Gordon Willis

Gordon Willis byl americký kameraman. Proslavil se především prací na filmech Kmotr Francise Forda Coppoly a také na filmech Woodyho Allena – Annie Hallová (1977) a Manhattan (1979).

Jeho rodiče byli tanečníci v divadle Broadway, než se jeho otec stal maskérem u Warner Bros v Brooklynu. Willis se jako dítě zamiloval do filmů. Chtěl být hercem, poté se začal zajímat o osvětlení a scénografii, později se začal věnovat fotografii. Nějakou dobu zamýšlel být módním fotografem a fotit modely, které znal z pobytu v Greenwich Village. „Nevěděl jsem vůbec nic,“ řekl Willis. „Byl jsem hloupější než špína, jak se říká. Žádné peníze, žádná práce atd,“ dodal. Díky kontaktům svého otce pracoval na různých filmech v New Yorku.

Během korejské války sloužil Willis u letectva a podařilo se mu vstoupit do služby Photographic and Charting Service v jednotce filmu. „Strávil jsem čtyři roky učením se všeho, co jsem mohl o natáčení filmů,“ řekl Willis. Po válce strávil nějaký čas v reklamě, kde se naučil redukovat svůj styl. Po odchodu z letectva mu přítel pomohl vstoupit do East Coast v New Yorku a začal tak pracovat jako asistent kameramana, a asi o třináct let později se vypracoval na prvního kameramana. Pracoval v reklamě, natáčel četné reklamy a natočil řadu dokumentárních filmů, což je disciplína, která silně ovlivnila jeho pozdější styl. „Naučte se eliminovat na rozdíl od přidávání,“ řekl Willis o své době natáčení dokumentů. „Málo lidí tomu rozumí.“ Byl kameramanem celovečerního dokumentu Windjammer (1958).

Willis jednou prohlásil: „Jsem mimimalista. Vidím věci jednoduchými způsoby... Je lidskou přirozeností definovat složitost jako lepší. Avšak není tomu tak.“ V roce 1969 najal režisér Aram Avakian Willise, aby pracoval na jeho filmu End of the Road. To byl Willisův první film.

Jeho práce na prvních dvou filmech Kmotr se ukázala jako průlomová v použití fotografování při slabém osvětlení a podexponovaného filmu, stejně jako v jeho ovládání osvětlení a expozice k vytvoření sépiových tónů, které označovaly dobové scény v Kmotr II (1974). Willisova práce se stala oslavovanou pro jeho schopnost používat stínový a podexponovaný film s „jemností a expresivitou, která byla dříve na barevném filmovém materiálu neznámá“.

V sedmiletém období do roku 1977 byl Willis kameramanem šesti filmů, které získaly 39 nominací na Oscara, z toho 19krát vyhrály, včetně tří cen za nejlepší film. Během této doby nezískal jedinou nominaci za nejlepší kameru.

Režíroval jeden vlastní film, Windows (1980), který však u kritiky i diváků propadl. Přiznal i sám Willis, že film byl omyl. Jeho posledním filmem v roli kameramana byl Tichý nepřítel (1997) režiséra Alana J. Pakuly. Willis o svém rozhodnutí odejít do důchodu řekl: „Už mě unavovalo snažit se dostat herce z přívěsů a stát v dešti.“

V roce 2009 obdržel čestnou cenu Akademie. Willis zemřel na rakovinu 18. května 2014, deset dní před svými 83. narozeninami, ve věku 82 let. Prezident ASC Richard Crudo řekl: „Byl jedním z velikánů, kteří absolutně změnili způsob, jakým filmy vypadaly a jak se lidé na filmy dívali.“

Zetwenka