Antonio Vivaldi

Antonio Lucio Vivaldi se narodil v Benátské republice. Vivaldimu bylo 19 let, když tato republika zanikla a byla rozdělena mezi Francii, Cisalpinskou republiku a Rakousko.

Vivaldi se narodil lazebníku a hudebníku Giovannimu Battistovi Vivaldimu a Camille Calicchio, dceři krejčího. Jeho děd Agostino Vivaldi byl krejčím v Brescii a po smrti svého staršího syna se s rodinou přestěhoval do Benátek. Z důvodu ohrožení života byl malý Antonio pokřtěn porodní bábou. Legenda vypráví, že v den jeho narození postihly Benátky zemětřesení. Zdravotní problémy (spjaté hlavně s plícemi, zřejmě trpěl astmatem) provázely Vivaldiho celý jeho život.

Hře na housle, pro kterou byl zejména znám, se Antonio učil u svého otce. Byl určen pro církevní kariéru a 23. března 1703 byl vysvěcen na kněze. Po několika letech však přestal sloužit mše, protože jeho chatrné zdraví mu nedovolovalo dovést všechny obřady do konce.

V září 1703 začal působit v „Ospedale della Pietà“, jednom z několika benátských sirotčinců, ve kterém místní děti získávaly vzdělání. Je známo, že kvalitní hudební výchova z některých dívek učinila známé hudebnice.

Vivaldi proslul jako autor koncertů, ale také oper. V roce 1714 se stal impresáriem v divadle Sant’Angelo. Někdy v roce 1717 odešel na několik let do Mantovy, kde pracoval u knížete Filipa hesensko-darmstadtského. Zřejmě v Mantově se seznámil se zpěvačkou Annou Giró (Anna Giraud), která byla (a zřejmě navždy už bude) považována za jeho milenku.

V roce 1720 se vrátil do Benátek a později znovu komponoval a prováděl další koncerty pro „Ospedale della Pietà“. Také zkomponoval serenatu „Gloria a Imeneo“ ke sňatku francouzského krále Ludvíka XV. s jeho polskou nevěstou Marií Leszczyńskou, dcerou uprchlého polského krále Stanislava I. Když se královskému páru narodila dvojčata (dívky Louisa Alžběta a Anna Henrietta), složil Vivaldi další serenatu s názvem „L’unione della Pace e di Marte“.

Koncem 20. let 18. století se setkal s císařem Karlem VI., který měl pro něho pochopení. Vivaldi se ze známosti s ním samozřejmě snažil těžit. Navštívil také Čechy a spolupracoval se svým slavným krajanem Carlem Goldonim. Později se ale dostal do finančních potíží a 27. července 1741 zemřel v bídě ve Vídni. Pohřeb byl co nejlevnější.

Vivaldi – stejně jako Johann Sebastian Bach – musel být znovuobjeven. Dlouhou dobu byl považován za skvělého houslistu a nic víc. Vyprávěly se o něm anekdoty, že růženec pustil z ruky jen tehdy, když psal operu, či že při celebrování mše odcházel do sakristie, aby si poznamenal hudební motiv, který ho právě napadl. Stejně tak dnes jeho životopisci píší o jeho touze po penězích a nepříjemném puntičkářství. To vše možná souviselo s jeho fyzickým hendikepem, který v něm zřejmě probouzel megalomanství a touhu být nejlepší.

Vivaldiho koncerty upravoval již zmíněný Johann Sebastian Bach. Znovuobjevení Vivaldiho však trvalo dlouhou dobu. Je pravdou, že se o něm mnoho nevědělo. Pro Čechy není bez zajímavosti, že „Ottův slovník naučný“, největší česká tištěná encyklopedie, se o „zrzavém páterovi“ vůbec nezmiňuje.

„Nakonec Vivaldi zahrál sólo na závěr – něco úchvatného – ke kterému přidal kadenci, a ta mě vážně ohromila, protože tohle ještě nikdo nikdy nezahrál a nezahraje.“ (Johann Friedrich von Uffenbach, deník, únor 1715)

Vivaldi napsal mnoho koncertů, sonát, mší, oper, kantát či symfonií. Dnes je jeho nejznámějším dílem čtveřice houslových koncertů „Čtvero ročních dob“.

Belsazar