Umberto Lenzi

V Massa Marittima, ve střední Itálii, se 6. srpna 1931 narodil Umberto Lenzi. Umberto se stal zejména v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jedním z nejvýznamnějších režisérů a scénáristů italského filmu. Má na svém kontě přes šedesát režisérských a téměř padesát scenáristických počinů ve všech, v té době velice populárních žánrech, jako spaghetti westerny, giallo snímky, válečné filmy, poliziotteschi, peplums či horory. Opravdovou ikonou je zejména v žánru kanibalských hororů. Z politického hlediska, se Umberto považoval celý život za anarchistu, ve světě filmu zanechal stopu jako jeden z nejkreativnějších italských režisérů. Vzorem mu byli od počátku Samuel Fuller (1912-1997) a Raoul Walsh (1887-1980).

Umberto vystudoval práva na univerzitě v Pise, ale v den ukončení studia vyhrál soutěž pro přijetí do kurzů v Centro Sperimentale de Cinematografia. Přestěhoval se do Říma a nakonec se stal úspěšným absolventem této filmové školy. Jeho diplomová esej byl Pasoliniho krátkometrážní snímek o skupině chlapců z oblíbené čtvrti Říma, s názvem I RAGAZZI I DI TRASTEVERE.

Umberto byl filmovým nadšencem již od školních let. Během těchto let, založil různé filmové fankluby. Po ukončení studií pracoval jako novinář pro různé toskánské noviny a časopisy. Zejména známá je spolupráce s časopisem „Bianco e Nero". Dále se živil také jako spisovatel a filmový kritik.

V roce 1957 se představil Umberto v první malé herecké roli, v Blasettiho snímku AMORE E CHIACCHIERE. První zaměstnání na druhé straně kamery, bylo v roli pomocného režiséra, kde je nejvýznamnějším počinem snímek APOCALISSE SUL FIUME GIALLO (1960) v hlavních rolích s Anitou Ekberg a Georgesem Marchalem. Debut jako asistent režie měl Umberto o rok později u filmu LE AVVENTURE DI MARY READ (1961). Kabir Bedi proslavil malajského hrdinu Sandokana, v seriálu ze sedmdesátých let, původní dva snímky o tomto hrdinovi však natočil Umberto.

Filmy SANDOKAN, LA TIGRE DI MOMPRACEM (1963) a I PIRATI DELLA MALESIA (1964) se natáčely zrovna v období politických změn v Malajsii. Po dobu tří let žil Umberto více na Dálném východě než v Římě. V roce 1963 vyhlásil Singapur samostatnost na Británii a stal se členem Malajsijské federace, ale po velkých neshodách vystoupil i z ní a stal se samostatným státem (9.8.1965). Snímky se tedy natáčely v ne zrovna klidné atmosféře.

Pro fanoušky špionážních filmů a zejména agenta 007 budou určitě známé tři filmy A 008 OPERAZIONE STERMINIO (1965), SUPERSEVEN CHIAMA CAIRO (1965) a LE SPIE AMANO I FIORI (1966). V roce 1966 režíroval Umberto také komiksové eurospy KRIMINAL. Umberto se nikdy nepovažoval za filmaře westernů a jeho dva filmy z roku 1968 UNA PISTOLA PER CENTO BARE a TUTTO PER TUTTO prý natočil více méně z povinnosti a pro peníze.

Více hrdý je Umberto na své válečné snímky. Například ATTENTATO AI TRE GRANDI (1967), mimochodem za něj Umberto získal zlatou medaili od toskánských kritiků, byl šlágrem ve Francii, Německu, Švýcarsku, méně však v Itálii. Sám Umberto k tomu říká: „Škoda, protože kromě toho, že je to dobrý film, má pravdivý historický základ. Ve skutečnosti se nacisté opravdu snažili zabít Churchilla na konferenci v Casablance tím, že poškodí jeho letadlo při zpáteční cestě. Jenže na jeho místě byl dvojník." Další úspěšné válečné filmy jsou LA LEGIONE DEI DANNATI (1969), IL GRANDE ATTACCO (1978), CONTRO 4 BANDIERE (1979) či UN PONTE PER L´INFERNO (1986).

Po neshodách s Warner Bros, se koncem šedesátých let do Itálie přestěhovala hollywoodská sexy hvězda Carroll Baker. V roce 1968 natočila s Girolamim giallo IL DOLCE CORPO DI DEBORAH. Tím si padla to noty s Lenzim a ve stejném žánru vznikla mysteriózní trilogie ORGASMO (1969), COSI DOLCE...COSI PERVERSA (1970) a PARANOIA (1970). Giallo snímků natočil Umberto celkem sedm. V giallu IL COLTELLO DI GHIACCIO (1972) si ještě zahrála Carroll Baker. Ostatní byly SETTE ORCHIDEE MACCHIATE DI ROSSO (1972), SPASMO (1974) a GATTI ROSSI IN UN LABIRINTO DI VETRO (1975). Prvky gialla nalezneme i ve filmu s mladičkou Ornellou Muti, UN POSTO IDEALE PER UCCIDERE (1971).

