foto

Naomi Kawase

  • nar. 30.5.1969 (49 let)
    Nara, Honšú, Japonsko
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Naomi Kawase (někdy též uváděna pod jménem Naomi Sento; podle filmového producenta Takenori Sentoa, za nějž byla krátce provdána v druhé polovině devadesátých let) je mezinárodně uznávaná japonská režisérka, scenáristka a producentka, držitelka bezpočtu prestižních filmových ocenění a jedna z čelních představitelek soudobého autorského filmu. Do širšího povědomí se zprvu vepsala jako dokumentaristka: řadou poeticky laděných autobiografických esejí o své nejbližší rodině. Dnes je však známa především jako tvůrkyně tichotvorných, zenovou filosofií prostoupených celovečerních dramat, pohybujících se na tenké hranici mezi hraným a dokumentárním filmem. Ve své tvorbě se opakovaně vrací k tématům ztráty či zmizení, pátrání po vlastní identitě, dospívání, stárnutí a koloběhu rození a umírání (z výrazně buddhistické perspektivy). Veškeré Kawasiny filmy charakterizuje zvýšená vnímavost k všednodenním krásám okolního světa a téměř mystické sepětí mezi lidmi a přírodou, která v jejích filmech vždy hraje stejně podstatnou úlohu jako lidští protagonisté. Podstatná část Kawasiny tvorby je neodlučitelně spjata s obyvateli, historií a geniem loci prefektury Nara, autorčina milovaného domova a celoživotního zdroje tvůrčí inspirace.

Narodila se 30. května 1969 v Naře, hlavním městě stejnojmenné prefektury a jednom z nejstarších japonských měst vůbec (na místě dnešní Nary stávalo kdysi starobylé sídelní město Heidžó-kjó, založené již počátkem osmého století našeho letopočtu). Byla ještě malá dívka, když se její rodiče rozvedli a otec (aniž by kdy měla možnost jej skutečně poznat) opustil rodinu. Protože se o ni vlastní matka nemohla starat, byla předána do opatrovnictví stárnoucí pratetě a jejímu manželovi – ti tehdy desetiletou Naomi adoptovali a vychovávali jako svou vlastní dceru. O filmu neměla konkrétnější představu prakticky až do osmnácti let, neboť vyrůstala na malém venkovské městě, kde nebylo žádné kino a jen minimální vliv populární obrazové kultury. Volný čas obyčejně trávila venku, po boku adoptivních prarodičů – ať už na květinovém záhonku se svou "babičkou" (jak svou pratetu odjakživa nazývala) nebo s prastrýcem, jehož doprovázela na výpravách do liduprázdných hor při sběru horské zeleniny a divoce rostoucích tomelů.

V osmnácti letech nastoupila na Osackou školu fotografie (dnes Akademii vizuálních umění), kde se stala studentkou významného fotografa a příležitostného filmaře Šundžiho Doda. Přestože jejím původním zaměřením byla televizní produkce, brzy propadla kouzlu natáčení 8mm filmů, k němuž se poprvé dostala v rámci studijního workshopu. Film Kawase bezprostředně učaroval svou jedinečnou schopností zachycovat vzácné a neopakovatelné okamžiky – ono věčně pomíjející "tady a teď", k němuž byla již od útlého věku (snad pod vlivem dospívání se stárnoucími prarodiči; v době adopce již více než šedesátiletých) mimořádně senzitivní, a tyto následně znovustvořit během projekce v potemnělém kinosálu. Svůj první krátkometrážní snímek, příznačně nazvaný Věnuji pozornost tomu, co mě zajímá (Watashi ga tsuyoku kyomi o motta mono o okiku fix de kiritoru) natočila roku 1988. Prvotinu následovala bezeslovná studie lidí bez domova Zhmotnění těch létajících věcí kolem mně (Watashi ga iki-iki to kakawatte ikô to suru jibutsu no gutaika, 1989) a lyrická miniatura V současnosti (Presently, 1989), v níž se pokusila vyobrazit čtvero přírodních živlů. Již v těchto raných pokusech byla dobře patrná Kawasina touha vytvářet silně autorské a osobní filmy, do nichž by mohla otisknout velký díl vlastních zájmů a životních zkušeností, podobně jako to ve své tvorbě činily její velké filmové vzory – Jean-Luc Godard, Andrej Tarkovskij a Víctor Erice. Školu dokončila roku 1989, na její půdě však zůstala ještě po následující čtyři léta jako přednášející.

