Velmi pohnutý osud měl tento nadějný scenárista a režisér, jehož tvorba byla tehdejším estabilišmentem zadušena již v zárodku.
Vlastimil Venclík nejprve studoval všeobecně vzdělávací školu se sociálním zaměřením, našel se, dle vlastních slov, ale až po nástupu na FAMU, kde od roku 1966 prožíval nejšťastnější roky svého života. Na fakultě filmové a televizní režie začal záhy tvořit zdařilé snímky dle vlastních scénářů. Nejprve to byl ještě malinko nedospělý dokumentární film, ironizující cestu našeho lidu k socialismu, který jakoby předznamenal jeho životní postoj.
Následuje krátká filmová anekdota, natočená s překvapivým mistrovstvím – Svatební noc. Vzápětí pak vyžene linku pomyslné Gaussovy křivky až na samý práh filmového nebe, na eléva až neskutečně vyzrálá ročníková práce Nezvaný host, která ale bohužel znamená zároveň i strmý pád do filmového pekla. Díky tomuto počinu je na základě udání nekompromisně vyhozen z fakulty, a co víc, poslouží to i jako záminka k rozprášení „centra kontrarevoluce“ na katedře, včetně například Karla Kachyni, který film dozoroval a Otakara Vávry, který ho ohodnotil jako výtečný. Ten ale nakonec částečně, z titulu svého postavení, dokázal situaci na FAMU urovnat.
Půl roku na to Venclíkovi zemřeli rodiče, na kterých velmi lpěl.
A aby toho nebylo málo, nedlouho poté měl těžkou autonehodu, po níž ještě strávil půl roku v Kladrubech. Bylo by opravdu zajímavé vidět, jak by se vyvíjela jeho další tvorba, nebýt těchto ran, cejchu nepřítele režimu a pocitu, že existenčně ohrozil tolik lidí kolem sebe.
Ale vzchopil se. Přesto, že se od něj řada lidí ze strachu odvrátila. Díky příbuzné získal místo kontrolora nemocných a vzhledem k tomu, že už na fakultě pracoval souběžně jako zvukař ve FSB, takže kontakt neztratil, se vždy nějaká práce v oboru našla. Ať už to byla pomocná režie, divadelní režie, psaní scénářů (byť zpočátku pod jinými jmény), příležitostné herectví. Samozřejmě, že role to byly jen velmi malé. První větší se dočkal až v roce 1984 ve filmu Cesta kolem mé hlavy. Jeho přečin dosud nebyl zapomenut a když ho jeho přítel, Jaroslav Papoušek, obsadil do role pacienta psychiatrického sanatoria, přišlo to škodolibým schvalovačům patrně vhodné a neprotestovali.
K nejúspěšnějšímu námětu a spolupráci na scénáři patří i film Všichni musí být v pyžamu, rovněž s Jaroslavem Papouškem, ke kterémužto mu dopomohla paradoxně jeho pětiletá „zatrestpráce“ ve zdravotnictví. Spolupracoval také například s Českým rozhlasem a divadlem Spejbla a Hurvínka.
Teprve po roce 1989 se dočkal rehabilitace a bylo mu přiznáno absolutorium na FAMU. Konečně byl oficiálně promítnut Nezvaný host, který následně získal i mezinárodní ocenění na festivalech v Uppsale a Oberhausenu. Zajímavé je, že film se dochoval jen díky tomu, že byl v archivu StB jako doličný předmět.
Naplno rozjet kariéru režiséra po dvaceti letech paběrkování, ale jednoduché není. Zpočátku se Venclík více či méně úspěšně pokoušel o práci v televizi. Možná by časem nabyl ztracené sebevědomí a zkušenosti, přišla ale další krutá osudová rána, kterou byla tragická smrt jeho syna. Od té doby už se k hranému filmu nikdy nevrátil a točil jen filmy dokumentární a přijímal příležitostné herecké role. Právě tyto dokumenty, natočené v rozmezí let 1994–1997, se staly jakousi jeho katarzí po prožitých životních traumatech, zprávami o stavu mysli. Podílel se i na dalších projektech, jako například CET21, Bílý kruh bezpečí, Život 90. V roce 2018 byl zvolen do Rady České televize. V tom samém roce mu bylo uděleno čestné občanství MČ Praha 2.
Hombre8
