Růžena Maturová

Růžena Maturová se narodila 2. září 1869 v Praze. Začala se studiem na pražské Vyšší dívčí škole, kde se díky F. Kavánovi poprvé začala učit pěveckému umění. Tři roky studovala zpěv na Pivodově pěvecké škole, mimiku u Adolfa Krössinga a u Němky H. Bürgerové, dva roky u kapelníka E. Stolze si připravovala svůj operní základ a v letech 1889 – 1900 se ještě zdokonalovala u manželů Löweových v Praze. První zkušenosti získávala u operetních ochotníků.

Zprvu jako profesionálka prošla teplickým německým divadlem (říjen 1889 – březen 1890) a divadlem v Mannheimu (září 1890 – leden 1893). Po několika pohostinských vystoupení (srpen 1892, 1893) byla natrvalo angažována do opery pražského Národního divadla (1. září 1893 – 31. prosinec 1909). Ale byla ze svého svazku s Národním divadlem propuštěna, což mělo za následek široké protesty odborné veřejnosti.

Věnovala se též koncertní činnosti, s velkým úspěchem hostovala v zahraničí (červenec 1893 Baumannova divadelní společnost v Berlíně, 1899 Varšava, 1900 Petrohrad a Moskva při Týdnu české hudby, 1901 Bělehrad a 1903 turné po USA) a doma u ochotnických souborů (České Budějovice, Chrudim či Kroměříž). Jejími manželi byli německý herec a dramaturg Ludwig Schreiner (†1896) a dirigent Národního divadla František Jílek (1865 – 1911).

V základech se Růžena Maturová vyvíjela jako lyrická sopranistka německých divadel, přesně v oněch stylech a způsobech. K české tvůrčí práci se dostala skutečně až po příchodu do Národního divadla. K českému repertoáru přisvojovala svůj herecký projev a hlas – vyškolený, jasný a vytříbený soprán s přesnými výškami.

Její doménou byly vznešené a velké postavy tragické, patetické, temperamentní, vášnivé, monumentální a rozpolcené, kdy upřednostňovala silná gesta, mimiku, pohyby a barevnost. Ojediněle se pokoušela i o realistické ztvárnění postav. V dobách své největší slávy byla pokládána za nejlepší zpěvačku celé naší první scény. Propuštěná byla kvůli vyčerpanosti hlasu a kolísání v intonaci, přesto poloha zůstávala neporušená a pěvkyně by ještě hravě zvládla postavy mezzosopránové.

Z operních partů Růženy Maturové si můžeme vyjmenovat Santuzu („Sedlák kavalír“), Markétu („Faust a Markéta“), Mařenku („Prodaná nevěsta“), Libuši („Libuše“), Miladu („Dalibor“), Rusalku („Rusalka“), Aidu („Aida“), Šárku („Šárka“), Armidu („Armida“), Radanu („Pád Arkuna“), Evu („Eva“), Fenellu („Němá z Portici“), Carmen („Carmen“), Hedu („Hedy“), Anežku („Dvě vdovy“), Julii („Svatojánské proudy“), Annu („Don Juan“), Kněžnu („Na starém bělidle“), Hraběnku („Figarova svatba“), Viktorku („Babička“), Kačenku („Perníková chaloupka“), Mirandu („Bouře“), Marinu Mníškovou („Dimitrij“), Amálii („Maškarní ples“), Stoju („Stoja“), Halku („Halka“), Čarodějku („Čarodějka“), Atoniu („Hoffmannovy povídky“), Poesii („Sen lesa“), Ortrudu („Lohengrin“), Rechu („Židovka“), Ludmilu („Svatá Ludmila“), Elišku („Zvíkovský rarášek“) apod.

Českému filmu se mohla krátce věnovat až po svém penzionování a po vzniku republiky. Během let 1920 až 1922 si zahrála celkem v šesti snímcích (každý rok dva). První rok byla matkou řidiče Jaroslava Krále (František Matějovský) v Měšťákově dramatu LEGIONÁŘ (1920) a ženou ruského statkáře (Dvořák) ve snímku Lébla a Havla ZA ČEST VÍTĚZŮ (1920).

Další rok se představila jako mlynářka v Kolárově KŘÍŽI U POTOKA (1921) a opět mlynářka a matka Viktorky (Anna Alešová) v BABIČCE (1921) režisérky They Červenkové. A naposledy ji diváci viděli v úlohách vdovy Grundové v dramatu J. S. Kolára MRTVÍ ŽIJÍ (1922) a ženy ve snímku Josefa Justa – Rozvody KORYATOVIČ (1922). Více se herecky neuplatnila.

Mimo jiné ojediněle nahrávala gramofonové desky („Židovka“). Od 90. let 19. století se začala intenzívně věnovat pedagogické práci a po svém odchodu z Národního divadla si založila soukromou pěveckou školu (její žačkou byla například pozdější známá zpěvačka Národního divadla Marta Krásová), kterou navštěvovali žáci z Německa, Anglie, Ruska i z USA.

Za zmínku jistě stojí i fakt, že po odchodu z aktivní činnosti na své náklady vystavěla biograf Na Slovanech (spravoval ho bývalý herec z Národního Emil Focht), jímž podporovala Klub sólistů Národního divadla a snažila se o zlepšení sociální situace členů tohoto spolku. Artuš Rektorys zpracoval její uměleckou dráhu v publikaci „Růžena Maturová“ (1936). Růžena Maturová zemřela už pozapomenutá 25. února 1938 v Praze ve věku šedesáti devíti let.

Jaroslav "krib" Lopour