Eliška Pleyová

Eliška Pleyová (někdy uváděna i jako Elisa Pleyová) se narodila 8. července 1910 v Praze jako Eliška Plochová (uvádí se i špatné tvary jména jako Plachová či Plechová) Antonínu Plochovi a jeho ženě Anně Váňové – Plochové. Se zaměstnáním dámské krejčové se stala od začátku 30. let známou manekýnkou pod jménem Iška ve slavném módním Salonu návrhářky Hany Podolské. Jejího atraktivního oválného obličeje, hustých plavých vlasů, modrých očí, zajímavého vzhledu, půvabného a noblesního vystupování a držení těla si všimnul filmový režisér a scenárista Gustav Machatý.

Na jeho popud a radu se rozhodla zúčastnit konkursu na roli studentky ve Vančurově a Innemannově dramatu PŘED MATURITOU (1932). Vladislava Vančuru však zaujala její osobnost natolik, že ji obsadil do hlavní ženské úlohy profesorky a třídní dívčí sexty z Minervy Jansové. Tím se rozhořela filmová dráha Elišky Pleyové ve 30. a začátku 40. let. Od poloviny 30. let opustila statut pouhé filmové herečky a uvedla se i na operetních divadelních scénách.

První angažmá získala v Novém divadle Oldřicha Nového (1936 – 1939). Dále byla subretou brněnského Zemského divadla a poté těsně před smrtí nuselského Tylova divadla v Praze. Objevila se například v operetách a hudebních komediích „Kavárnička“, „Krejčí na zámku“, „Moje sestra a já“, „Srdce za milion“, „Král s deštníkem“ či „Balalajka“. Jako Dáša z operety „Dvě srdce na prodej“ hostovala Eliška Pleyová i ve Švandově divadle na Smíchově. Využila se též v rozhlase a na gramofonových deskách.

Před již míněnou profesorkou Jansovou se ještě objevila úplně poprvé před filmovými kamerami díky svému povolání a po boku kolegyně – manekýnky Adiny Mandlové – jako manekýnka Inka v komedii Josefa Medeotti – Boháče DĚVČÁTKO, NEŘÍKEJ NE! (1932). První polovinu 30. let ještě doplnila galerií manželky Pepíka (Jiří Voskovec) Helenky v komedii PENÍZE NEBO ŽIVOT (1932) Jindřicha Honzla, chůvy dcerušky Věrušky (Alenka Kohoutová) v Martenově melodramatu DIAGNOSA X (1933) a taktéž manekýnky v komedii Jana Svitáka ANITA V RÁJI (1934) s Trudou Grosslichtovou, Zdeňkou Baldovou, Vladimírem Borským, Theodorem Pištěkem, Betty Kysilkovou a Jarmilou Švabíkovou v titulních úlohách.

Do konce svobodné republiky byla ještě animírkou v Hašlerově melodramatu IRČIN ROMÁNEK (1936), modelkou ve ŠVADLENCE (1936) Martina Friče, členkou Společenského klubu v Haasově a Vávrově komedii VELBLOUD UCHEM JEHLY (1936), kamarádkou Božkou v dráma ŽENA NA ROZCESTÍ (1937) Oldřicha Kmínka, bardámou v české a německé verzi filmu Karla Lamače DŮVOD K ROZVODU (1937), sestrou v nemocnici v PANENSTVÍ (1937) Otakara Vávry v hlavní roli mj. s Lídou Baarovou, Zdeňkem Štěpánkem, Adinou Mandlovou, Boženou Šustrovou, Jaroslavem Průchou a i s Ladislavem Boháčem, manekýnkou Zdeňkou ve Slavínského SLEČNĚ MATINCE (1938) atd. atd.

Po vzniku protektorátu se Pleyová do konce svého náhlého úmrtí představila jako sekretářka továrníka R. Ostena (Oldřich Nový) v komedii DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (1939) Vladimíra Slavínského, sestra Marcela Lepařová v Binovcově melodramatu LÍZINO ŠTĚSTÍ (1939), podvodná tanečnice Zuzi v komedii Zdeňka Gino Hašlera SVÁTEK VĚŘITELŮ (1939), přítelkyně v baru v komedii MOŘSKÁ PANNA (1939) Václava Kubáska, zvědavá majitelka módního salonu v konverzační komedii režiséra Otakara Vávry DÍVKA V MODRÉM (1939), opět majitelka módního salonu Ptáčková v dalším melodramatu Václava Binovce MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ (1940), host penzionu v Hašlerově komedii HOST DO DOMU (1942) a úplně naposledy jako – symbolicky – manekýnka ve Vávrově OKOUZLENÉ (1942).

Poslední film OKOUZLENÁ (1942) měl premiéru (6. 11. 1942) dva měsíce po jejím předčasném úmrtí, jež je dodnes záhadou. Eliška Pleyová zemřela svobodná náhle 8. září 1942 v Praze ve věku pouhých třiceti dvou let. Zprávu o jejím skonu podala rodina např. v periodiku „Národní politika“. Za svůj život se stihla stát i švagrovou a tetou.

I když zemřela znenadání a celkem bez většího ohlasu veřejnosti, se svým, během deseti let vytvořeným, počtem více jak dvaceti filmových rolí patří dnes již právem do dějin české kinematografie a také do dějin českého operetního divadla rozhraní 30. a 40. let. Pro filmové diváky již navždy zůstane onou mladou představitelkou vznešených a elegantních mladých dam, které získala prací manekýnky.

Jaroslav "krib" Lopour