Jiří Lehovec

Jiří Weiss

Svou cestu k filmu popsal v pořadu Na plovárně (od r. 1998) takto: "Dělal jsem reklamy, vymýšlel jména značek a psal slogany. To byl jediný způsob, jak si tvůrčím způsobem vydělat peníz. Za ty peníze jsem si půjčil kameru, napsal scénář, přemluvil dva mladé lidi - budoucího profesora psychiatrie Jiřího Roubíčka a Lídu Myšákovou, tanečnici, jejíž tatínek měl tu slavnou cukrárnu ve Vodičkově ulici - a odjeli jsme na Sázavu, kde jsem natočil film Lidé na slunci. A protože jsem nebyl skromný hoch, poslal jsem ho do Benátek na festival. Tenkrát bylo tohle všechno strašně jednoduchý. Ten film dostal v Benátkách diplom a Kodak ho chtěl ode mne koupit. Nepamatuji se za kolik, ale asi mi nabízeli málo, protože jsem to odmítl a řekl, ať mi dají filmový materiál. Dali mi tři kotouče, Jiří Lehovec mi půjčil ruční kameru a já ten film natočil znovu. Střih od střihu stejně, nic jsem neměnil, jen jsem měl větší jistotu při vedení herců. Chtěl jsem, aby se ten film hrál v kinech, ale když jsem ho nabídl řediteli největší distribuční firmy Innemanovi, odbyl mě slovy: 'Není to špatný, ale chybí tomu nějaká umělecká sviňačinka.' (...) Tehdy však fungovalo něco, co dneska, kdy je podobná svoboda podnikání, chybí. Existoval fond, do něhož zahraniční distributoři, kteří tady tenkrát promítali hrozné škváry, museli odvádět příspěvky. Rada fondu si můj film promítla, vrchní rada pan Piskač, který tomu předsedal, mě zavolal a řekl: 'Tady máte deset tisíc korun a podepište mi stvrzenku.' Vyplatil mi na místě peníze, dal mi vizitku a jména několika producentů, na které jsem se měl jeho jménem obrátit. První jméno byl Norbert Auerbach starší, otec onoho Auerbacha, který pak byl dobrým prezidentem United Artists a špatným producentem při privatizaci Barrandova. Ale ten mě odmítl. Po letech, když jsem natočil Vlčí jámu a byl jsem s tím filmem na festivalu v Benátkách, zazvonil večer po promítání v hotelovém pokoji telefon a tam se ozvalo zadrhávanou češtinou: 'Tady Auberbach, pane režisére, nechcete vidět starého muže, který se zmýlil?' Sešli jsme se, on žil v emigraci a zřejmě si myslel, že se budu bát s ním setkat. Další na seznamu byl ředitel AB Barrandova pan Reichl. Pustil si můj film a dlouho se neozýval. Šel jsem za ním a seděl jsem před jeho kanceláří čtyři hodiny, až mě přijal. Řekl jsem mu, co chci dělat. 'Promluvím o tom s majitelem, s panem Havlem,' slíbil a udělal to. Tak jsem se dostal na Barrandov a začal pracovat jako režisér dokumentárních filmů." (NIRO)

Filmy
1963	Mykoin PH 510
1950	Přiznání

Filmy

1963

Mykoin PH 510

1950

Přiznání

Dokumentární
1975	Kouzelná svítilna
1974	Nejskromnější umění
1973	Její první film (TV film)
1967	Jiří Trnka
1959	Zlatý sen
1958	Praha matka měst
1956	Příběh staré řeky
1954	Barevný svět Otakara Nejedlého
1951	Hudební jaro
Reklama
Reklama
1946	Radostná práce
1943	Každý na své místo
1942	Miltex
1941	Rytmus
1939	Divotvorné oko
	Zajatý hlas
1938	Kamenná sláva
	Miliony na dlažbách
	Zkrocený živel

Dokumentární

1975