Vladimír Klemens

Vladimír Klemens se narodil 27. srpna 1905 v Chlumci nad Cidlinou do umělecké rodiny s kulturními tradicemi. Odešel do Prahy a roku 1929 absolvoval Státní konzervatoř. Ihned získal angažmá v Českém divadle v Olomouci (1929 – 1933). A v letech 1933 – 1945 setrval na pražských činoherních a operetních scénách: Divadlo Ference Futuristy, Rokoko, Švandovo divadlo na Smíchově, Tylovo divadlo v Nuslích nebo Uranie.

Po skončení okupace v rychlém sledu let 1945 – 1951 prošel oblastními divadly: liberecké Zemské oblastní divadlo, Ústecko – Karlovarská zpěvohra v Ústí nad Labem a plzeňské Městské divadlo. Po šesti letech se opět vrátil do Prahy, kde setrval až do odchodu na odpočinek.

Jako pražský herec byl v Armádním uměleckém divadle režiséra E. F. Buriana (1951 – 1955), v Divadle satiry (1955 – 1957), v Divadle ABC (1957 – 1962), v Městských divadlech pražských (1962 – 1963), kde ale hostoval po celá šedesátá léta až do let sedmdesátých jako penzista, a taktéž Herecký soubor Filmového studia Barrandov (1963 – 1969).

Klemens byl převážně charakterním hercem, ale přesto zpočátku ve 30. letech inklinoval často k pokleslým a laciným operetním představením a revue. Přesto využil nanejvýše svůj herecký rejstřík, mimiku, gesta, protáhlý obličej a „řeč“ těla. Ojediněle si vyzkoušel i operní režii („Hoffmannovy povídky“, „Mignom“ či „Eva“).

Z divadelních úkolů v inscenacích si uveďme: Abe Honesty („Limonádový Joe“), Mac Donald („Čert nikdy nespí“), Dr. Einstein a Witherspoon („Jezinky a bezinky“), Krištof („Těžká Barbora“), Simonides („Milenci z kiosku“), Starý mazák („Nasredin“), Novák („Občan Čančík“), Raffard („Vajíčko“), Jamarot („Rozveďme se!“), Písař („Benátský kupec“), Soudce („Hra o lásce a smrti“), Direktor Pilníček („Čekanky“), Kanovník ThDr. Chasuble („Jak je důležité míti Filipa“), Starosta („Naše drahá nebožka“), Vincenzio („Zkrocení zlé panny“), Andrejs („Velbloud uchem jehly“), Sonnail („Prababička Mourethová“) a nebo Georg Bamberger („Černá komedie“). Ve své úpravě i režíroval loutkovou „Fidlovačku aneb Žádný hněv a žádná rvačka“.

Debutoval už ve 30. letech, ale ne jako herec – zpíval píseň „Jen jednou je nám dvacet let“ v Antonově dramatu AFÉRA PLUKOVNÍKA REDLA (1931). Do ateliérů se vrátil po devatenácti dekádách v 50. letech a ve znárodněné kinematografii byl klempířem (BYLO TO V MÁJI), dirigentem (BYL JEDNOU JEDEN KRÁL…), mužem (VZORNÝ KINEMATOGRAF HAŠKA JAROSLAVA), členem orchestru ÚLT (HUDBA Z MARSU), domovníkem (KAM S NÍM?), kurýrem (PSOHLAVCI), vedoucím opravny zdviží (NECHTE TO NA MNĚ), husarem (ZTRACENCI), zaměstnancem čistírny (TŘI PŘÁNÍ), novinářem Halouskem (O VĚCECH NADPŘIROZENÝCH), přítelem (film Studia FAMU TAJEMSTVÍ PÍSMA), loučícím se mužem (HVĚZDA JEDE NA JIH), Dědkem (POVODEŇ) a komisařem autokursu (HLAVNÍ VÝHRA).

Od konce 50. let se přes 60. léta uvedl ve snímcích TAKOVÁ LÁSKA (vrchní v kavárně), KRUH (číšník v hostinci), MÁJOVÉ HVĚZDY (listonoš), DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (doktor), POSTAVY MIMO HRU (muž), CHLAP JAK HORA (geometr), TAŽNÍ PTÁCI (kočí Forejt), REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE (vězeň), HLEDÁ SE TÁTA! (taxikář), MLČENÍ Studia FAMU (hudební skladatel Wiedeman), KRÁL KRÁLŮ (ministerský soudruh), ČINTAMANI & PODVODNÍK (průvodčí), MUŽ, KTERÝ STOUPL V CENĚ (lékař) a nebo JÁ, TRUCHLIVÝ BŮH (učitel hudby).

Ale během 70. let žádnou filmovou hereckou příležitost už nezískal. Úplně naposledy si na něho dva roky před smrtí a na začátku 80. let vzpomněl filmový režisér Stanislav Strnad, jenž mu nabídl epizodku staříka u tělocvičny v komedii KLUCI Z BRONZU (1980). Spolupracoval s rozhlasem („Paganini“ 1954, „Husaři“ 1956, „Učitel tance“ 1963 aj.), občas s televizními inscenacemi (mj. ČAJ S CITRONEM i INZERÁT) i se seriály, např. pan Theodor v epizodě TATRANSKÉ PASTORÁLE /1965/ (1978) ze Sequensova seriálu 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1974 – 1979).

Herec a zpěvák Vladimír Klemens zemřel v říjnu 1982 v Praze ve věku sedmasedmdesáti let. Zemřel na odpočinku a již polozapomenutý, neznáme ani přesný den jeho skonu. Za celý svůj život stihl odehrát až téměř třicet filmových úloh, díky nimž patří již natrvalo a neoddělitelně do dějin české kinematografie 50. až 80. let.

Jaroslav "krib" Lopour