Iža Lechnýřová

Iža Lechnýřová se narodila 6. března 1904 v Písku. O jejím životě a zázemí toho není mnoho známo, snad jen fakt, že už od dětství se chtěla stát tanečnicí. Tanci se školila mj. i u tanečnice, choreografky a majitelky baletní školy Marty Aubrechtové. Od druhé poloviny 20. let vystupovala jako tanečnice, později jako herečka a subreta na různých pražských a oblastních scénách (Městské divadlo Plzeň).

V Praze se například umělecky vyžila ve smíchovské Aréně, v Osvobozeném divadle, ve Vinohradské zpěvohře, ve Velké operetě, v Novoměstském divadle, v Novém divadle, v Rokoku, v Divadle Vlasty Buriana a nebo ve Varieté. Uplatnila se taktéž jako konferenciérka v Lucerna baru, kde pořádala každou neděli, úterý, čtvrtek, sobotu a svátky „Společenské čaje o páté“.

Vystupovala také v zahraničí na různých turné. Objevila se téže i v Berlíně, v Drážďanech, v Hamburku, v Břemeni a v Oslu. Iža Lechnýřová byla tanečníci, která často tančila exotické revuální tance s výbušnou excentrikou a komikou. Díky svému napodobování tanců a fyzickou podobností byla často jmenována „českou Josephinou Bakerovou“.

Není bez zajímavosti, že v českém tisku – v reklamě – byla dokonce přezdívána lepší než Bakerová. Lechnýřová vystupovala např. s operetním pěvcem tenoristou Hugo Krausem, dále s choreografem Joe Jenčíkem, s černošským excentrikem Bengou nebo se španělskými národními tanečníky Los del Turio. Byla označována za umělkyni taneční rutiny, temperamentu a ve své době byla celkem oblíbenou.

Na různých pražských, oblastních a jiných scénách vystupovala Iža střídavě jako tanečnice, herečka a subreta v různých činoherních, komických a hudebních hrách („Přednosta stanice“, „Vlak v 8 hod. 47 minut“ aj.), hudebních a tanečních revuí („Však my se dočkáme!“, „Všude dobře, v Plzni nejlíp“, „Paráda hlasů, zpěvů, zvuků a her“ atd.), operetách („Podzimní manévry“, „Štěstí v lásce“, „Pět neděl v talonu“, „Kouzlo valčíku“, „Mám tě rád“ apod.) a v dalších.

Ovšem vždy se jednalo o nenáročná komediální díla, která sice získávala popularitu u obyčejných diváků, ovšem ne vždy nadchla kritiku. Je však příznačné, že v pozdějších dobách začala sláva Lechnýřové pomalu uvadat.

A do české kinematografie se Iža Lechnýřová dostala pouze čtyřikrát v letech 1934 – 1937, ale pokaždé v malinkatých epizodkách, často zapomenutelných. I přes popularitu na jevištích, film jí nikdy výrazněji nevyužil a máme tak pouze malý doklad, důkaz a památku její herecké činnosti (její umělecká a taneční však zachycena nikdy nebyla). Debutovala jako návštěvnice cirku v komedii režiséra Miroslava Cikána U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934) s Janem Werichem (její tehdejší angažmá v Osvobozeném jí zajistilo tuto roli).

Další rok se zjevila dokonce ve dvou úlohách. Ta první se stala její nejvýraznější, byla v baru barmankou, kam se jde opít „nebožtík“ Hugo Haas, ve Fričově komedii AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (1935). Podruhé se v roce 1935 představila jako nezaměstnaná hudebnice v pruhovaném triku v dalším snímku Miroslava Cikána, v melodramatu KRÁL ULICE (1935) s Karlem Hašlerem v titulní úloze.

A o dva roky později si na ní naposledy ještě vzpomněl režisér Vladimír Slavínský, když v jeho komedii FALEŠNÁ KOČIČKA (1937) podle stejnojmenné divadelní hry Josefa Skružného s Věrou Ferbasovou v hlavní roli sehrála děvče z periferie. Touto epizodkou se definitivně v českém filmu odmlčela. A po zbytek svého krátkého života se už před filmové kamery nedostala. Zbylých sedm let (i kvůli faktu okupace) se stáhla do soukromí.

Ojediněle spolupracovala i s rozhlasem a věnovala se koncertní a zájezdové činnosti. Jejím manželem byl novinář, dramatik a scenárista (například napsal scénář k filmu podle románu Fan Vavřincové EVA TROPÍ HLOUPOSTI režiséra Martina Friče z roku 1939 s Natašou Gollovou a nebo Zdeňkou Baldovou) Vladimír Peroutka (1904 – 1956).

Tanečnice, herečka, subreta a konferenciérka Iža Lechnýřová zemřela předčasně už pozapomenutá v časných ranních hodinách po delší nemoci 12. května 1944 v Praze ve věku pouhých čtyřiceti let. Osvobození a konce války se o rok nedožila. Její manžel Vladimír jí přežil o dlouhých dvanáct let.

Jaroslav "krib" Lopour