Petr Zelenka si jí všiml v představení ŽENA, KTERÁ ZABILA BOHA, které se hraje v universálním prostoru Nod v Roxy „Petr se na něj byl podívat, seděl na polorozpadlé židli spolu s dalšími třiceti diváky, ale já se to dozvěděla, až když skončilo. Netušila jsem, proč přišel, protože o tom představení se sice dost mluvilo, ale nikdy o něm nikdo nic pořádného nenapsal.“ V té době už byly PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ hitem Dejvického divadla, v hlavě Petra Zelenky uzrávala jejich filmová podoba, a tak chodil po divadelních scénách a hledal… Byl si vědom, že kompletní dejvický ansámbl do filmové verze použít nemůže. „Myslím, že na základě toho představení se o mně začal zajímat,“ pokračuje Petra. „Pak mě viděl ve všem, v čem jsem v té době hrála. S takovým přístupem jsem se setkala poprvé.“Castingy, mnohahodinové zkoušky. „Důkladně nás propíral, trvalo to asi dva měsíce, byla jsem hodně napnutá. Když mě poprosil, zda bych si mohla nechat odoperovat dvě pihy na tváři, už jsem si byla skoro jistá, že roli dostanu. Ještě jsem neměla podepsanou smlouvu, a pihy byly pryč! Sochařku Sylvii hraje v Dejvickém divadle Lenka Krobotová. „Okamžitě jsem se šla na představení podívat. Divadlo a film nelze srovnávat, jsou to dvě různé disciplíny. Kouzlo divadla spočívá v tom, že si lze řadu věcí domyslet, vytušit, některé postavy jsou jen naznačeny. A to ve filmu nelze.“Ve filmové podobě hry Petra Zelenky některé postavy chybějí, jiné jsou navíc, příběh se odehrává v jiném prostředí a má odlišný konec. Čtyři herecké osobnosti, ztvárňující tytéž postavy, však najdeme v obou verzích – Ivana Trojana (hlavní hrdina Petr), Jiřího Bartošku (Petrův soused Jiří) a Miroslava Krobota s Ninou Divíškovou v úloze Petrových rodičů. A právě umělecký šéf Dejvického divadla se v průběhu děje stává partnerem Petry Lustigové. „Z pana Krobota mám nesmírný respekt, vážím si ho jako režiséra. Ve skutečnosti nejsem schopná pomalu na něj promluvit, a ve filmu bylo mým úkolem mít nad ním navrch! To bylo hodně těžký. Obdivuju ho i jako herce, byl neuvěřitelně přirozený. To mě inspirovalo. A díky režijnímu postupu Petra Zelenky jsem přidala na přirozenosti. Jakákoli faleš byla vedle pana Krobota znát. Jednak si vždycky věděl rady, takže – byť neherec, ale za to zkušený divadelní režisér – o práci s hercem hodně ví. A zároveň to měl těžké v tom, že ztvárňuje stejnou postavu v divadle, a potom ve filmu, kde je text poněkud pozměněný a musí hrát jinak.“Sochařka Sylvie je žena experimentující se vším, co jí přijde pod ruku – materiál, lidé, vztahy. Možná náhoda, možná logické vyústění dosavadní herecké cesty Petry Lustigové, která se doposavad většinou potkala s řadou pozoruhodných a spíše experimentálních divadelních představení. „Experimentální záležitosti mě baví, i lidé, kteří je dělají. I když podmínky jsou mnohem složitější. Téma si sice máte možnost vybrat, ale pak už se o všechno musíte postarat sám – sehnat peníze, prostory, zkušebnu, zajistit propagaci… Stálé angažmá je proti tomu větší jistota. Jsem jednou z té generace, která není zvyklá sebevědomě prezentovat sebe sama, což je dnes hodně důležité a normální. Já jsem raději, když mě někdo sám osloví, než abych se sama nabízela. Pak vím, že mě opravdu chce. V případě Petra Zelenky mě potěšilo, že to funguje, že si vás někdo vybere na základě profesionálně odvedené práce. Když je člověk poctivej a má svou práci opravdu rád… Na jednu stranu nechci dělat věci za každou cenu. Ale každá nová nabídka je vzrušující a vcelku může být jedno, odkud přijde. Když jsem byla v angažmá v Divadle Komedie, nemohla jsem si vybírat. To mě na divadle taky nesmírně vzrušuje – když vám někdo dá roli, o níž si myslíte, že vám vůbec nesedí. Můžete si zahrát úplně odlišné postavy, které se vám vůbec nepodobají, a prozkoumávat cizí světy. I proto jsem chtěla být herečkou.“ V Divadle Komedie spolupracovala s osobitými režiséry Janem Nebeským, J. A. Pitínským a Michalem Dočekalem. „Osm let jsem zde hrála Ofélii v HAMLETOVI s Davidem Prachařem. Představení jsme původně nazkoušeli v Roxy, kde probíhala během zkoušek brutální rekonstrukce. Se Zdenou Hadrbolcovou a Emou Černou jsme tam pobíhaly ve vaťácích. Představení bylo součástí projektu, s nímž Michal Dočekal a Jana Nebeský vyhráli konkurs do Divadla Komedie. Ráda jsem hrála i SONÁTU DUCHŮ, na kterou chodilo šedesát lidí. Někteří ji sice viděli čtyřikrát, jiní o přestávce utíkali, což je pro herce dost těžké. Ale v této souvislosti musím říct, že jsem měla na DAMU vynikajícího učitele, pana Lea Spáčila, a ten vždycky říkal: ‚Když se to, jak hrajete, dotkne ze sta lidí jednoho, je to obrovský úspěch.‘“ Petra Lustigová, narozena 14. 5. 1964 v Praze. Vystudovala DAMU, obor herectví; od roku 1994 spolupracovala s různými soubory jako A-studio Rubín, Divadlo na okraji, Tujů, Vpřed, Derevo; působila v mnoha pražských divadlech – Archa, Řeznická, Alfréd ve dvoře, Divadlo Komedie (v angažmá od 1994 do 2002, HAMLET, SONÁTA DUCHŮ, TEREZKA, DOŇA JUANA AD.); momentálně na volné noze; divadelní představení: mj. SPOLČENÍ HLUPCŮ, SLADKÝ TERESIENSTADT, FOR PHOOLAN, UŽ-MUŽ; filmografie: CORPUS DELICTI (Irena Pavlásková, 1991), ŠEPTEJ (David Ondříček, 1996), JE TŘEBA ZABÍT SEKALA (Vladimír Michálek, 1998), WATERLOO PO ČESKU (Vít Olmer, 2002), PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ (Petr Zelenka, 2005). Ráda cestuje, sportuje, mj. hrála závodně volejbal, věnuje se stepu a tanci; žije v Praze, „stále nevdaná“, matka pětileté dcery Jasmíny.
