Reklama

Reklama

Rithy Panh

Rithy Panh

nar. 18.04.1964 (57 let)
Phnom Penh, Kambodža

Biografie

Rithy Panh se narodil 18. dubna 1964 v Phnom Penhu. V roce 1975 se v Kambodži dostali k moci Rudí Khmérové a okamžitě nechali vysídlit všechna města v zemi. Rithy Panh a jeho rodina tak byli poslání do malé vesnice jménem Chrey, kde byli všichni nuceni otročit pro režim. Jeho otec, bývalý školní inspektor na protest začal držet hladovku a po nějaké době umřel. Na přepracování a podvýživu poté umřela i jeho matka, sestry a ostatní příbuzní. Ve stejných podmínkách v té době zemřela témeř čtvrtina populace Kambodže, byla vyvražděna veškerá inteligence a umělci a zničena velká část kulturního dědictví, včetně naprosté většiny kambodžských filmů. Rithy Panhovi se však v roce 1979 podařilo utéct do sousedního Thajska, kde byl umístěn do uprchlického tábora v Mairut.

Rok poté se dostal do Paříže, kde se začal učit tesařství. Tam se mu také jednou dostala do ruky videokamera, díkz čemuž se začal zajímat o natáčení. Pomocí filmů se chtěl vypořádat se svými vzpomínkami a ukázat světu hrůzy jichž se dopuštěli Rudí Khmérové. Později se přihlásil na filmovou školu La Fémis, kde v roce 1988 natočil svůj první dokument LE PASSÉ IMPARFAIT. Následoval jej další dokument, SITE II (1989), o rodině žijící v uprchlickém táboře na hranicích Thajska s Kambodžou. S tím vyhrál cenu Grand Prix du documentaire na filmovém festivalu v Amiens, díky čemuž získal producenty pro své další snímky. Rok poté se vrátil do Kambodže a natočil ješte další dva dokumenty, SOULEYMANE CISSÉ (1990) jako součást francouzské série Cinéastes de notre temps a CAMBODGE, ENTRE GUERRE ET PAIX (Cambodia: Between War and Peace, 1991).

V Kambodži mu trvalo témeř pět let než se mu podařilo vyškolit si tým lidí, kteří by mu pomáhali natáčet. Nikdo s podobným vzděláním totiž v zemi po genocidě a válkách nezbyl. V roce 1994 přišel se svým prvním hraným filmem NEAK SRE ( Rice People), o vesnické rodině snažící se uživit v Kambodži po pádu Rudých Khmérů. Premiéru si odbyl na Filmovém Festivalu v Cannes, kde se i utkal o hlavní cenu Palme d'Or a také byl jako první kambodžský film navržen na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Za svůj dokument BOPHANA, UNE TRAGÉDIE CAMBODGIENNE (Bophana: A Cambodian Tragedy, 1996), o osudu mladé ženy a mnicha jež byli oba popraveni ve věznici S-21, získal cenu na Festivalu Dokumentárních filmů v Marseille. Na festivalu v Cannes měl premiéru jeho druhý hraný film, drama UN SOIR APRES LA GUERRE (One Evening After the War, 1998) o návratu lidí k normálnímu životu po skončení občanské války. V dokumentu LA TERRE DES ÂMES ERRANTES (The Land of the Wandering Souls, 2000) zase zachytil práci dělníku na čtyři měsíce trvajícím pokládání prvního kambodžského optického kabelu napříč celou zemí. Během té dělnící narazili na lidské pozůstatky na jednom z vražedných polí a také se museli vyhýbat nastraženým minám. Dokument si odbyl premiéru na festivalu v Edinburghu a poté posbíral množství ocenění na dalších festivalech po celém světě. Následující rok natočil pro francouzkou televizi romantické drama QUE LA BARQUE SE BRISE, QUE LA JONQUE S'ENTROUVRE.

Největší úspěch však přišel až s dokumentem S-21, LA MACHINE DE MORT KHMERE ROUGE (S-21: The Khmer Rouge Killing Machine, 2003), ve kterém zachytil setkání dvou věznů jež prežili mučení ve věznici S-21 s jejich bývalým dozorcem. Po té co dokument zhlédnul Khieu Samphan, jeden z vůdců Rudých Khmérů, poprvé přiznal že věznice S-21 opravdu existovala, ačkoliv to doposud popíral. Film si odbyl premiéru na festivalu v Cannes, kde vyhrál cenu Prix François Chalais a následně získal ocenění na mnoha dalších festivalech. Svým dokudramatem LES ARTISTES DU THÉÂTRE BRÛLE (The Burnt Theatre, 2005) o skupině divadelních herců snažících se trénovat představení ve vypáleném národním divadle Preah Suramarit, se snažil upozornit na nutnost obnovy Kambodžského kulturního dědictví. V roce 2008 se poprvé odvrátil od svých obvyklých témat a zfilmoval román francouzské spisovatelky Marguerite Durasové UN BARRAGE CONTRE LE PACIFIQUE (The Sea Wall), odehrávající se ve Francouzské Indočíně ve 30. letech 20 století. Ve svém zatím posledním snímku, dokumentu DUCH, LE MAÎTRE DES FORGES DE'L ENFER (Duch, Master of the Forges of Hell, 2011) se zaměřil na osobu Kang Kek Leua, bývalého ředitele věznice S-21, jež byl prvním z výše postavených Rudých Khmerů, jež byli po válce postaveni před soud.

Rithy Panh se však nevěnuje jen tvorbě filmů. Už od 90. let byl velmi znepokojený stavem audiovizuálního kulturního dědictví Kambodže, z něhož po vládě Rudých Khmérů, dlouhotrvající válce a také zásluhou tropického podnebí zůstalo velmi málo. Spolu s režisérem Ieu Pannakarem začal usilovat o vybudování centra pro záchranu a uchování dochovaných materiálů. 4. prosince tak bylo po více než desetiletém úsilí v Phnom Penhu otevřeno Centrum Audiovizuálních Zdrojů Bophana, pojmenované podle mladé ženy jež byla umučena ve věznici S-21. V tom se nyní snaží o shromáždění veškerých dochovaných audiovizuálních materiálů z celé země a o jejich restaurování a postupnou digitalizaci.

Raztubyl

Režisér

Scenárista

Kameraman

Střihač

Filmy
2011

Gibier d'élevage

Dokumentární
2020

Ozáření

2016

Exil

2014

France Is Our Mother Country

Host

Herec

Filmy
2004

Holy Lola

Dokumentární
2021

Life in 24 Frames a Second

Producent

Ovládací panel

Reklama

Reklama