Luděk Eliáš

Čtyřiadevadesátiletý herec, moderátor a publicista Luděk Eliáš přežil koncentrační tábory, letecké nálety i pochod smrti. Jak sám říká, člověk se nesmí vzdát a musí se vždy pokusit něco udělat, i když všechno vypadá beznadějně. O tom, že se tímto krédem v životě řídil, svědčí i to, že v srpnu 1968 osm dní vedl v Ostravě ilegální vysílání televizních a rozhlasových zpráv.

LN: Vysílání probíhalo doslova se sovětskými tanky za zády. Nebáli jste se?

Na to nebyl čas. V noci na 21 .srpna asi ve čtyři hodiny ráno mi zavolala produkční z redakce a sdělila mně, že nás okupují Rusové a že ředitel svolává na ráno poradu vedoucích redakcí. Tam jsme si řekli, že musíme něco udělat. Nikdo nám nebyl schopen říct co, z Prahy jsme se hlavně dozvěděli, že musíme uklidňovat obyvatelstvo, aby nedošlo k řeži. Na vysílači v Ostravě-Hošťálkovicích nikdo nebyl a já jsem díky své herecké průpravě uměl mluvit a formulovat slova, tak se rozhodlo, že tam pojedu a všechno zařídím. Tak jsem tam odjel a zjistil jsem, že technicky je všechno v pořádku.

LN: Jak to tam vypadalo?

Vysílač byl tehdy menší než dnes a bylo tam také malé studio. Zjistil jsem, že tam jsou k dispozici i kameramani a vše je funkční. Zavolal jsem, že vysílat se dá, ale že nevím o čem. Byla to velká improvizace, žádný text jsem v ruce neměl. Telefonovali mi kluci, kteří byli v ulicích, a hlásili, co se děje, kde je to klidné, kde hrozí nebezpečí a kde by to mohlo v něco přerůst. Napsal jsem si to a ve stanovenou dobu jsme vysílali.

LN: A jak dlouho jste tenhle odboj provozovali, vojáci vás z vysílače nakonec vyhnali?

Asi dva nebo tři dny jsme to dělali velmi jednoduše a pak nám začali chodit hosté, už to nebylo jen zpravodajství, rozkošatělo se to. Po třech dnech jsme zjistili, že sovětská posádka, která pod vysílačem tábořila, se dává do pohybu a že tam nemůžeme zůstat. Tak jsme řekli divákům, že už dál nebudeme vysílat, a studio uzavřeli. Odešli jsme pěšky a techniku tam nechali. Den nebo dva se nevysílalo, protože vysílač byl obsazený. Mezitím jsme se přestěhovali do skladiště kamer v ostravské restauraci U Navrátilů. Tam byl sál, kde se natáčely inscenace, a Sověti ho občas kontrolovali. Ale o té cimřičce s kamerami, která měla pár metrů, nevěděli. A odtamtud jsme začali vysílat normální zprávy, to byla ryze ilegální záležitost.

LN: Tuhle pomoc kontrarevoluci vám asi pak připsali k dobru, ne?

To mi samozřejmě neodpustili. Měl jsem zakázaný přístup do studia, odvolali mě z postu vedoucího redakce. Nakonec mě vyloučili z KSČ a označili za třídního nepřítele. Pak si mě zavolal ředitel a oznámil mi, že mám dvě možnosti, buď vysvětlím, že jsem se mýlil, nebo dostanu výpověď. Já jsem říkal: šéfe, je ještě jedna možnost, že tu výpověď dám sám. A tak se taky stalo, vrátil jsem se do divadla.

LN: A neuvažoval jste tehdy o emigraci?

Nechtělo se mi, i když žena přemýšlela, že bychom jeli do Izraele. Já to odmítal i kvůli dětem, dcera právě začala studovat herectví a mně bylo jasné, že bych tam nikdy nebyl doma.

LN: Dvacáté století jste prožil se vším všudy, nejdřív přišli nacisté, pak komunisté. Když jste se s perzekucí setkal poprvé koncem třicátých let 20. století, dokázal jste si představit, kam to až může zajít?

Vyrostl jsem v ateistické rodině, moji rodiče byli sice židovského původu, ale nebyli věřící, takže já jsem měl na vysvědčení v kolonce napsáno bez vyznání. Byli jsme středostavovská rodina, otec pracoval jako správce cihelny a byl velký vlastenec. Necítil jsem se jako žid ve smyslu náboženském. Jsem ze Slaného a teprve po válce jsem zjistil, že tam je synagoga. Říkal jsem si, že podle norimberských zákonů jsem sice neárijec, ale nevěřící a moje vlast je Československo a mateřská řeč čeština a tohle se mě netýká.

