Ivo Žídek

Ivo Žídek se narodil 4. června 1926 v Kravařích u Opavy do učitelské rodiny, kde se mj. amatérsky pěstovala hudba. Po maturitě na ostravském reálném gymnáziu (1945) nemohl jít studovat malířství. Na popud otce se rozhodl soukromě studovat zpěv u Rudolfa Vaška (1944 – 1949) a hudební teorii u Josefa Schreibera.

Po přijetí Zdeňkem Chalabalou do ostravské opery Národního divadla moravskoslezského (1945 – 1948) se stal profesionálním operním zpěvákem. Po pohostinských hostování (1947 a 1948) byl přijat jako sólista opery Národního divadla v Praze (1. srpen 1948 – 31. prosinec 1991), odkud odešel na odpočinek. Stal se dokonce prvním porevolučním ředitelem v Národním divadle (8. 12. 1989 – 1. 4. 1991).

Jako stálý host zpíval v zahraničí: vídeňská Staatsoper (1956 – 1959), berlínská Deutsche Staatsoper (1956 – 1968) a Stuttgart (1970 – 1972). Dále hostoval v SSSR, Východním Německu (NDR), Monte Carlu, USA, Španělsku, Rakousku, Nizozemí, Maďarsku, Itálii, Bulharsku, Jugoslávii, Švýcarsku, Velké Británii a nebo v Argentině (Buenos Aires).

Pracoval s významnými světovými dirigenty (např. Dimitrij Mitropoulos, Günther Rennert, Paul Hindemith, Carl Orff nebo George Szell). Není bez zajímavosti, že se snažil ve světě propagovat tvorbu Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany i Antonína Dvořáka. Věnoval se i koncertní a zájezdní činnosti. Hostoval taktéž v Československu (třeba Státní divadlo v Brně).

Svůj lyrický tenor zpočátku uplatňoval v rolích milovnických a dramatických. Již v mládí zpíval hlavní a stěžejní postavy vrcholného českého a světového repertoáru. Ivo Žídek měl technickou připravenost, lehký a ohebný hlas, racionální přístup ke ztvárnění postav, civilní přednes, se kterými vytvářel novou vývojovou fázi.

Později se od lyrického tenoru přesunul k tenoru dramatickému a hrdinnému s pomocí jevištní zkratky. Často, na rozdíl svých předchůdců, utvářel role v novém pojetí. Žídkova civilní pěvecká a herecká práce, herecká fantazie a též invence někdy dokonce převažovala nad zpěvem a pěveckým projevem, jenž se stále více uvolňoval.

Vrcholné výkony podal například v operách „Prodaná nevěsta" (Jeník), „Tajemství" (Vít), „Mladá garda" (Oleg Koševoj), „Její pastorkyňa" (Števa Buryja a Laca Klemeň), „Bouře" (Fernando), „Boris Godunov" (Grigorij), „Don Giovanni" a „Don Juan" (Don Ottavio), „Kouzelná flétna" (Tamino), „Vojcek" (Plukovní bubeník), „Julietta" (Michel), „Řecké pašije" (Manolios), „Katěrina Izmajlova" (Sergej), „Z mrtvého domu" (Skuratov), „Piková dáma" (Heřman), „Carmen" (Don José), „Dalibor" (Dalibor a Vítek), „Řecké pašije" (Manolios), „Rusalka" (Princ), „Valkýra" (Sigmund), „Vojta a mír" (Hrabě Pierre Bezuchov), „Lohengrin" (Lohengrin), „Krakatit" (Inženýr Prokop), „Věc Makropulos" (Albert Gregor), „Faust a Markéta" (Doktor Faust), „Tannhäuser" (Walter), „Psohlavci" (Adam Ecl), „Čarostřelec" (Max), „Libuše" (Šťáhlav) apod.

Žídkův osobitý zpěv a herecké umění, spolehlivé a vyrovnané světově proslulé výkony ho zařadili mezi nejvýznamnější české operní pěvce 20. století (mezi skvělého Eduarda Hakena nebo též Viléma Zítka). Jeho zpěvu využili i čeští filmaři. V Krškově životopisném snímku Z MÉHO ŽIVOTA (1955) zpíval Jeníka v „Prodané nevěstě" a „Dalibora".

Ještě nazpíval operní party Vítka (Josef Roušar) v opeře DALIBOR (1956) režiséra Václava Kršky a Jeníka (hrál Petr Skarke) ve smetanovské opeře v režii Václava Kašlíka PRODANÁ NEVĚSTA (1975). Se svojí ženou Libuší Mrázovou měl dva syny, scénografa Ivo Žídka ml. (*1948) a zpěváka, herce a režiséra Libora Žídka (*1951).

Zpíval také v televizi (tř. BOHÉMA, PRODANÁ NEVĚSTA, VÝLETY PÁNĚ BROUČKOVY, ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO, VĚC MAKROPULOS, RUSALKA, seriál F. L. VĚK aj.), rozhlase („Manon", „Paganini" atd.) a natočil desítky gramofonových desek („Prodaná nevěsta", „Dvě vdovy", „Rusalka", „Z mrtvého domu", „Julietta", „Don Giovanni", „Fidelio", „Eugen Oněgin", „Manon Lescaut", „Její pastorkyňa", „Don Carlos" či „Traviata").

Získal Státní cenu (1952), tituly Zasloužilého (1958) a Národního (1976) umělce, Řád práce (1968), v Londýně Medaili Mezinárodní hudební společnosti (1970), Zasloužilého člena Národního divadla (1975), Cenu Senior Prix (1993) a hlavně za celoživotní mistrovství v opeře čestnou Cenu Thálie (1997). Ivo Žídek zemřel po delší nemoci 20. května 2003 v Praze, patnáct dní před 77 narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour