Francouzská režisérka, herečka, scénáristka a spisovatelka Catherine Breillat se narodila 13.7. 1948 v Bressuire v západní Francii, ale vyrůstala v nedalekém Niortu. Rozhodla se stát spisovatelkou a režisérkou už ve dvanácti letech poté, co uviděla Bergmanovo drama Večer kejklířů (1953). Plně se prý našla v postavě Anny, kterou zde hraje Harriet Anderson. Švédský velikán stál později i za definitivním rozhodnutím stát se režisérkou - důvodem byl jeho další snímek, Hosté večeře Páně (1963).
Catherine Breillat věnovala drtivou část své tvorby osobně laděným filmům o sexu, genderových problémech nebo sourozenecké rivalitě. Podle mravokárců a estétů často překračovala hranice nejen dobrých mravů, ale i dobrého vkusu. Na to ať si každý udělá názor podle míry svých předsudků nebo elitářství, do dějin kinematografie se ale každopádně tato dáma zapsala silně osobitě. Co se týká sexuální tématiky, plně se jí tvůrčím způsobem věnovala už v době středoškolských studií. Svůj první erotický román napsala v sedmnácti letech, ale měla samozřéjmě problémy s cenzurou.
Je skoro symbolické, že z několika málo rolí, které vytvořila před kamerou, byla tou první role Mouchette v Bertolucciho skandálním opusu Poslední tango v Paříži (1972) s Marlonem Brandem. Jako režisérka debutovala odvážným snímkem Une vraie jeune fille (1976). Sexuálně explicitní děj je o 14leté, předčasné vyspělé slečně, která se na prázdninách u rodičů na venkově nudí a začne zkoumat svojí sexualitu. Provokuje zdejší muže a prožívá nečekané zážitky. Hlavní představitelce bylo ve skutečnosti už 20 let. Snímek byl zakázaný až doroku 1999. Podobné tématice se mnohem jemněji věnovala 12 let nato ve filmu 36 fillette (1988).
V našich kinech jsme mohli vidět otevřenou sexuální zpověď s názvem Romance X (1999), kde provokuje strážce morálky i tím, že obsadila do hlavní role pornoherce Rocca Siffrediho. Mezi její nejlepší počiny se právem řadí i psychologický přesný profil jednoho flirtu v Bréve traversé (2001), kdy anglická třicátnice a adolescentní mladík se setkají na trajektu z Francie do Anglie. Na jeho straně jsou nezkušenost i erotický zájem, ona se právě rozešla s manželem, který jí jako ženu zanedbával. V provokativním, až znechucujícím feministickém díle Anatomie pekla (2004) v gay klubu zachrání muž ženu před úmyslem spáchat sebevraždu a ona ho pozve k sobě, aby jí po čtyři noci pozoroval. Role přímo psaná pro ¨italského hřebce¨ Rocca Siffrediho.
V roce 2004 utrpěla krvácení do mozku, které vyústilo v mrtvici. Ta jí paralyzovala celou levou stranu. Po pěti měsících hospitalizace a pomalého zotavování se vrátila k práci a natočila film The Last Mistress (2007), adapci konzervativního románu, se kterým pak soutěžila na festivalu v Cannes. Zatím posledním dílem je drama Abuse of weakness (2013), kde autobiograficky ztvárňuje svojí životní zkušenost s kamarádem, který jí finančně využil poté, co byla oslabena mrtvicí.
Za svojí spřízněnou duši považuje Davida Cronenberga, a kdo zná jeho tvorbu, nepodiví se. Kontroverzní umělkyně o sobě prohlašuje, že se cítí být vyvrhelem francouzské kinematografie - těžko shání pro své filmy rozpočet nebo distributora a někteří lidé odmítají číst i její scénáře. Zároveň ale dodává, že všichni opravdoví umělci jsou nenáviděni a pouze konformisté jsou stále uctíváni.
Epistemolog