V sedmdesátých letech to ale nebylo jen giallo. V důsledku „narození" italského filmového žánru známého jako "poliziottesco", průlomovým Stenovým snímkem LA POLIZIA RINGRAZIA (1972), našel Umberto svou „nejúrodnější" půdu a stal se okamžitě nejvíce plodným režisérem tohoto žánru. Poliziotteschi filmy se staly „jedničkou" po úpadku spaghetti westernů, aby pak na konci sedmdesátých let byly vystřídány erotickou komedií a hororem. Polizieschi filmy od Umberta jsou nesmlouvavě tvrdé a násilné. Poprvé to zkusil Umberto roku 1973 se snímkem MIALNO ROVENTE. Mezi klenoty lze určitě zařadit filmy jako MILANO ODIA: LA POLIZIA NON PUÓ SPARARE (1974), ROMA A MANO ARMATA (1976) či NAPOLI VIOLENTA (1976). Posledně jmenovaný snímek přinesl rekordních 60 milionů liber v jeho prvním promítacím víkendu. Pětileté období natáčení těchto snímků svedlo dohromady dvojici Lenzi-Milian. Jejich posledním snímkem byl LA BANDA DEL GOBBO (1977). V tomto filmu a ve filmu ROMA A MANO ARMATA (1976) se kubánský herec Tomas Milian objevil ve dvojroli potrhlého vandráka Monnezzy a hrbáče Vincenza. Tento styl humoru a také přímo „Monnezzu", pak použil Milian ve filmu režiséra Stelvia Massiho, LA BANDA DEL TRUCIDO (1977). Podobnost názvu obou filmů je nápadná a použití „Monnezzy" se stalo incidentem, který udělal ve vztahu Milian-Lenzi vážné trhliny. Umberto to bral jako zradu a nakonec to jejich partnerství rozdělilo. Z tohoto důvodu a z důvodu útoku na církev, nikdy nevznikl zamýšlený snímek IL ROTORNO DEL GOBBO. Mimochodem Gobbo, tedy hrbáč, vznikl podle skutečné osoby, byl to řezník z Massa Marittima, kterého znal Umberto v dětství.

Druhou významnou hereckou osobností těchto filmů je Maurizio Merli, v rolích detektiva a komisaře. Podle Umberta byl Merli dobrý herec, profesionál, který miloval svou práci, ale to bylo v jejich vztahu vše. S Milianem to prý bylo jiné, ďábelské, užíval si, když se Umberto zlobil a vztah byl stále na hranici nenávisti a velkého přátelství. „Labutí písní" v žánru poliziottesco se stal pro Umberta film DA CORLEONE A BROOKLYN (1979), opětovně s Merlim. Možná pro někoho překvapení, ale pro Umberta film, který má snad nejraději.

V plodných sedmdesátých letech přichází Umberto navíc s filmem IL PAESE DEL SESSO SELVAGGIO (VYMÍTAČ KANIBALŮ) a dává tak základní stavební kámen italskému „kanibalskému" filmu. Osobně tyto snímky neměl Umberto moc rád a prosazoval své snímky válečné, poliziotteschi či horory, na které byl také více hrdý, než na svá „kanibalská" dílka. Ta byla více méně jen zdrojem peněz. Mezi nejpopulárnější snímky tohoto žánru patří MANGIATI VIVI (SEŽRÁNA ZAŽIVA) 1980 natočený podle skutečné události a zejména CANNIBAL FEROX (ŽENY OD HLUBOKÉ ŘEKY) 1981, který byl nejvíce cenzurovaným filmem na světě, z důvodu scén skutečného násilí páchaného na exotických zvířatech. Během jednoho rozhovoru řekl Umberto: "Je to film, kterým jsem vždy pohrdal, protože jsem to udělal jen pro "jídlo"." Když jsme u toho Umberto má ze svých filmů rád také SETTE ORCHIDEE MACCHIATE DI ROSSO (1972) a ORGASMO (1969), naprosto nenáviděl Spasmo (1974).

Zajímavý osud má film IL GIUSTIZIERE SFIDA LA CITTA (1975). Hrdina jménem Rambo v podání Tomase Miliana se zde celosvětově neproslavil. Film se měl jmenovat RAMBO CHALLENGE CITY, ale distributoři řekli, že titul by byl legrační a zamítli to. Názor změnili o pár let později, když jméno Rambo začalo v podání Stalloneho vydělávat hromady peněz.