Počátkem devadesátých let na sebe poprvé upoutala mezinárodní pozornost - a to sérií nezvykle intimních, nezřídka poeticky pojmenovaných dokumentárních snímků ve formátech 8 a 16mm, v nichž se soustředila toliko na sebe samu a nejbližší rodinné příslušníky. Z těchto zmiňme především solitérní snímek Objetí (Ni tsutsumarete, 1992), v němž se Kawase vydává po stopách svého nikdy nepoznaného otce a neformální "babiččinu trilogii", skládající se ze snímků Katatsumori (česky někdy jako Šnek, 1994), Vidět nebe (Ten, mitake, 1995) a Zapadající slunce (Hi wa katabuki, 1996), na jejíž ploše Kawase zachycuje láskyplnný, byť někdy také vzdorovitý vztah se svou adoptivní "babičkou". V duchu nastupující vlny nezávislého, podomácku tvořeného filmu (džišu eiga) se tyto snímky vyznačují hrubozrnnou estetikou domácího videa a citlivým zachycením každodennosti; svou "babičku" portrétuje Kawase najmě skrze rozličné všední úkony, jako je pěstování hrachu na zahrádce před domem či mlčenlivé obdivování kvetoucích sakur. Témata těchto snímků jsou vesměs velmi niterná a bolestná, zároveň jsou ale plné údivu a bezmála dětské radosti z objevování vůkolního světa. Kawase nachází význam a krásu v jednoduchém a prostém, v tolik přehlížených jevech všednodenní existence, jako je slunce, voda, vítr, obloha, stromy, květiny a hmyz; konkrétní přírodní fenomény - ať už jde o pavoučí síť či bělostné květy chryzantém - jsou přitom vždy neoddělitelné od lidských pocitů a gest. Kawase téměř nepoužívá dlouhoohniskových objektivů a zpravidla natáčí na dotek ke snímanému, což leckdy vytváří dojem až zneklidňující fyzické blízkosti. Velký detail je jí jakýmsi nástrojem pro "napojování se na svět", jeho prostřednictvím okolní svět doslova zvídavě omakává a poznává. Tento dojem ještě umocňuje tím, že se častokrát volnou rukou sama dotýká natáčeného, ať už je to zamžená okenní tabulka či "babiččina" vrásčitá tvář. Jediným výraznějším zvukovým doprovodem těchto jinak příznačně tichých, poklidně plynoucích filmů jsou občasné přírodní ruchy (ševelení listí, šamoření zpěvných ptáků, zurkot tekoucí vody), cinkot modlitebního zvonku nebo Kawasin šepotavý, jako by dětsky znějící hlas. U vnímavého diváka tak jejich sledování dokáže navodit podobně blahodárné a zklidňující dojmy, jako soustředěné praktikování meditace.

Mnohé z těchto charakteristik jsou typické i pro Kawasinu hranou tvorbu, kterou ještě počátkem devadesátých let otevřela bezmála hodinovým snímkem Bílý Měsíc (Shiroi tsuki, 1993). Skutečný průlom na poli hrané produkce však zaznamenala až s debutovým celovečerním snímkem Moe no Suzaku (1997), jenž se stal nečekaným vítězem Zlaté kamery (Caméra d'Or) na festivalu v Cannes a z tehdy teprve sedmadvacetileté Kawase učinil vůbec nejmladší držitelku této prestižní ceny v historii festivalu. Na úspěšný debut navázala o tři léta později romantickým filmem Hotaru (Světluška, 2000), který vyhrál cenu FIPRESCI ve švýcarském Locarnu. Oba tyto filmy také souběžně zpracovala do románové podoby. Po další tříleté pauze představila snímek Shara (Sharasoju, 2003), tíživé drama o rodině stižené záhadným zmizením malého chlapce, v němž sama Kawase (toho času v očekávání) ztvárnila jednu z hlavních rolí. Roku 2007 vyhrála kategorii Grand Prix na festivalu v Cannes s filmem Smuteční les Mogari (Mogari no mori, 2007), meditativním dramatem o značně nesourodé dvojici truchlících (stárnoucím vdovci a jeho mladé ošetřovatelce), kteří se během putování skrze titulní les vyrovnávají se ztrátou svých bližních. O pouhý rok později následoval snímek Nanayomachi (2008), příběh japonské turistky na cestě za sebepoznáním během pobytu v Thajsku, jenž je doposud jediným Kawasiným snímkem zasazeným mimo japonskou pevninu. Kawasina mimořádná produktivita pokračovala snímky Hanezu (2011) a Utiš vodu (Futatsume no mado, 2014), z nichž druhý jmenovaný, odehrávající na subtropickém ostrově Amami Ošima, odkud pocházejí Kawasiny předci, popsala sama autorka jako své "mistrovské dílo". Zatím posledním Kawasiným celovečerním snímkem je kulinářské drama An (2015), adaptace stejnojmenného románu Tetsuyi Akikawy. Kawase se ovšem příležitostně vrací i ke svým dokumentárním kořenům. Z její neméně bohaté dokumentární filmografie zmiňme alespoň vzájemnou videokorespondenci s režisérem-kolegou Hirokazuem Koreedou Tento svět (This World, 1996), celovečerní portrét skupiny šesti stárnoucích obyvatel narského pohoří Jošino Somaudo monogatari (The Weald, 1997), koprodukční snímek Nebe, vítr, oheň, voda, země (Kya ka ra ba a, 2001), v němž se navrátila k tématu pátrání po biologickém otci či pozoruhodný dokument o přirozeném porodu a půvabu mateřství nesoucí prostý název Genpin (2010).

Vedle vlastní režijní tvorby je Kawase zakladatelkou a výkonnou ředitelkou mezinárodního filmového festivalu v Naře, ve dvouletých intervalech pořádaného od roku 2010. Festival v rámci iniciativy NARAtive nabízí šanci mladým a začínajícím tvůrcům z celého světa, aby si v prostřední prefektury Nara natočili celovečerní film a tím zároveň podpořili místní ekonomiku. Jedním z takto vyprodukovaných snímků je kupříkladu neokázale krásný dokumentární film Inori (2012), jehož autorem je talentovaný dokumentarista-antropolog Pedro Gonzáles-Rubio (Alamar).

V reakci na úspěšný vstup na domácí i zahraniční filmový trh založila Kawase roku 1996 také podnes existující produkční společnost Kumie Ltd.

Luděk "Lavran" Čertík

Scenáristická filmografie

Herecká filmografie

Producentská filmografie

Filmy

2018 Vize

Dokumentární

2012 Inori
1996 Hi wa katabuki

Střihačská filmografie

Zvukařská filmografie

Dokumentární

2006 Narození / Matka

Fanoušci tvůrce

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace