Yukio Mishima, či v českém přepisu Jukio Mišima, vlastním jménem Kimitake Hiraoka, byl jedním z nejparadoxnějších japonských autorů. Poloskrývaný bisexuál věčně provokující milostnými skandály, silně explicitními romány a vlastními akty, na druhou stranu zarytý japonský nacionalista a fašisticky uvažující fanatik samurajských tradic, který nakonec spáchal sebevraždu na protest proti morální krizi v Japonsku. Autor, který dokázal spojit provokativnost evropské dekadence a její posedlost nemocnou duší s vytříbeným a záměrně archaickým stylem starobylé japonské literatury.
Pocházel z rodiny vysokých vládních úředníků, jeho babička pocházela z knížecí rodiny a Mišima byl na tento původ patřičně hrdý. Dvě nejhlubší facinace Mišimova života, smrt a krása, patrně souvisely s despotickou výchovou v dětství. Babička jej převlékala do ženských šatů, otec se z něj snažil vychovat vojáka a starosvětského šlechtice. Vzdělání získal na šlechtické střední škole Gakushuin a později na Tokijské universitě. Na střední škole začal tajně psát povídky a básně, v čemž se mu jeho otec neúspěšně snažil bránit. Po promoci začal pracovat na ministerstvu financí, brzy však toto povolání opustil, aby se mohl cele věnovat literatuře. Tento krok znamenal také definitivní rozchod s rodinou. Vzhledem k jeho pozdějšímu militarismu je poněkud paradoxní, že se druhé světové válce vyhnul simulováním tuberkulózy.
Mišima se přes svou zálibu v náročném tradičním jazyce, který autoři dvacátého století začínali postupně opouštět, stal brzy velmi známým autorem. V některých svých románech zachycoval aktuální události (romány Zlatý pavilon a Po hostině a drama Můj přítel Hitler) a nebál se i za cenu značné kontroverze hovořit o tabuizovaných otázkách, zejména o homosexualitě. Zároveň se věnoval milostným pletkám homosexuálního i heterosexuálního charakteru, někdy se uvádí (těžko říci, zda jde o pravdu či pouhou pomluvu), že jednou z jeho přítelkyň byla dokonce i současná císařovna Mičiko. Nakonec se oženil s Yoko Sugiyama, dcerou věhlasného malíře, a měl s ní dvě děti. Díky vynikajícím anglickým překladům svých děl, které pořizoval Mišimův blízký přítel Ivan Morris, získal slávu i v západním světě. Přesto se však postupně začal radikalizovat. Psal eseje na podporu japonských národních hodnot, kritizoval levici za to, že usiluje o omezení moci císaře, a císaře za to, že to trpí, vydával knihy o samurajství, mj. komentáře k slavnému spisu Hagakure, bibli samurajského životního stylu. V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a v roce 1968 založil polofašistickou militantní organizaci, nazvanou Tatenokai (Společenství štítu), která se měla zabývat rozvíjením japonských hodnot, vojenským výcvikem a obranou Císaře (nikoli však nezbytně vládnoucího Hirohita, dle Mišimy slabého a ústupného, spíš abstraktního Císaře coby ztělesnění japonských ideálů). K tragédii došlo v listopadu 1970. S pouhými čtyřmi členy svého Společenství štítu obsadil japonské ministerstvo obrany a pokusil se vyhlásit státní převrat, jehož cílem bylo obnovení absolutní vlády císaře. Pokus byl pochopitelně neúspěšný a Mišima po plamenném projevu spáchal na protest rituální sebevraždu seppuku. Jeho sekundantem byl student Makasacu Morita. Jeho předsmrtná báseň, která je součástí tohoto rituálu, zněla: "Krátká noční bouřka: pravila 'podstatou květu je, že opadá': a potom přišli váhaví."
Mišimovy romány vynikají hlubokou psychologickou charakteristikou hlavních postav, zachycením jejich depresí a uvažování, a také elegantním a duchaplným stylem, který může v něčem připomínat Mišimův hlavní literární vzor, Wildův Obraz Doriana Graye. Nejzásadnějším tématem většiny románů je Krása, její relativita, její pokřivené vnímání u jednotlivců a její skutečný význam pro lidský život. Za autorova stěžejní díla jsou pokládány romány Zlatý pavilon (vlastně psychologický rozbor skutečného případu, zapálení slavného chrámu Kinkakudži mladým mnichem) a románový cyklus Moře plodnosti, rozsáhlý obraz Japonska dvacátého století, hojně využívající buddhistické mystiky. Za zmínku stojí také jeho vynikající divadelní hry, psané většinou v obtížných tradičních formách japonského divadla nó. Česky zatím z Mišimova rozsáhlého díla vyšel pouze autorův stěžejní román Zlatý pavilon, ve slovenštině si však můžete přečíst též dvě relativně méně významné novely Príboj a Smäd po láske.
Mišima však - a to je důvod, proč ho najdete i na této stránce - nebyl pouze spisovatelem. Snažil se být polyhistorem, usiloval o všestrannost ve všech oblastech života. Věnoval se psaní prózy, poesie i dramatu, na sklonku života pod vlivem samurajských ideálů také posilování a tradičnímu japonskému šermu kendó. Okrajově též zpíval a věnoval se výtvarnému umění. Krom toho hrál ve čtyřech filmech, hlavní role v samurajském dramatu HITOKIRI (zde také nazpíval titulní píseň) a v kriminálním filmu KARAKKAZE YARO, štěk v komedii KURO TOKAGE. Zvláštní kapitolou je pak Mišimův autorský film JÚKOKU (název můžeme přeložit jako Vlastenectví, Mišima sám však pro západní produkce doporučoval název "Obřad lásky a smrti"), který Mišima napsal, režíroval a navrhl k němu scénu. Film, natočený podle Mišimovy vlastní povídky, se inspiruje tradičním divadlem nó a také tzv. Ni Ni Róku převratem z roku 1936. Po Mišimově smrti se jeho manželka pokoušela film zničit, aby erotické scény nepoškodily Mišimovu pověst, naštěstí byl tento film však v roce 2008 vydán z nově objeveného negativu. O jeho životě byl také natočen film MISHIMA: A LIFE IN FOUR CHAPTERS, v němž spisovatele ztvárnil Ken Ogata.
gjjm
