Josefa Pechlátová

Josefa Pechlátová se narodila 5. května 1890 zřejmě v Praze. Mezi světovými válkami se aktivně věnovala herecké a jevištní činnosti. Do roku 1945 se představila například v řadě různých pražských kabaretů (mj. U bílé labutě) a cestujících kočovných divadelních společností, i u divadelního ředitele Alfréda Vladyky. Po skončení války odešla na penzi. Stále však v herecké práci nezahálela a až do druhé poloviny 60. let působila jako členka Hereckého souboru Československého rozhlasu v Praze. Přesto ještě ve vysokém věku v 60. a 70. letech hostovala na oficiálních pražských scénách Národního divadla, Městských divadel pražských a v Divadle S. K. Neumanna v Libni.

I když na divadle a většinou i ve filmu vždy hrála epizodky a více se vlastně uplatnila jen několik let před smrtí, dokázala ve vysokém věku předvést, že se jedná o velkou a vyzrálou charakterní herečku. Hrála temperamentní, výřečné, svérázné a lidové staré ženy z lidu, babičky, matky a tetky, babky s jadrností, humorem, činorodostí, autentičností hereckého projevu a bezprostředností.

Dokázala na sebou strhnout celou pozornost, udivovala hbitou mluvou, výraznou intonací slabik, slov a vět, přesně podle představ režisérů ostře a vtipně vypointovaných do spontánního smyslu pro humor Josefy Pechlátové. V začátku na kabaretních podiích používala i jméno Pepča Pechlátová. V pokročilém věku se objevila ve hrách „Poslední" (Fedosja a Služka), „Pláňka" (Stařena), „Dům Bernardy Albové" (Žena ve smutku) atd. atd.

Do filmu pronikla až ke konci 40. let ve znárodněném filmu. Debutovala téměř jako šedesátiletá žena dědy Voráčka (Alois Dvorský) v Machově komedii VZBOUŘENÍ NA VSI (1949) a manželka domovníka v dramatu PAN HABĚTÍN ODCHÁZÍ (1949) Václava Gajera.

Dále filmovala během 50. let s menšími a většími přestávkami jako babka s nůší v Radokově filmu DIVOTVORNÝ KLOBOUK (1952), babička ve frontě, domovnice a cestující v Zemanových dalších komediích PÁTÉ KOLO U VOZU (1957) a SLEČNA OD VODY (1959) a v krátkém NASTUPTE, PROSÍM! (1960), žena potrhlého dědy Pšuka (Stanislav Neumann) ve Fričově DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959) a Harvanová v Gajerových KRÁLÍCÍCH VE VYSOKÉ TRÁVĚ (1961).

Ovšem zúročení svých schopností zažila v druhé polovině 60. let u režisérů „nové vlny": matka Honzy (Rudolf Hrušínský st.) ve Filipově komedii HRDINA MÁ STRACH (1965), matka malíře (Václav Žák) ve Schormově povídce DŮM RADOSTI z filmu PERLIČKY NA DNĚ (1965), babička ve SVATBA JAKO ŘEMEN (1967) Jiřího Krejčíka, stařena i žena v domě v Kachyňově NOCI NEVĚSTY (1967) a SMĚŠNÉM PÁNU (1969), hluchá babička s pletením v Zemanově pohádce ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA (1968), babička v Sobotově krátkém MŮJ DŮM – MŮJ HRAD (1968), babička v posteli a matka účetního (Jiří Lír) ve filmech FARÁŘŮV KONEC (1968) a DEN SEDMÝ – OSMÁ NOC (1969) Evalda Schorma a nebo stará Pecháčková v komedii PANENSTVÍ A KRIMINÁL (1969) Václava Lohniského.

Po příchodu normalizace 70. let stále aktivně hrála i několikrát ročně až do své smrti ve snímcích ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ... (po zábavě dychtící hluchá Laurinová), HOGO FOGO HOMOLKA (hodná prababička), ŽENY V OFSAJDU (stařenka Žofie Kulhánková), PSI A LIDÉ a VELIKONOČNÍ DOVOLENÁ (stařenka), DÍVKA NA KOŠTĚTI (babka na farmě), BABIČKA (kovářka), PAN TAU A CESTA KOLEM SVĚTA, O SNĚHURCE a NÁVRATY (babička), JAKOU BARVU MÁ LÁSKA (teta), KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA a též TELEVIZE V BUBLICÍCH ANEB BUBLICE V TELEVIZI (matka), OSUD JMÉNEM KAMILA (babka), JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE! (sousedka) a po její smrtí uvedený MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU (stará žena).

Až do své smrti pracovala v rozhlase (např. jako žena hutníka Božena v Tylově „Krvavém soudu aneb Kutnohorští havíři" 1956, babka v „Pasáčkovi Kubovi a krávě Javorce" 1974 a dále „Panoptikum XII." 1953, „Oblomov" 1966 a i „Žabákova dobrodružství" 1966) a taktéž v televizních inscenacích (ZÁZRAK V OUŽLEBIČKÁCH, NÁVRAT PANA RYŠÁNKA aj.) i seriálech (př. ELIŠKA A JEJÍ ROD, KAMARÁDI, BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI či CHALUPÁŘI).

Vyzkoušela si i dabing (např. namluvila své kolegyně v českých filmech NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA, OVOCE STROMŮ RAJSKÝCH JÍME), ač sama byla mj. předabována Evou Svobodovou (JAKOU BARVU MÁ LÁSKA a JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE!).

Řadu let bylo datum a místo úmrtí herečky neznámé. Nakonec se podařilo zjistit, že Josefa Pechlátová zemřela náhle uprostřed horečnaté herecké, filmové, rozhlasové a televizní práce 29. září 1974 v Praze ve věku čtyřiaosmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour