Vystudoval ČVUT s audiovizuální specializací. Od roku 1962 byl autorem, režisérem a mimem představení pantomimické skupiny Pantokabaret, která byla součástí KARlínského KULturního KAbaretu (Karkulka). Na Festivalu amatérské pantomimy v Litvínově v roce 1966 získává dokonce se scénkami „V kleci“ a „Autostop“ první cenu v soutěži jednotlivců. Tady se také seznamuje se souborem Pantomima Alfreda Jarryho, zejména s jeho hlavními autory - mimy Borisem Hybnerem a Ctiborem Turbou. V roce 1970 se C. Turba osamostatňuje a B. Hybner žádá Josefa Platze, aby Turbu nahradil v představení „Idioti“. Představení, poznamenané stupňující se náklonností B. Hybnera k alkoholu, ukončuje v roce 1972 zásah normalizačních úředníků, kteří Pantomimu Alfreda Jarryho bez udání důvodů ruší. Tím končí i Platzova kariéra mima na divadelním jevišti - pantomimě se věnuje už jen v televizi: natáčí instruktáž pantomimy s B. Hybnerem, hraje Architekta v experimentální televizní pantomimické pohádce ÚDOLIE VEČNÝCH KARAVÁN (1968, s B. Hybnerem i C. Turbou), v roce 1987 účinkuje v televizní adaptaci Hybnerova představení GAGMAN v roli pastora.
V roce 1967 je (ve svých třiceti letech) přijat ke studiu na katedru dokumentární tvorby FAMU, kde si přál studovat už dříve, ale tehdejší politický režim do té doby neumožňoval absolvovat více než jednu vysokou školu. Studium zakončuje v roce 1973 prací „Zvuková složka v audiovizuálních formách".Poté se spíše náhodou dostává k práci v Dětské redakci České televize – režíruje krátké kreslené filmy (večerníček O PRATONDOVI), hrané pohádky (například zdařilé TŘINÁCTERY HODINY) i tv. filmy a seriály s dětskými hrdiny (krimiseriál PŘÍPAD KAPITÁNA BÁBOVKY,...). Jeho třináctidílný seriál ŠKOLA ZA ŠKOLOU (1981-83) získává v roce 2011 na Zlínském filmovém festivalu Uznání za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež. Je také prvním režisérem STUDIA KAMARÁD, spoluvytváří jeho podobu - pro namlouvání postav JŮ a HELE navrhuje Jiřího Lábuse a Milana Nedělu (když M. Neděla vážně onemocní, nahrazuje ho Ota Jirák).
V 90. letech působí v rámci Producentského centra publicistiky a dokumentaristiky České televize jako vedoucí Tvůrčí skupiny Josefa Platze (později Tvůrčí skupiny č. 13). V jeho skupině vznikají například dokumentární cykly EVROPA A MY, EGO nebo DESET STOLETÍ ARCHITEKTURY. Od roku 1991 se věnuje i režii dokumentárních snímků. V roce 1991 natáčí půlhodinový dokument NENECHTE ZE MNE UDĚLAT BLÁZNA o Janu Zajícovi, posléze v roce 1995 s Dobroslavem Zborníkem realizují v koprodukci s Francií dvoudílný dokument o J. Palachovi a J. Zajícovi (společně natočili množství archivního materiálu o J. Palachovi a J. Zajícovi už v roce 1969 jako studenti FAMU). Režíruje také několik dílů z cyklu DESET STOLETÍ ARCHITEKTURY (např. BASILIKA SV. JIŘÍ NA PRAŽSKÉM HRADĚ, KLADRUBY U STŘÍBRA,…). Realizuje i dokumentární portréty – JIŘÍ GRUŠA (1995, natočen v cyklu GENUS), BARONKA SIDONIE NÁDHERNÁ ANEB KONEC ŠLECHTY V ČECHÁCH (2003), VÁCLAV BOŠTÍK (2005), KYTAROVÁ LEGENDA o hudebníkovi Jiřím Jirmalovi (2007). Společně s Tomášem Petráněm režíruje film TÝNSKÉ VARHANY (2001), dokumentující rekonstrukci nejstarších varhan v Praze, který získává v roce 2003 v soutěži Média na pomoc památkám (vyhlašované Sdružením Pro Bohemia a Syndikátem novinářů) první cenu Prix non-pereant.
V současnosti na pozvání B. Hybnera přednáší na Katedře pantomimy na HAMU o vyjadřovacích prostředcích filmu.
Manželkou Josefa Platze je spisovatelka Eda Kriseová, dcera Magdaléna Platzová je prozaičkou, překladatelkou a publicistkou.
Juvelino "juvelinokivi" Kivi
