Josef von Sternberg, sochař světla a stínu, byl mužem vpravdě kosmopolitním: Nejenže ve svých filmech vyhledával exotické kulisy typu Číny, carského Ruska nebo severní Afriky (i filmy odehrávající se v současné Americe dávaly přednost místům na okraji „obyčejné“ reality), podobně rozkročený byl i jeho život.
Jako syn vysloužilého rakousko-uherského vojáka, který se snažil uchytit v Americe, trávil Sternberg dětství střídavě ve Vídni a New Yorku. Právě v New Yorku našel náhodou uplatnění v čištění a opravách filmových kopií, což odstartovalo jeho učednická léta u filmu. Ta vrcholí v roce 1924 natočením THE SALVATION HUNTERS, kde Sternberg s miniaturním rozpočtem zúročil své pohrdání vůči většině filmových režisérů. Vedle finančního úspěchu si tím vysloužil i uznání autorit Mary Pickfordové a Charlese Chaplina, jenže Sternberg, už tehdy samorost zápasící o kontrolu nad svými filmy, se s novými chlebodárci rychle rozešel a po několika karambolech opět proráží už klasickou gangsterkou UNDERWORLD.
V roce 1930 Sternberg odjíždí do Německa natočit legendárního MODRÉHO ANDĚLA. Ten udělá z Marlene Dietrichové mezinárodní a pod Sterbergovou taktovkou vzápětí i hollywoodskou hvězdu; její nabytá popularita a tvárnost na oplátku pomohou Dietrichové režisérovi (a jednomu z mnoha milenců) k vrcholnému období ve studiu Paramount (viz filmy jako MAROKO, PLAVOVLASÁ VENUŠE, ŠANGHAJSKÝ EXPRES nebo RUDÁ CAREVNA).
Ovšem s tím, jak americké publikum ztrácelo pochopení pro Sternbergovu stále abstraktnější emocionalitu, horšilo se i jeho postavení v Hollywoodu. Odchod z Paramountu znamenal ztrátu kontroly nad kariérou a postupně narůstající proluky mezi jednotlivými projekty, které Sternberg vyplňoval svými zálibami: sbíráním umění, malováním, socháním a architekturou. Ve filmařském důchodu ještě stihne vyučovat na kalifornské UCLA a napsat cennou autobiografii – v roce 1969 Josef von Sternberg umírá na infarkt.
Nejen tehdejší diváky, ale i mnohé kritiky, kteří zmlsaní MODRÝM ANDĚLEM označovali jeho následné filmy s Dietrichovou za „pornografii“, si Sternberg odcizil svým uměleckým výrazem, upřednostňujícím moderní „povrchovost“ před klasickou dramaturgii postavenou na akci a přehledně namotivovaných postavách s psychologií a osobní historií. Sternbergovým filmům tato „hloubka“ chybí: Nic neskrývá, vše se děje tady a teď, tj. výhradně na plátně, a emoce nechává zrcadlit na povrchu (v „řeči“ těla, v textuře ženské tváře, na nasvícených prostorových plochách). Sternbergovou specialitou byly enigmatické, dominantní a beze zbytku sexuální ženské hrdinky.
Známý americký kritik Andrew Sarris dodává: „Teprve když se rozhlédneme po údajně důležité kinematografii Sternbergových současníků, si uvědomíme tu relativní velikost režiséra, který se rozhodnul psát kamerou v první osobě dlouho před tím, než se díky caméra-stylo Alexandre Astruca stali jeho bezbožný subjektivizmus módním a jeho osobní poezie srozumitelnou.“
betelgeuse
