého prý nechtěla pohlédnout. Oblékala jej do dívčích šatů a chlapec s dlouhými světlými vlasy si zamiloval matčinu krásu a chvíle, kdy ji mohl obdivovat v zrcadle, vybírat s ní šaty a šperky. Pouto, které je pojilo bylo složitější. Otec, veterinář vysoké postavy odešel bojovat do první světové války a po jeho návratu do Cherbourgu se Jeanova matka odstěhovala. Takže vyrůstal bez otce, ve společnosti tety a babičky, zatímco se jeho matka živila všelijak. Mladý Marais, učedník ve fotografickém salonu byl jistě docela překvapen, když při pracovní návštěvě ženské věznice narazil na svoji matku. Časem jí však začal s krádežemi pomáhat. Téměř celý život byl přesvědčen, že člověk má matku milovat za každou cenu, jako slavný herec o ni pečoval a ona rozhodovala o jeho jednání. Otce už nikdy neviděl, matka o něm odmítala mluvit, až když starý Villain-Marais umíral, setkal se s ním. Měsíc po otcově smrti, navštívil Maraise novinář tvrdící, že jsou nevlastní bratři, a že hercova matka kdysi měla poměr s jeho otcem. Jean Marais si už nikdy nebyl jist, čí je synem. Matka mu novou informaci až příliš nadšeně potvrdila, tajemství s ní odešlo na věčnost. Ostatně skvěle organizované německé gestapo za války poslalo na jihočeské úřady žádost o ověření původu Jeana Maraise. Podle jejich informací měl být hercovým předkem tamější Jan Mareš, jehož potomci s dobrodružnými sklony se usadili ve Francii. Tajemný původ jednoho herce získával na objemu. Sám mu patrně nikdy příliš neporozuměl a ve svých vzpomínkových knihách se nepřiklání k žádné teorii.

Od dětství se rád převlékal, většinou za ženu, obdivoval teatrální výstupy své matky, chodil s ní na první hollywoodské filmy s Douglasem Fairbanksem, jr. a miloval jeho filmy o osudech Robina Hooda a d´Artagnana, hrál loutkové divadlo, šil ženské šaty, líčil se k nim. Nepřevtěloval se do rytířů, ale do hrdinek dobrodružných románů. Jednoho dne do divadla Atelier na Montmartru vstoupil zadním vchodem a roznesl svoje fotografie po filmových producentech. Rozhodl se, že bude hercem. Tehdy však ještě nebyl schopen sledovat svoji kariéru za každou cenu, takže odmítnul společnost homosexuálního režiséra L´Herbiera a získával sotva postřehnutelné štěky. V divadle to nebylo o nic lepší, dokud do jeho šatny nevstoupil Jean Cocteau. Roku 1937 se tak zrodila dokonalá vazba velkých osobností.

„Pro mě homosexualita v běžném životě nepředstavuje žádný problém.“

Podle Maraisových vzpomínek byla první návštěva do světa sexuality homosexuální, když se o něj starali matčini milenci. Potkával však i prostitutky z Montmartru. Při natáčení Postele s nebesy prožil intenzivní vztah s herečkou Milou Parely, chtěl se s ní oženit, namaloval její portrét, čímž vyznamenával jen skutečně blízké. Když na konci sedmdesátých let vydal knihu „Pohádky“, hned první z příběhů se jmenoval Mila, jako krásná princezna toho jména. Výčet vztahů Jeana Maraise nám rozhodně neusnadní chápání jeho osobnosti. Spíš naopak. Nejjasnější byl právě jeho vztah s Jeanem Cocteauem, jedním z největších umělců své doby. Podle všeho skutečně prožili lásku na celý život, i když v posledních letech žili každý svůj příběh. Jean Cocteau se narodil v roce 1889, takže byl dvakrát starší než Marais. Vedle Cocteaua Marais poznával malíře Picassa nebo Modiglianiho, návrhářku Coco Chanel a mnohé další. Výrazná osobnost Cocteaua byla dokonale obklopena tajemností, byl homosexuál, jako populární bohém kouřil opium, psal básně, divadelní hry, kreslil, maloval, navrhoval výpravy pro balet i drama. Pozval čtyřiadvacetiletého Maraise na konkurz do svého Krále Oidipa a spatřil v něm zřejmě také talent. Od té doby hrál Marais ve všech pěti celovečerních filmech, které Cocteau režíroval a ve dvou dalších, pod nimiž byl Cocteau podepsán na místě scénáristy (Věčný návrat, Kněžna de Clèves) hrál také. Na divadle to bylo jedenáct her, které měly něco společného s Cocteauem. Přitom za svůj život vytvořil Jean Marais třicet osm velkých divadelních rolí. Z období jejich dokonalé lásky, o níž se ve vzpomínkách obdivně zmiňují všichni, co je poznali, zbylo množství dopisů, jež básník psal svému milému. Psával mu je, jako své inspiraci, věřil v Maraise jako herce, trávili spolu nekonečné chvíle na venkově, vedli nekonečné diskuse, malovali. Doplňovali se a inspirovali navzájem, Marais v něm spatřoval otce, kterého neměl a Cocteau dokonce uvažoval o sňatku s Maraisovou matkou, aby jej mohl mít za syna.

