Jarmila Svatá

Jarmila Svatá se narodila 23. září 1903 v Kolíně do rodiny poštovního úředníka. Roku 1921 absolvovala kolínskou dvouletou obchodní akademii a krátce se věnovala povolání bankovní úřednice. Už od dětství se chtěla stát herečkou a začínala v ochotnickém souboru Klub mladých v Kolíně. V roce 1923 přišla do Prahy, učila se zpěvu, ale svou výraznou osobností, zjevem a originalitou upoutala K. H. Hilara, jenž ji ihned angažoval do souboru elévů pražského Národního divadla (6. června 1924 – 14. prosince 1926).

Jejím bratrancem byl literární a výtvarný teoretik Karel Teige (1900 – 1951), jenž Jarmilu Svatou seznámil s českou meziválečnou avantgardou a členy Devětsilu (např. Jiří Frejka, E. F. Burian a Jindřich Honzl). A rovněž jako herečka vystupovala v avantgardních scénách na rozhraní 20. a 30. let v inscenacích Divadla Na Slupi, malostranské Umělecké besedy a Osvobozeného divadla. Naposledy stanula jako herečka na divadle roku 1944 v Tylově „Tvrdohlavé ženě“ v Divadle Anny Sedláčkové v Praze.

Svou temperamentní ženskost dokázala přetvořit např. v inscenacích „Rozkošná příhoda“ (Herma), „Jan Žižka“ (Panna brněnská), „Madame Sans – Gene“ (Císařovna Marie Louisa), „Gero“ (Děvče), „Boxerský zápas“ (Tanečnice), „Cyrano z Bergeracu“ (Páže), „Klárina“ (Lea), „Nezralé ovoce“ (Françoise), „Mluvící opice“ (Artistka), „Huon z Bordeaux“ (Siréna), „Vojnarka“ (Marjánka) i „Ze života hmyzu“ (Jepice a Brouk).

V době své herecké dráhy se objevila též v několika malých filmových epizodkách na začátku zvukové éry 30. let. Byla hostem u Wolfa Maxmiliána Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, zvaný Lomikar (Theodor Pištěk) v Jiráskově dramatu PSOHLAVCI (1931) v režii Svatopluka Innemanna, Kubrovou (byl jím Jindřich Plachta) rozvedenou ženou v dalším Innemannově filmu SŇATKOVÁ KANCELÁŘ (1932) a družičkou na svatbě v Lamačově FUNEBRÁKOVI (1932) s Vlastou Burianem.

O třináct let později se ještě naposledy objevila na plátně jako žena na veselici v komedii Václava Kršky ŘEKA ČARUJE (1945). Ještě s Václavem Wassermanem Jarmila Svatá napsala scénář ke snímku Václava Kubáska MOŘSKÁ PANNA (1939) podle stejnojmenné divadelní hry Josefa Štolby. Žila s pražskou bohémou a pomáhala.

V roce 1932 se provdala za tajemníka Svazu průmyslníků a daňového poradce Josefa Fukse, dále používala jméno Jarmila Fuksová či Jarmila Svatá – Fuksová, zanechala herectví, věnovala se hlavně práci spisovatelky a ve své nové domácnosti vedla literární a umělecký salón, kde se scházeli přední činovníci v kultuře (např. Eduard Kohout, Karel Konrád, Josef Träger, Olga Srbová, Vlasta Petrovičová a další).

Jako autorka reportáží, dramat, próz a románů byla ovlivněná avantgardou 20. let, poetickou oslavou radosti a fantazie, kritickým a groteskním viděním tehdejší lidské společnosti. Typický pro ní byl i lidový humor, situační komika, fantazie, smysl pro český jazyk, ironii, sarkasmus a intelektuální parodii.

Zpočátku přispívala svými krátkými črty, fejetony, povídkami a glosy do řady časopisů a novin (do roku 1945 například „A – Zet“, „Ahoj“, „Zdroj“, „Rudé právo“, „České slovo“, „Tribuna“, „Trn“, „Lidové noviny“, „Domov a svět“, „Národní osvobození“, „Radiojournal“, „Telegraf“ nebo „Letem světem“ a po roce 1945 v „Novém životě“ či „Zlatém máji“).

V periodikách začala otiskovat své první prozaické práce („Z deníku mladé dívky“). Knižně ve 30. – 60. letech vydala romány „Andělčina kariéra“ (1932), „V zajetí domova“ (1936), „Sedm kamarádů slečny Vivian“ (1938), „Pět dnů“ (1959), grotesku „Petr zbláznil město“ (1944, 1946), reportáž z Mauthausenu „Milenci SS smrti“ (1945), divadelní hru „Nenapravitelní“ (1946) apod.

V letech 1949 – 1951 jako scenáristka spolupracovala s pražským Československým rozhlasem a taktéž s Československým státním filmem. Toužila napsat velký román „Pařížský rychlík“ – nikdy nevznikl. Od 50. let psala hlavně povídky a pohádky pro děti „Blaník, hora tajemná“ (1956), „To byl jeden rok“ (1957), „Dvanáct pohádek“ (1958), „O náprstku, nůžkách a Drobňouskovi“ (1963). Pracovala i na kalendářích a sbornících. Časopisecky vydala vzpomínky „Kterak slečna Adelaida mladé manželství zachránila aneb Můj vstup do světa literárního“ (1959).

Po roce 1948 se vrhla do veřejného života pořádáním přednášek, besed atd., což jí přineslo totální vyčerpání. Krátce po návratu z léčení Jarmila Svatá zemřela (zřejmě dobrovolně) 29. dubna 1964 v Praze ve věku nedožitých jednašedesáti let. Hereččiny zajímavé osudy a tragický závěr života převedla Helena Hodačová do románu „Zpožděný vlak do Paříže“ (1965).

Jaroslav "krib" Lopour