Jan Hilbert Vávra

Zpěvák Jan Hilbert Vávra se narodil 9. dubna 1888 v Praze. Narodil se do rodiny herce Národního divadla Jana Vávry (1861 – 1932). Také jeho strýčkové Antonín (1847 – 1932) a Václav (1854 – 1922) Vávrové byli zpěváci a herci Národního divadla. Umělecké tradici se začal věnovat i mladý Jan Hilbert. Zpěvu ho učil jeho strýček Antonín Vávra a později M. Battistinih (1906 – 1907).

Studiu se věnoval také v Berlíně (1913 – 1914) a u D. Gillyho v Paříži (1914 – 1915). Kromě herectví se věnoval rovněž výtvarnictví a sochařině. V těchto oborech mu byli učitelé J. Šetelík (v malbě), H. Folkmann a O. Brůha (v sochařství). Vávra tvořil hlavně portréty a busty hudebních osobností. Herecké činnosti se věnoval i mladší bratr Miloš Vávra (1894 – 1964).

Svůj divadelní debut si odbyl již v roce 1911 u německého divadla v Opavě. V roce 1912 hostoval v Národním divadle v rolích Eugenije Oněgina a Silvia. Ještě téhož roku byl do ND angažován nastálo jako barytonový zpěvák.

V ND setrval, s přestávkami v letech 1914, 1916, a 1919, do roku 1930. V ND ještě později několikrát hostoval (v období let 1931, 1941 – 1942 a po r. 1945). V letech 1932 – 1933 byl ředitelem divadla Uranie. Byl také dlouholetým pedagogem – vyučoval zpěv na pražské Konzervatoři (1939 – 1950). Rovněž bratranec Karel Vávra (1884 – 1931) se stal hercem.

Hostoval také na jiných operních a operetních scénách: v Národním divadle Brno (1911 – 1916, konec 20 let), ve Východočeském divadle (1919, 1927), v Divadle na Vinohradech (1919, 1931), v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1925), v divadle Uranie (1929), ve Velké operetě (1930) a v Malé operetě (1931). Jako jeden zmála uznávaných herců se zajímal – jako všestranný umělec – i o loutkové divadlo (například v roce 1917 realizoval a inscenoval maňáskové představení opery „Čarostřelec“).

Jako zpěvák působivého zjevu měl lehký, jasný, i když měl málo silný baryton lyrické povahy. Vynikal výraznou artikulací a vřelým přednesem. Vávra byl častým představitelem citově bohatých postav klasického a romantického repertoáru. Postavy vytvářel rovněž pomocí mimického vyjádření (například v rolích Nelamyho a Maillarta v „Poustevníkově zvonku“, Eugenij Oněgin v Čajkovského „Eugeniji Oněginovi“, Don Juan v Mozartově „Donu Juanovi“). Ty role, které z tohoto typu vybočovaly, lyrizoval či je v charakteru a ve zjevu podle sebe přizpůsoboval.

Po první světové válce se Vávra dokonce pokoušel svůj hlas přeškolit na tenor. Nebyl si však nikdy jistý ve výškách a jeho hlas stále neztratil barytonový témbr. Po roce se proto opět vrátil ke svému původnímu oboru. V pozdějším věku se nedovedl vyrovnat s těžkými úkoly – nedokázal si totiž nalézt vztah k moderním a soudobým rolím (například skladatelů Debussyho, Janáčka, Jeremiáše atd.). Proto jeho role často přebírali Emil Burian, Jan Fifka a další.

Jan Hilbert Vávra se bohužel jen jednou objevil ve filmu. V malé roli zpěváka v hospodě „U kanónu“ v Lamačově a Burianově slavné komedii C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK (1930). V této roli zpíval písničku „Hospodskou“ („Číš poslední“) a sám se doprovázel na harmoniku. Máme tak v této malé roli malinkou ukázku, jak asi vypadalo Vávrovo herectví a jeho zpěv.

Všestranný umělec, známý a skvělý zpěvák Jan Hilbert Vávra zemřel 8. ledna 1950 v Praze ve věku pouhých, nedožitých šedesáti dvou let.

Jaroslav "krib" Lopour