Na počátku osmdesátých let, začal Umberto následovat stopy italských filmařů jako Lucio Fulci a Dario Argento a začal hledat úspěch v žánru hororu. První titul byl INCUBO SULLA CITTA CONTAMINATA (1980). Další horory jsou třeba RAGE, FURIA PRIMITIVA (1988), LE PORTE DELL´ INFERNO (BRÁNA DO PEKEL) 1989 či  PAURA NEL BUIO (1989). LE PORTE DELL´ INFERNO (BRÁNA DO PEKEL) je horor s nízkým rozpočtem a Umberto tvrdí, že ho natočil za tři týdny za cenu 300 milionů lir, zatímco jiné nízkorozpočtové horory v Itálii nebo v zahraničí stojí v průměru miliardy lir nebo více. A přestože se celý film se odehrává v jeskyni, napětí se udržuje po dobu celých 90 minut.

Ohledně hororu známého jako LA CASA 3 (DŮM DUCHŮ), mnoho fanoušků neví, proč se film jmenuje LA CASA 3. Je to z důvodu, že americké snímky EVIL DEAD a EVIL DEAD II byly v Itálii promítány pod názvy LA CASA a LA CASA II. Umbertův film byl navržen jako jakési pokračování těchto dvou vysoce vydělávajících filmů.

Z ostatních žánrů je zajímavá komedie CICCIABOMBA (1982) nebo fantasy dobrodružství psané v duchu Barbar Conan, s názvem LA GUERRA DEL FERRO (ŽELEZNÝ MUŽ) 1983. Posledním Umbertovým filmem je HORNSBY E RODRIGUEZ – SFIDA CRIMINALE (1992).

Existuje mnoho mýtů o tvorbě Umberta. Jedním z nich je film SARAYEVO INFERNO DI FUOCO (1996), kde je často uváděn jako režisér. Autoři vzali kusy jeho filmů do několika scén a lidé poznávající jeho rukopis věří v jeho spoluúčast. Umberto používal mnoho pseudonymů jako Bob Collins, Humphrey Humbert, Humphrey Logan, Hank Milestone, Humphrey Milestone, Bert Lenzi a podobné. Dalším mýtem je pseudonym Harry Kirkpatrick. Při natáčení filmu NIGHTMARE BEACH (NEBEZPEČNÁ PLÁŽ), roku 1988 na Floridě, byl natáčení přítomen Harry Kirkpatrick, který přesvědčil Umberta, aby zůstal na place v poradní funkci celé produkce. Tak Umberto spolupracoval s Kirkpatrickem. Po celá léta, byl pak Harry Kirkpatrick zase jen pseudonymem Lenziho. Umberto ale řekl v rozhovorech, že tam opravdu byl Harry Kirkpatrick, který to s ním společně režíroval a napsal.

Umberto odešel z filmového světa společně s manželkou Olgou Pehar, jež byla scénáristkou některých jeho filmů, počátkem devadesátých let. V poslední době spolupracoval s italským filmovým časopisem Nocturno. Jeho obdivovatelem a od setkání na filmovém festivalu v Benátkách, také přítelem je Quentin Tarantino. Je zajímavé, že Umberto má v USA více fanoušků než v Itálii. Tomu odpovídá i cena, kterou dostal ve svém rodném městě Massa Marittima. Cena se jmenuje „Nemo Profeta in Patria", což je latinský výraz: Nikdo není prorokem ve své zemi.

Umberto také píše detektivní romány s giallo zápletkami. Je velký milovník historie a jeho knihy jsou zpovědí doby čtyřicátých let. Hrdinou je bývalý komisař Bruno Astolfi, který je nucen živit se jako soukromý detektiv poté, co byl sesazen z funkce fašistickými úřady, kvůli jeho nedostatku spolupráce s diktaturou. Umberto říká, že Bruno je Toskánec, stejně jako on, je milovníkem vína a tvrdého alkoholu v kombinaci s dobrým jídlem, má rád kino a box, občas je „kousavý" a povrchní. Miluje svou ženu. To vše prý odráží životní zkušenosti Umberta. Umberto žertuje, že tyto detektivní romány začal psát, aby zabránil Alzheimerově chorobě. První román se jmenoval Delitti a Cinecittà (2008), druhý Terrore ad Harlem (2009). Celkem je zatím šest dílů, poslední dva jsou Morte al Cinevillaggio a v roce 2012 vyšel Il clan dei miserabili.

Nějaký čas byl Umberto Lenzi Byl hospitalizován v nemocnici Grassi di Ostia v Římě, kde nakonec umírá 19. října 2017 ve věku 86 let.

Petr "Hennes" Hennebichler