foto

Ferdinand Fiala

  • nar. 25.6.1888
    Praha, Čechy, Rakousko-Uhersko
  • zem. 16.11.1953 (65 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Ferdinand Fiala se narodil 25. června 1888 v Praze do velmi umělecké rodiny. Jeho otec Ferdinand Fiala st. byl koncertním mistrem, bratr Jiří Julius Fiala (1892 – 1974) hudebním skladatelem a hercem, strýc Karel Fiala (1871 – 1931) úředníkem a hercem a bratranci Ferenc Futurista (vl. jménem František Fiala; 1891 – 1947) a Eman Fiala (1899 – 1970) herci. I mladý Ferdinand měl umělecké sklony. Učil se na grafické škole (1003 – 1907), soukromě malířství, byl vedoucím u grafického závodu (1907 – 1908) a nakonec ještě vystudoval architekturu (1908 – 1913).

Začínal jako scénograf a architekt Vinohradského divadla a přivydělával si jako malíř, grafik a ilustrátor. Do světa české kinematografie se dostal díky svému strýci Karlovi Fialovi. Od roku 1914 pracoval s Aloisem Jalovcem v prvním českém (ještě primitivním) trikovém ateliéru. Na začátku 20. let se dvakrát jeho jméno zjevilo ve filmových titulcích pod položkou kameramana: DVĚ MATKY (1920) režiséra Přemysla Pražského a Hlavatého NEZNÁMÉ MATKY (1921) a dokonce (i když ne zcela s úspěšným výsledkem) režiséra nedochovaného dramatu podle námětu Joe Jenčíka KŘIŽOVATKY (1922).

V letech 1920 – 1923 si příležitostně zahrál v sedmi snímcích. Na našem stříbrném plátně se představil jako architekt ve SNĚŽENKÁCH (1920) Vladimíra Slavínského, starý mládenec v melodramatickém dalším snímku Vladimíra Slavínského DĚVČE ZE STŘÍBRNÉ HRANICE (1921), liptovský župan ve slovenském JÁNOŠÍKOVI (1921) Jaroslava L. Sikeľa, muž v tragikomedii PROČ SE NESMĚJEŠ (1922) svého bratrance Emana Fialy a ve svém vlastním dramatu KŘIŽOVATKY (1922), idiotský sluha v ZA OPONOU SMRTI (1923) bratrance Ference Futuristy a žalářník v Antonově komedii ÚNOS BANKÉŘE FUXE (1923) ve stylu amerických filmových situačních grotesek.

Největší filmový význam Ferdinanda Fialy tkví v jeho architektonické práci. Poprvé své ilustrátorské a malířské zkušenosti využil pro precizní architektonické a výtvarné prostředí filmu AKORD SMRTI (1919). V němém období byl ještě architektem u filmů Josefa Rovenského (KOMEDIANTKA, DĚTI OSUDU), Přemysla Pražského (DVĚ MATKY), Vladimíra Hlavatého (NEZNÁMÉ MATKY, MNICHOVO SRDCE), Vladimíra Slavínského (DĚVČE ZE STŘÍBRNÉ HRANICE), bratrance Emana (PROČ SE NESMĚJEŠ) a Ference (ZA OPONOU SMRTI), Svatopluka Innemanna (NEVIŇÁTKA) a přirozeně rovněž u svého.

Dobře se uplatnil také u zvukových snímků 30. a 40. let. Často pracoval ve spolupráci s dalšími architekty (např. Vilém Rittershain, Štěpán Kopecký, Jan Zázvorka, Jiří Dušek, Josef Raban nebo Karel Škvor). Skvělé kulisy ve vinohradských, barrandovských, radlických a hostivařských filmových ateliérech vystavěl pro významné a dodnes oblíbené snímky Josefa Rovenského (ŘEKA, MARYŠA, HLÍDAČ Č. 47), Václava Wassermana (TRHANI), Svatopluka Innemanna (FIDLOVAČKA, ŠENKÝŘKA „U DIVOKÉ KRÁSY“), Miroslava Cikána (STUDUJEME ZA ŠKOLOU, KAREL A JÁ, PAKLÍČ), M. J. Krňanského (OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA, ŽÍZNIVÉ MLÁDÍ), Martina Friče (VALENTIN DOBROTIVÝ, BARBORA HLAVSOVÁ, EXPERIMENT, POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ, PRSTÝNEK), Vladislava Vančury (LÁSKA A LIDÉ), Františka Čápa (BABIČKA), Jiřího Slavíčka (PANTÁTA BEZOUŠEK) atd.

Pro zestátněný film pracoval až do své smrti. Ve své filmografii má takové tituly jako 13. REVÍR (1946) Martina Friče, PRŮLOM (1946) Karla Steklého, Weissovu ULOUPENOU HRANICI (1947), NIKOLA ŠUHAJ (1947) M. J. Krňanského, NA DOBRÉ STOPĚ (1948) Josefa Macha, CHCEME ŽÍT (1949) E. F. Buriana, Zemanova PANA NOVÁKA (1949) s Jindřichem Plachtou, Machovo VZBOUŘENÍ NA VSI (1949), PŘIZNÁNÍ (1950) Jiřího Lehovce, CESTA KE ŠTĚSTÍ (1951) Jiřího Sequense, Wassermanův PLAVECKÝ MARIÁŠ (1952) a nebo KONEC STRAŠIDEL (1952) Jiřího Slavíčka a Jana Matějovského.

Naposledy filmografie zaznamenaly Fialovu architektonickou práci u střihového dokumentu VEČERY S JINDŘICHEM PLACHTOU (1953). Ferdinand Fiala, muž mnoha oborů: architekt, malíř, grafik, herec, ilustrátor, režisér, kameraman a scénograf, zemřel náhle nad dalšími rozdělanými filmovými úkoly 16. listopadu 1953 v Praze ve věku šedesáti pěti let.

Jaroslav "krib" Lopour

Scénografická filmografie

Herecká filmografie

Režijní filmografie

Filmy

1922 Křižovatky

Skladatelská filmografie

Dokumentární

1953 Večery s Jindřichem Plachtou
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace