Rudolf Innemann

Rudolf Innemann se narodil 31. května 1861 v Praze. Jeho ženou byla operní pěvkyně a herečka Ludmila Lvová – Innemannová (1868 – 1956). S manželkou měl čtyři děti, herce a promítače Miroslava Innemanna (1894 – 1953), režiséra, kameramana a herce Svatopluka Innemanna (1896 – 1945), filmového zástupce Rudolfa Innemanna (1901 – 1945) a herečku Lidušku Innemannovou (1905 – 1968). Také jeho snacha, Svatoplukova manželka, Zdena Kavková (1896 až 1965) a švagrová Marie Oliaková (1876 – 1942) byly herečkami.

Opustil středoškolská studia a raději se vyučil zlatníkem u svého otce. Nějakou dobu se jako živnostník tímto řemeslem živil. Od roku 1882 započal s hereckou dráhou. Nejdříve jako ochotník v Malostranské besedě (1882 – 1890), smíchovském divadle U Libuše s poloamatérskou divadelní společností J. Kubíka (1890) a dalšími.

Následně přešel se společností L. Chmelenského do Národního divadla v Brně (1890 – 1893), poté působil v Ludvíkově společnosti (1893 – 1894), s níž podnikl turné po samotných USA (s manželkou projel New York, Baltimore, Pittsburg, Cleveland, Detroit, celý americký západ a Chicago, kde Innemann exceloval jako principál komediantů ve Smetanově „Prodané nevěstě“), Novém zemském jugoslávském divadle v Lublani (1894 – 1900), kde byl jako režisér, herec a šéf činohry, vystupoval zde také s chotí a předvedl zde české hry Jaroslava Vrchlického, Aloise Jiráska (např. „Vojnarka“), a nakonec do své předčasné smrti se stal členem činohry pražského Národního divadla (1900 – 1907).

Innemann zezačátku tíhl spíše ke komediálnímu a humoristickému žánru. Byl častým parterem Josefa Švába – Malostranského. Hojně se exponoval na šantánových podiích, večírcích a v pivovaru u sv. Tomáše. Společnost udivoval zpěvem kupletů, imitátorstvím a kouzelnictvím. Po nástupu ke kočovným společnostem se pokoušel o vážnější polohy s přídechem realistického způsobu tvorby.

Přes vývoj svého herectví na turné v USA se v Lublani stal jedním z nejpřednějších herců činohry, ale občas také vystoupil v opeře. V Lublani českou hereckou školu reprezentoval př. rolí Franze Moora v „Loupežnících“ (1895) či Hamleta v Shakespearově „Hamletovi“ (1899).

Ještě za svého působení v Lublani byl několikráte povolán do Prahy k pohostinským vystoupení v Národním divadle (Jan Výrava v „Janu Výravovi“ nebo Shylock v „Kupci benátském“). Přijat do stálého angažmá ale nebyl. Do Národního divadla ho nakonec přijal Jaroslav Kvapil. Na scéně se přes velké množství rolí vypracoval až ke svým životním kreacím starého Ekdala v Ibsenově „Divoké kachně“, kumánského kapitána, vraha a také pražského purkmistra v „Janu Žižkovi“ Aloise Jiráska, Rosenkranze v „Hamletovi“ Williema Shakespeara, měšťana ve „Faustovi“, souseda Vondráčka v „Paličově dceři“ Josefa Kajetána Tyla a rovněž vodníka Ivana v Jiráskově „Lucerně“.

Své postavy Rudolf Innemann na jevišti představoval jednoduchým projevem, s kresbou blízkou životu, jemně charakterizovanými žánrovými obrazy, nevelkým, suchým a ohebným hlasem, gestikulací a vědomě nevýraznou mimikou. Každou svou roli sehrál pokaždé s jiným individuálním charakterem.

Dodnes se předpokládá že i on, jako ostatně celá jeho rodina, se zapsal do historie české kinematografie. Má se za to, že vytvořil (také se svým synem Miroslavem) jednu z rolí v Jalovcově situačním žertu o epidemickém šíření cholery v evropských městech CHOLERA V PRAZE (1913) s Antonínem Michlem a Katy Kaclovou – Vališovou v titulních úlohách. Vzhledem k datumu úmrtí a výroby snímku se filmování s největší pravděpodobností Innemann nemohl zúčastnit.

Innemann se kromě herecké, pěvecké, režisérské a organizační práci věnoval také té pedagogické: ještě v Lublani založil první dramatickou školu, kde vyučoval mimiku a gestikulaci. Jeho výstupy byly zaznamenány na dnes již nedochované fonografické válečky. Rudolf Innemann zemřel v pražském sanatoriu pro nervově choré 12. listopadu 1907 ve věku pouhých čtyřiceti šesti let.

Jaroslav "krib" Lopour