foto

Josef Henke

  • nar. 12.1.1933
    Mladá Boleslav, Československo
  • zem. 19.3.2006 (73 let)
    Praha, Česko

Biografie

Josef Henke se narodil 12. ledna 1933 v Mladé Boleslavi jako syn ředitele zdravotního ústavu. Po Raisově gymnáziu v Jičíně studoval divadelní a filmovou režii na pražské AMU a externě na FAMU, už tehdy působil v rozhlase a v televizi jako asistent, autor a herec. V Krškově snímku Stříbrný vítr (1954) se mihl coby světlovlasý student a v Kachyňově Králi Šumavy (1959) byl zadržen chrabrými pohraničníky při útěku na Západ. Režíroval mluvené slovo Trnkových Osudů dobrého vojáka Švejka (1956). V roce 1955 ho angažovali do Divadla E. F. Buriana D 34, koncem 50. let byl režisérem literárně-dramatického vysílání Československého rozhlasu.

Ve srovnání s Horčičkovým expresivním režijním pojetím, založeným na dynamice střihů a zvukové pestrosti, dominuje v Henkeho režijních pracích hluboký smysl pro odhalování významových podtextů, detailní a jemné rozkrývání skrytých vrstev postav a příběhů, jemně cizelovaná práce s hereckým výrazem. Znatelná byla inspirace vlivem Emila Františka Buriana.

Z Henkeho režií, jež vznikly v průběhu šedesátých let, jmenujme alespoň několik her a kompozic: M. Krleža: V táboře, K. Čapek-F. Pavlíček: Život a dílo skladatele Foltýna, K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat, W. Borchert: Venku přede dveřmi (1963), V. Dyk-E. F. Burian: Krysař, hra na motivy lidových loutkářů Johan doktor Faust, I. Bergman: Malba na dřevě, A. Přidal: Sudičky, F. Kafka – J. Henke: Proměna, F X. Šalda: Zástupové, S. Beckett: Krappova poslední nahrávka.

Spoluzakládal poetické scény Violu (kde v roce 1971 uvedl vynikající Cocteaův Lidský hlas s Jaroslavou Adamovou) a Lyru Pragensis. Zabýval se teorií uměleckého přednesu a napsal knihu Síla slova (1963). Při normalizačních čistkách byl v roce 1971 z rádia propuštěn, když mu bylo k tíži připsáno natočení desky na památku Jana Palacha Kde končí svět. Živil se jako režisér například v loutkovém divadle v Mostě, v kladenském Lampionu, v Divadle Spejbla a Hurvínka nebo v libereckém Naivním divadle, v animovaném filmu, psal audiovizuální scénáře, spolupracoval rovněž na koncertech souboru Chorea Bohemica a vymyslel typ hudebních pořadů Setkání na schodech v prostorách Národního muzea.

I po nedobrovolné „tvůrčí pauze“, za níž můžeme vděčit rozverným kádrovákům, se Henkemu podařilo prakticky bez problémů navázat na svou předsrpnovou tvorbu. Do rozhlasu se vrátil po roce 1989 a stal se šéfrežisérem a šéfredaktorem ČRo 3 – Vltava. Mezi nejvýraznější Henkeho inscenace devadesátých let patří především adaptace her Friedricha Dürrenmatta (Dvojník, 1990) a Samuela Becketta (Žhnoucí popel, 1991). Režíroval také například televizní inscenace Manon Lescaut, Bílé noci, Přeludy, naposled televizní film Žena v kleci (1999).

V roce 2004 získal státní vyznamenání Za zásluhy. Zemřel po dlouhé nemoci 19. března 2006.

Zdroj: <A HREF=http://mluveny.panacek.com>Mluveny.panacek.com</A>

Režijní filmografie

Filmy

1997 Žena v kleci (TV film)
1994 Narcisový dům (TV film)
1992 Růžový květ (TV film)
Vida, jak ten den hezky začíná (TV film)
Vítr na konci léta (TV film)
1986 Osudy dobrého vojáka Švejka
1985 Made in publicity
1982 Lidský hlas (divadelní záznam)
1980 Zrození času
1972 Jak Anče s komtesou k modrému z nebe přišly (TV film)
1970 Manon Lescaut (TV film)
1969 Karel a Anna (TV film)
1968 Bílé noci (TV film)

Herecká filmografie

Filmy

1959 Král Šumavy
1954 Stříbrný vítr

Dokumentární

2005 Příběhy slavných (TV seriál)
Dřevěný mikrokosmos (S06E15)
2001 Příběhy slavných (TV seriál)
Božský skeptik (S02E09)

Scenáristická filmografie

Filmy

1968 Bílé noci (TV film)

Host

TV pořady

2000 P.F. (TV pořad)