Karel Beníško

Karel Beníško se narodil 14. prosince 1908 v Praze herečce Otýlii Beníškové (1882 – 1967) a opernímu pěvci Karlu Beníškovi st. (1874 – 1943). Také jeho děd – divadelní ředitel Vilém Karel Jelínek, tety Marie Spurná, Hana Jelínková – Vojtová (1871 – 1933), Terezie Brzková (1875 – 1966), sestřenice Hermína Vojtová (1890 – 1976) a Vlasta Jelínková (1904 – 1988) i bratranci Jaroslav Vojta (1888 – 1970) a Adolf Vojta – Jurný (1893 – 1957) byli herci. Od mládí tíhl k malířství a začal studovat malbu na pražské AVU (1930 – 1932). Po vzoru rodičů a jejich příbuzných raději přešel na činoherní herectví.

Poprvé se objevil na divadelních prknech při Národním divadle v Bratislavě (1932 – 1936), pracoval v pražském Československém rozhlase (1936 – 1937), poté v Divadle na Vinohradech (1937 – 1942) a za války v Městském divadle v Plzni (1942 – 1944).

Za okupace pracoval v odboji a za svou ilegální činnost byl Němci vezněn na Pankráci, v Norimberku, Drážďanech a Lipsku. Vrátil se s podlomeným zdravím a stal se na více jak deset let invalidním důchodcem a působil jen v rozhlase jako spíkr filmových dokumentů. Od roku 1957 hrál v Městských divadlech pražských.

Beníškův projev byl velmi střídmý a vyvážený. Gesty ani mimikou neplýtval a vždy vystupoval vyváženě a rozvážně. Největší důraz klad na mluvené slovo a kultivovaný výraz. Vytvářel postavy v různých konverzačních komediích i dramatech světových i domácích dramatiků, např. Vychovatel v Jeffersově hře „Médea“.

Pod pseudonymem Karel Tomášek stvořil několik divadelních a rozhlasových her (třeba „Operace“, „Arabská devítka“, „Přihodilo se ve městě Sionu“, „Taková je cesta“, „Slovo života“ a nebo „Milión Danielů“). Tyto aktivity však byly poněkud vedlejší a málo známé.

Film však Beníškovi dal velmi malé množství rolí. Do konce okupace sehrál větší i menší party Marka ve Wassermanově dramatu TRHANI (1936), titulní postavu konstruktéra Viktora v Kubáskově a Vančurově dramatu LÁSKA A LIDÉ (1937), Matěje v dalším dramatu BOŽÍ MLÝNY (1938) Václava Wassermana, leteckého instruktora v nikdy nedokončeném snímku NEPORAŽENÁ ARMÁDA (1938) Jana Bora, hosta v „Pohádce“ v Kmínkově melodramatu JEJÍ HŘÍCH (1939), četníka v DRUHÉ SMĚNĚ (1940) režiséra Martina Friče, falešného právního zástupce JUDr. Hrůzu ve Fričově TETIČCE (1941), flamendra ve Špelinově PRAŽSKÉM FLAMENDRU (1941), střelmistrova pomocníka ve SKALNÍM PLEMENU (1943) Ladislava Broma a šafáře ve Fričově historické komedii POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944).

Po válce se již s filmem setkal až na rozhraní 60. a 70. let v postavě biskupa Jana z Dražic ve Steklého komedii SLASTI OTCE VLASTI (1969), pana Bíci v Tomanově dramatu CESTY MUŽŮ (1972) a v poslední roli Bosche, člena správní rady ve Sci – Fi SLEČNA GOLEM (1972) Jaroslava Balíka.

Kultivovaný hlas Karla Beníška doprovází řadu dokumentárních krátkometrážních filmů. Poprvé ke konci třicátých let u snímků dokumentaristy Jiřího Lehovce DIVOTVORNÉ OKO (1939), ZAJATÝ HLAS (1939) a dalších. Podruhé v padesátých letech u různých angažovaných dokumentů, např. JSME PŘIPRAVENI (1953). ROZLOUČENÍ S KLEMENTEM GOTTWALDEM (1953), ZÁBĚRY ZE SPARTAKIÁDY I. část (1955), SPARTAKIÁDA (1955), POZDRAV VELIKÉ ZEMĚ (1955), MALÉ PŘÍČINY (1955) aj.

Ke konci života se rovněž ojediněle objevoval v televizi (PŮLPENNY či POSLEDNÍ KRÁLOVNA). Díky svému hlasu a projevu byl u něj doménou dabing (například ANGELIKA A SULTÁN, FANTOMAS SE ZLOBÍ, „MAYOVKY“) a zejména rozhlas, který byl jeho největším i nejčastějším hereckým působištěm a v němž působil jako herec (mj. „Smrt matky Jugovičů“, „Bílá nemoc“, „O čem zpívaly labutě“, „Šťastný princ“, „Země mnoha jmen“, „Přelíčení“, „Úklady a láska“, „Proměna“ či „Bouře“), hlasatel a autor her.

Již od mládí byl levicově smýšlející a v pozdějších letech se činně angažoval v nejvyšším politickém dění komunistického Československa. Stal se nositelem titulu Zasloužilého umělce (1971). Jeho manželkou byla neblaze proslulá herečka a komunistická činitelka Světla Amortová (1911 – 1985), kterou poznal a vzal si ji během svého angažmá v Bratislavě. Karel Beníško zemřel 15. června 1975 v Praze ve věku nedožitých šedesáti sedmi let. Svoji matku Otýlii Beníškovou přežil jen o osm let.

Jaroslav "krib" Lopour