Marais miloval Francii a odmítal hrát v Hollywoodu, raději několikrát bojoval o uznání v tradičním divadelním spolku Comédie française. Cocteau napsal Hrozné rodiče, divadelní hru inspirovanou Maraisovým vztahem k matce, jenž dospělého syna drží sobeckou láskou. Premiéra moderní hry z roku 1938 sklidila v uměleckých kruzích úspěch, měšťáci však protestovali, že příběh nabádá mladé lidi k opouštění rodičů a hra byla stažena. Nevzdával se a s divadlem to zkoušel ještě několikrát. Příštího Britannika sám režíroval. Ovlivněn obdivem k Cocteauovi řešil jednoduše scénu, nechával divákům prostor k přemýšlení, nerespektoval tradiční text. Po několika reprízách hru ukončili. Kvůli divadlu odmítnul režiséra Marcela Carného a nakonec nevznikl ani nový Carného film ani hra. Pokroková Maraisova pojetí tradičních scénářů neustále vyvolávala skandály v divadelním světě. Italský režisér Luchino Visconti v tom spatřoval důkaz, že divadlo ve Francii žije. Nakonec to byl další homosexuální tvůrce Visconti, kdo na pařížském jevišti úspěšně režíroval Jeana Maraise a Annie Girardot ve hře Dva na houpačce, s níž na druhé straně oceánu, na Broadwayi, sklízeli úspěch Anny Bancroft a Henry Fonda.

„Mě sláva jen umožnila dělat to, co jsem chtěl, věci, které mě v životě nejvíc vzrušovaly.“
 
Ačkoli se do značné míry považoval za divadelního herce, největší hvězdu z něj udělal až film, který byl lépe připraven na vpád pokrokových osobností, než divadlo, které Cocteauovi a Maraisovi urputně vzdorovalo. Jako malíři si uvědomovali výtvarné možnosti filmového díla, proto v Cocteauově prvotní Krvi básníkově převyšovala obrazová stránka nad obsahem. Teď už však nemusel být prostředkem jen obraz - krev, ale celý herec - Marais, jeho tělo, gesta, hlas. První film Věčný návrat byl proto napsaný přímo pro Maraise. Cocteau s nadšením požadoval, aby herečka v hlavní roli Madelaine Solonge i Marais byli odbarvováni současně a stejným kadeřníkem. Poměrně jednoduchý příběh na motivy legendy o Tristanovi a Isoldě sklidil obrovský úspěch a jeho hrdinové se stali vzorem pro celou generaci diváků. S tímto filmem vznikl ideální typ filmového hrdiny v klasickém pojetí. Podobný ideál představoval už jen Jean Gabin nebo Gérard Philipe.

Končila druhá světová válka, když Cocteau začal natáčet Krásku a zvíře, která je ve svém pronikání vlivu surrealismu skrze středověkou legendu považována za jeden z nejdůležitějších filmů světové kinematografie. Už samotné natáčení jistě muselo mít pohádkovou atmosféru, když si představíme, že nákladná maska Zvířete se nasazovala pět hodin, a že režírující Cocteau trpěl zanícením pokožky, takže pracoval v klobouku, k němuž si špendlíky připnul černý papír s dírami pro oči. Výsledek filmu stál za to a Marais z procent na promítání vydělal miliony. Na konci čtyřicátých let byl mýtus Jeana Maraise nejsilnějším.

V padesátých letech rostla obliba tradičního romantického hrdiny. Jako na běžícím páse se zfilmovávaly romantické zápletky příběhů Alexandra Dumase nebo zapomenutých autorů. Přišla Maraisova tučná chvíle. Přestavoval šlechtice bez bázně a hany, schopné chopit se meče, bránit čest dámy, postavit se na stranu chudých a čelit nepřízni osudu. Jako první se Marais, milovník filmových kostýmů, převlékl do barev Edmonda Dantèse (Hrabě Monte-Christo, 1953), ve stejném roce byl Ludvíkem XV. (Kdyby mi Versailles vyprávěly, 1953), zahrál si v Napoleonovi (1954), v Kdyby nám Paříž vyprávěla (1955). Pak přišel nejúspěšnější ze série historických romantických příběhů – Hrbáč (1959). Jean Marais si opět užil velikou masku. Miloval postavy, ve kterých se mohl skrýt. Užil si další falešný nos, holou hlavu, hrb. Byl ošklivým hrbáčem i krásným rytířem de Lagardère. O čtyři roky mladší francouzský komik, Bourvil tu hrál jeho sluhu a vznikl oblíbený snímek několika generací.

S šedesátými lety přišla francouzská nová vlna režisérů Godrada, Truffauta, Resnaise, Chabrola, tedy doba nových filmových hrdinů. Marais se nechtěl vzdát svých diváků, vytrvale natáčel akční scény svých již stále více upadajících hrdinů Sigognaca (Kapitán Fracasse, 1961), rytíře de Neuville (Ve službách krále, 1961), pana de Clèves (Kněžna de Clèves, 1961), Rodolpha (Tajnosti Paříže, 1962). Při natáčení Gentlemana z Cocody na africkém Pobřeží slonoviny stále trval na tom, že všechny nebezpečné scény natočí sám. Situace, do nichž se dostal pak zahrnovaly autonehodu, zřícení se z pěti metrů nebo obě zlomená zápěstí k nimž přišel při skoku z balkonu. Než se poslední seriózní romantický hrdina a rytíř bez ironického nadhledu nadobro vytratil z filmových pláten, střihnul si ještě samotného d‘Artagnana (Železná maska). Královský mušketýr neustále zmeškávající schůzku s jistou dvorní dámou a pohybující se v lehkovážném tónu však už byl předzvěstí nových postav moderního filmu šedesátých let. Mladými antihrdiny filmu se stali sympatičtí darebáci Belmondo (Cartouche), Delon (Černý tulipán), později Depardieu. Jean Marais ještě jakoby zázrakem pozdržel mraky, které se nad ním začaly stahovat třemi komediemi Fantomas, Fantomas se zlobí, Fantomas kontra Scotland Yard z let 1964 – 1966. Mnohem víc, než jeho dvojroli Fantomase a novináře Fandora si ale diváci zamilovali rozčíleného starého komisaře Juva (Louis de Funès), který byl přitom dokonce o rok mladší než Marais v roli mužného hrdiny.
 
„Neopustil jsem film, bylo to spíš naopak.“
 
V letech 1964 – 1970 natočil Marais už jen devět filmů, dalších patnáct let ani jeden a od roku 1985 do smrti se mihnul už jen v pěti snímcích. Navíc v roce 1963 ho zasáhla smrt jeho osudového partnera Jeana Cocteaua, který měl pohřeb jen o dva dny později než Edith Piaf. O dvacet let později, v roce 1983 Marais vystoupil na jeviště montmarterského divadla Atelier, kde kdysi začínal. Pronesl „Živí a mrtví jsou si velmi blízko a zároveň jsou od sebe velmi daleko.... Ty jsi já a já jsem ty.... Jsem Jean Cocteau.“ Ještě padesátkrát se před vyprodaným hledištěm proměnil v člověka, kterého v životě nejvíc miloval, dalších sedm let ho hrál ve světle divadel Quebeku, Berlína nebo Montrealu. Přitom od konce čtyřicátých let s Cocteauem nežil, každý si našel mladší partnery. Marais, který neovládal angličtinu strávil deset let na hausbótu na Seině s americkým tanečníkem, který sotva mluvil francouzsky.

Další tajemství a nejasnosti se v hercově životě objevily s mladým cikánem, kterého prý potkal v jakémsi baru. Několik měsíců strávili na okružní plavbě, ukazovali se spolu na veřejnosti a Marais podporoval mladého Serge v kariéře zpěváka, herce nebo restauratéra, ačkoli ten u ničeho nevydržel. Nakonec ho adoptoval jako svého syna a ke stolům zval dívky, které se Sergeovi líbily. Okolí si jistě dělalo řadu obrazů o hercově vztahu, ještě však nemohlo být zmatené dostatečně. Po Maraisově smrti Serge prohlásil, že byl hercovým skutečným synem a k tomu se zanedlouho přidal další osmapadesátiletý muž, který tvrdil, že i on byl Maraisovým synem. Kdo ví, jak by se filmové legendě podařilo utajit podobné záležitosti před tiskem po celé roky. Teď teprve přišla chvíle na nová tajemství, která už nikdy nebudou vyjasněna, tentokrát s nimi odešel sám Marais, jenž je ponechal nejasnými. Ještě když žil jen prohlásil „nechme to prozatím tak...“

V roce 1969 hodlal Jacques Demy natočit hold Krásce a zvířeti a pro Maraise měl roli starého krále zamilovaného do vlastní dcery. Klasickou pohádku Oslí kůže s Catherine Deneuve v hlavní roli však diváci roku 1970 nepřijali, přitom o deset let později už byla považována za kultovní film doby. Nakonec se Marais stáhnul do ústraní svého kamenného domu v Provence, aby stačil vydat pět knih, malovat a vyrábět keramiku a sochy namísto dosavadních návrhů dekorací, výprav a kostýmů k divadelním hrám. Nerad vystavoval svá díla, která v průběhu života srovnával s díly malířů Cocteaua nebo Picassa. Přitom Picasso  herce kdysi sám žádával o portrét. Maraisovy portréty upřednostňovaly zjednodušení, barevné postihnutí duše, byly jednoduché a symbolické. Se svými výrazovými prostředky zapadal do stylu největších umělců své doby a svého okolí. Vždy dělal věci po svém a přinesl svou neúnavnou přítomností mnoho nového nejen do světa filmu. Opředen tajemstvími se narodil, v pavučině nesouvislostí se celý život zmítal a mezi vlákny tisíce nezodpovězených otázek také v zimě roku 1998 zemřel.

ČSFD.cz