LN: Změnilo to, co jste prožil za války, váš vztah k Němcům?

Nikdy jsem lidi nerozlišoval podle národnosti. Mě zajímá, jaký je kdo člověk a ne kde se narodil. Poznal jsem v životě statečné lidi i velké svině a nebylo důležité, odkud pocházejí. Většina esesáků, kteří nás hlídali v Auschwitzu av dalším lágru, byly strašné kreatury. Bylo štěstí, když byli lhostejní a nebyli fanatici. Našel se ale mezi nimi i takový, který nás varoval, když jsme si trochu pohověli v práci. Řekl nám, že se blíží dozorce, který nás za to hned mlátil.

LN: Lze odpustit? Jak se vůbec může člověk s takovým bezprávím vyrovnat?

Člověk musí zaujmout stanovisko ke konkrétním lidem a jejich konkrétním činům, aby je buď zbytečně neomlouval, anebo zbytečně neobviňoval.

LN: Po válce, zvlášť pak když vyšla najevo zvěrstva páchaná v koncentračních táborech, na Němce nikdo moc neměl náladu a do těchto pocitů se lze těžko vcítit. Co si myslíte o vyhnání, v němž se nerozlišovalo, kdo je vinen a kdo ne?

Je to pravda, že emoce pracovaly. Když jsem se po válce vrátil do Prahy a viděl jsem pražské Němce označené bílou páskou, jak zametají a uklízejí pražské ulice, tak jsem jim to přál. Ale také jsem věděl, co to je, zabít dítě a chovat se nelidsky k nevinným a bezmocným, a tak jsem si uvědomil, že za hříchy rodičů, kteří doopravdy páchali zločiny, to odnesly desetitisíce dětí. Ty přišly o domov, o šťastné dětství. A z toho hlediska samozřejmě je každý takový násilný čin, a tím odsun nesporně byl, další nespravedlností.

LN: Lidé, kteří prošli nacistickými a komunistickými vězeními, se často dožívají vysokého věku. Máte pro to vysvětlení?

Poměry, které si nikdo z nás nezasloužil, nás vychovaly a naučily nás přežít. Dělím lidi na dva druhy. Jedni, jsou-li postaveni do složité situace, hned říkají, že to nejde. A ti druzí se vždycky snaží najít řešení a hlavně se nevzdávají, tím jsem se vždycky snažil řídit.

LN: V roce 1939 jste musel kvůli svému židovskému původu odejít z gymnázia a pracovat jako dělník. To přece byla strašlivá nespravedlnost a ponížení. Jak jste to vnímal?

Moc jsem to neprožíval. Byl jsem mladý kluk a říkal si – tak dobře, s tím se teď nedá nic dělat, však oni to ještě nevyhráli.

LN: A říkal jste si to i o tři roky později v transportu do Terezína. Měl jste představu, co se tam bude dít?

Ne, ale viděl jsem, co se kolem mě děje, takže žádné překvapení se nekonalo. Rodiče na tom byli hůř, odešli ze svého bytu, kde žili a narodily se jim děti, a najednou se ocitli v jedné velké ratejně. Já už byl zvyklý, pracoval jsem na šachtě a spal na ubikacích, pro mě ten přechod nebyl až tak hrozný. Bratr za námi přijel až po půl roce, tehdy byl nemocný, takže do transportu nešel. Musel jsem se o něj starat, protože na rozdíl ode mě byl nepraktický tvor, totálně nezručný, ale moudrý a jazykově nadaný, uměl tři řeči. To jsem mu záviděl, protože já byl spíš na fotbal.

LN: Přežil váš bratr věznění?

Přežil a dále mi „komplikoval" život. Emigroval hned v roce 1948, stal se jedním z prvních redaktorů Rádia Svobodná Evropa a vydržel tam až do konce.

LN: A vy jste po válce vstoupil do KSČ?

Byl jsem přijat do ilegální KSČ v Terezíně v roce 1943. Moje slečna a budoucí žena byla komsomolka a měli ilegální buňku. Ta se prozradila, všechny je zatkli, některé kluky dokonce popravili, třem holkám ještě nebylo šestnáct let a nemohly před soud. Tak to vyřešili tím, že je odeslali do Prahy na židovskou obec, aby je zařadili do transportu na Malou pevnost.

