Agnès Varda

"Říkají mi pramáti Nové vlny....už od mých třiceti let"

Agnès Varda je francouzská filmová režisérka, scenáristka, dokumentaristka a herečka. Je také profesorkou dokumentární a filmové tvorby na European Graduate School. Bývá označována za zakladatelku a hlavní představitelku francouzské Nové vlny a  feministku kvůli svému způsobu filmování s ženskými představitelkami. Pracuje s experimentálním i hraným filmem, dokumentem a často stírá rozdíl mezi hranou a dokumentární tvorbou. Ve většině filmů se zabývá sociální tematikou a feminismem.

Narodila se 30. května 1928 v Ixelles v Belgii jako Arlette Varda. Otec Eugene Jean Varda byl řeckého původu, matka Christiane Varda (rozená Pasquet) Francouzka. Roku 1940 se rodina stěhuje do Sete nedaleko Montpellier v jižní Francii, kde prožije dětství a dospívání. V osmnácti letech si mění jméno z Arlette na Agnès. Studuje historii umění na École du Louvre a fotografii na École des Beaux-Arts. Po studiích pracuje jako fotografka pro Théâtre National Populaire. Zde se seznámila s Philippem Noiretem a Sylvií Montfort, kteří později hráli v jejím prvním filmu La Pointe courte (1956). Ten byl natočen na motivy románu Williama Faulknera Divoké Palmy a je pokládán za předzvěst francouzské Nové vlny.

Svůj první významný film natočila v roce 1962. Cléo od pěti do sedmi/Cléo de 5 a 7 (1962), pracuje s genderovými stereotypy a režie filmu je občas označována jako feministická. Film získal cenu francouzských kritiků a byl nominován na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Dalším klíčovým filmem je Le Bonheur/Štěstí (1965), ironicky laděný příběh nevěry, ovlivněný knihami Druhé pohlaví (vyd.1949) Simone de Beauvoir a Femininní mystika (vyd.1963) Betty Friedan. Film byl oceněn Stříbrným medvědem na Berlinale v roce 1965 a získal cenu Louise Delluca.

Drama L'une chante, l'autre pas/Jedna zpívá, druhá ne (1977), bývá označováno za feministický muzikál. Zobrazuje osobní i politické boje dvou hlavních ženských postav, řešících témata jako jsou sex, těhotenství, řízená reprodukce a rodičovství bez partnerů. Ač úspěšný, byl film i kritizován, že forma zpracování zlehčuje téma. Sans toit, ni loi/Bez střechy a bez zákona (1985) narušuje vnímaný stereotyp bezdomovectví jako výlučně mužskou záležitost. Film zpětně rekonstruuje události v životě hlavní hrdinky-mladé tulačky, vedoucí k tragickému konci. Za film získala Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách.

Herecká kariéra Agnès se většinou vztahuje k její režijní tvorbě. Poprvé si zahraje (a režisérsky se podílí) ve Slečinkách z Rochefortu (1967). O dva roky později hraje v Lions Love (1969). Psychedelické drama režírovala, zároveň produkovala a napsala scérář. Film je ovlivněn jejím pobytem v USA mezi léty 1968 a 1970.

V krátkometrážním Ulysse (1982) sleduje osudy postav z fotografie pořízené na pláži v Calais roku 1954 a zároveň vypráví vlastní příběh z té doby. Nostalgické, čistě herecké cameo si střihla v Pravdě o Charliem (2002), předělávce klasické Šarády (1963). V krátkometrážním dokumentu Cléo de 5 a 7:souvenirs et anecdotes/Cleo od 5 do 7:vzpomínky a anekdoty (2005) se z několika původními herci vrací k čtyřicet let starému filmu, provedou diváka dějem, místy natáčení a rozebírají film v kontextu doby. Televizní mini-série Agnès de ci de là Varda/Agnès Varda sem a tam (2011) dokumentuje její cesty po Evropě a Americe mezi léty 2008-2011, kdy kamerou zachycovala tradiční sportovní, umělecké a řemeslné slavnosti. Zatím poslední hereckým příspěvkem je cameo po boku Kylie Minogue v německém Männer zeigen Filme & Frauen ihre Brüste (2013), příběhu ze zákulisí festivalu v Cannes.

Ač bývá zařazována k hnutí Rive Gauche (Levý břeh) coby opozici hlavního proudu Nové vlny, sama Agnès Varda se vymezuje proti škatulkování do kategorií . Velmi si zakládá na tvůrčí svobodě. Ve svých filmech se zaměřuje na eroticismus, věk, smrt, čas, kolektivní nevědomost a prezentování sociálních tabu. "Nevěřím v inspiraci, která přichází jako blesk z čistého nebe, pokud nevyplývá z Vaší duše a bezprostřední životní zkušenosti".

Ze vztahu s herecem a režisérem Antoinem Bourseillerem má dceru Rosalii (1958). O průběhu těhotenství natočila dokument L'opéra-mouffe (1958), jakýsi filmový deník těhotné ženy v Paříži. Od roku 1962 do 1990, kdy zemřel, byl jejím manželem režisér Jacques Demy. Režisérka se k jeho životu vracela i ve své tvorbě, například filmy Jacquot de Nantes (1991) a L'univers de Jacques Demy (1995). Jejich syn Mathieu Demy (1972) je také hercem a často vystupuje v matčiných filmech.

Byla prvním režisérem, který obsadil Gérarda Depardieu. Film Christmas Carole o mladém autorovi komiksů (Depardieu) začala natáčet v r.1965, ale kvůli nedostatku financí jej nedokončila. Cca 8min torzo díla bylo na konci 90.let uloženo v Cinémathèque française-Francouzském muzeu kinematografie. Při pobytu v USA na konci šedesátých let byla jednou z prvních kdo upozorňoval na talent Harrisona Forda. Byla blízkou přítelkyní Jima Morrisona. Jako jedna z mála se v roce 1971 účastnila jeho pohřbu na hřbitově Pere Lachaise.

V roce 2002 byla vyznamenána cenou Francouzské akademie za celoživotní přínos kinematografii. V dubnu 2009 se stala držitelkou Řádu čestné legie. V květnu 2010 obdržela ocenění za celoživotní dílo na filmovém festivalu v Cannes. V květnu 2013 se stala nositelem Velkokříže Národního řádu za zásluhy.

kenny.h