LN: Takže jste vstoupil do strany kvůli ženské...

V podstatě ano. No, ženské – byla to šestnáctiletá holka.

LN: Ale to jste musel brzo prokouknout, na co jste se dal, ne?

Já jsem to právě moc brzo neprokoukl, reálné zhodnocení komplikoval fakt, že Sovětský svaz jako komunistická velmoc bojoval proti nacistům. Že jde o zlo, jsem si začal uvědomovat až v padesátých letech, když začaly procesy a hodně obviněných bylo židovského původu.

LN: Vraťme se ještě k válce, nakonec vás Osvětim neminula.

Šel jsem v jednom z posledních transportů začátkem roku 1944. Do té doby jsem v Terezíně žil rok a tři čtvrtě jako šťastný člověk, zamilovaný do krásné slečny a ještě jsem hrál divadlo. Vlastně mi tam nic nescházelo.

LN: Divadlo v Terezíně je mimořádná věc, jak vůbec vzniklo?

Z nudy. Představte si velikánský sál s matracemi, mezi nimi malá cestička a stovky lidí, kteří večer v šest hodin mají po práci, jsou zavření a nemají co dělat. A tak došlo na kulturu. Někdo si to vzal na starost, kdo uměl zpívat, tak zazpíval, kdo uměl básničky, tak recitoval. Ten, kdo neuměl nic, ale hezky četl, předčítal z knih, každý si tu svou zamilovanou strčil do batohu. To byly začátky, pak přišlo další stadium, přišli divadelní profesionálové.

LN: A jak jste k tomu přišel vy?

Začaly se pořádat tzv. přátelské večery, dokonce na to správa vydala povolení v denním rozkaze, chodil jsem tam recitovat své nejoblíbenější autory – Nerudu, Šrámka, Rimbauda, Verlaina. Já byl devatenáctiletý kluk, nic jsem o divadle nevěděl a nakonec jsem hrál asi čtyři role, sice nevelké, ale s nadšením, třeba ve Wolkerových aktovkách Nemocnice aHrob, tu první režíroval Jan Strass a tu druhou moje sestřenice Vlasta Schönová. Hrálo se ve sklepeních, kde se přes den loupaly brambory.

LN: Divadlo v ghettu ale muselo přinášet obrovské povzbuzení i naději.

Ano, bylo to něco, s čím se člověk už potom nikdy nesetkal a co nebylo asi dost možné v žádném jiném táboře. Jeden kluk se v Birkenau o něco podobného snažil, přišel na blok a chtěl recitovat, ale všichni byli utahaní. Tam už ta míra odcizenosti a beznaděje byla mnohem silnější než v Terezíně. Nešlo to.

LN: Arnošt Lustig o Osvětimi říká, že to bylo peklo na zemi. Na čem záleželo přežití?

Na stovkách šťastných náhod, třeba člověk nesměl vážně onemocnět. Šťastná náhoda byla mít práci někde, kde se dala lupnout dýně nebo jablko. Důležité bylo i nemít úmornou práci jako odklízení železobetonových trosek po náletech bez pracovních rukavic. To byly zdánlivé malichernosti, ale rozhodovaly o bytí a nebytí. Do krytů, které jsme stavěli, jsme nesměli, mohli jsme jen do příkopu a tam se vešla jen část vězňů.

LN: Věděli jste předem, že jsou tam plynové komory a že část lidí jde rovnou na smrt?

Ne, to jsme zjistili až tam. Selekce hrozily pořád, já jsem to jednou prožil, s bráškou jsme se museli svléknout do naha a běhali jsme kolem skupinky esesáků a jejich vedoucí ukazoval vpravo, vlevo. Ti, co ještě vypadali svalnatě, šli na dobrou stranu, ti hubení na špatnou, poněvadž pár dní po našem odjezdu tábor zlikvidovali. My s bráchou jsme prošli.

LN: Neminul vás nálet na Drážďany ani pochod smrti. Dostal jste od všeho...

Ano, dá se říct, že všechna potěšení byla na mé straně... Ale na druhou stranu jsem měl obrovské štěstí, můžu o tom vyprávět.

LN: O tom, co jste prožil, debatujete se studenty. Myslíte, že se z toho dokážou poučit?

Jinak bych to nedělal. Chci, aby si uvědomili, co obnáší lidská nenávist. Nacisté za vinu považovali to, do jaké rodiny se kdo narodil, jaké byl víry, jazyka, původu. To přece nikdo nemůže ovlivnit a holokaust byl krystalický produkt lidské nenávisti a zla.

LN: Po válce jste šel do profesionálního divadla. To bylo tak jednoduché?

Měl jsem minipraxi z Armádního uměleckého souboru a pak se zakládalo Městské divadlo v Písku a angažovali pár terezínských divadelníků včetně mě. Divadlo vydrželo rok, než zjistili, že nejsou peníze, ale já měl štěstí, protože mě angažoval ředitel českobudějovického divadla Karel Konstantin, jinak také manžel Nataši Gollové. To byla výborná holka a k nám začátečníkům se chovala moc hezky.

LN: Také jste tam spolupracoval s Joanem Bremsem, autorem českokrumlovské točny.

To byl tehdy můj nejlepší kamarád. Bývalý rudoarmejec, původem Lotyš, chodil v polouniformách, protože měl jen jedny normální šaty. Skamarádili jsme se a byl jsem u toho, když zkoušel první točnu na rumpál v Týně nad Vltavou.

LN: Jak jste se ocitl z jižních Čech na severní Moravě?

To už jsem byl v Budějovicích asi sedm let, Konstantin odcházel do Prahy a ředitel Divadla Petra Bezruče Karel Dittler sháněl herecký typ, kterému se říká naturburš, to jsem byl přesně já. Nabídl mi angažmá i s bytem, nebylo co řešit. V tu chvíli nešlo ani tak o uměleckou, ale o existenční stránku věci.

LN: U Bezručů jste nakonec skončil jako ředitel, ale z této funkce jste sám odešel. Proč?

Přišel jsem tam v roce 1956 a asi po šesti letech herecké činnosti a pár režiích, kdy jsem se přesvědčil, že na to nemám, jsem čtyři roky řediteloval a pak jsem to vzdal, byl jsem možná jediný ředitel, kterého nevyhodili. Nezvládal jsem tlak stranických orgánů, soudruzi nás strašně otravovali a nařizovali, co máme hrát. A to už tam byli mladí herci v čele s Janem Kačerem a ti toužili dělat úplně jiný repertoár, třeba Williamsovu Tramvaj do stanice touha, ale byl to západní autor a já se pořád pohyboval mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně soubor, se kterým jsem sympatizoval a rád bych mu vyhověl, a na straně druhé funkcionářská zeď, která mě tlačila k tomu, co jsem nechtěl. Vydržel jsem to jen ty čtyři roky a odešel do ostravské televize jako šéf redakce zábavy, kde už od roku 1961 řediteloval Dittler, kterého pak po roce 1968 rovněž vyhodili.

LN: Chtěl jste se vrátit po roce 1989 do televize?

Ne, já už předtím šel do penze. A to hlavně proto, abych se dostal za bráchou do Ameriky, protože mi odmítali dát výjezdní doložku. Když jsem požádal o důchod, najednou to šlo, asi si mysleli, že tam zůstanu a můj důchod jim spadne do klína. Tři měsíce jsme spolu chodili po Americe, on už byl taky v penzi, a zjistili jsme, že jsme si vlastně vždycky rozuměli.

LN: Prožil jste hodně dramatický život, cítil jste někdy skutečnou beznaděj?

Nepřipouštěl jsem si to. Asi cítil, ale nechtěl jsem to přijmout, poněvadž to člověka ubíjí a bere mu to jistotu, naději a znervózňuje ho to a vůbec je to ošklivej stav. Vždycky to nějak musí jít.

Luděk Eliáš (* 1923)

Za války musel z rasových důvodů odejít z reálného gymnázia ve Slaném, v roce 1942 byl s rodiči internován v terezínském ghettu, poté vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Sachsenhausen. Po skončení války nastoupil hereckou dráhu v AUS VN, pak působil v divadlech ve Slaném, v Písku a Českých Budějovicích. Od roku 1956 byl v angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (1962–1966 ředitelem), v ostravském studiu Čs. televize byl šéfem umělecké redakce (1966–1970). Po vyhazovu se za normalizace vrátil k herectví, v DPB působil do druhé půle 80 .let. O jeho životních osudech natočil Petr Lokaj dokument Osud č. A2026 (2008).

Zdroj: http://www.lidovky.cz/pomery-nas-naucily-prezit-rika-herec-a-prezivsi-holokaustu-ludek-elias-13r-/kultura.aspx?c=A170818_110123_ln_kultura_jto