Vittorio Gassman

Je synem inženýra rakouského původu a Florenťanky, která se chtěla stát herečkou. Když mu bylo pět let, přestěhovala se rodina do Říma, kde po maturitě začal studovat práva na univerzitě, hrál košíkovou dokonce za národní mužstvo a pomýšlel na spisovatelskou dráhu.

Všeho se však vzdal kvůli herecké kariéře, k níž ho inspirovala matka. Odbornou hereckou průpravu mu poskytl Silvio D'Amico v Národní akademii dramatického umění po jejím ukončení roku 1943 ho ihned angažoval do své divadelní společnosti Aldo Borelli a od něho přešel do ansámblu Elsy Melliniové.

Vystřídal pak několik kočovných souborů a významných divadel (mj. Národní divadlo), kde pod režijním vedením Luchina Viscontiho a Luigiho Squarziny vytvořil mj. hlavní role v Shakespearových hrách Jak se vám líbí (1948), Hamlet (1953), Othello (1957) a Richard III. (1968), v dramatech Arthura Millera Všichni moji synové (1948), Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha (1949) a Henrika Ibsena Peer Gynt (1953).

Roku 1960 založil vlastní divadelní společnost Teatro Popolare Italiano, v níž působil nejen jako herec, ale věnoval se i režii (Sofoklův Král Oidipus a Sartrova úprava Dumasovy životopisné hry Kean). Od pol. 40. let se uplatnil jako představitel zlosynů a tvrdých chlapů v nenáročných, až na malé výjimky (Hořká rýže), melodramatických, akčních a dobrodružných filmech.

V letech 1952-55 pracovně pobýval v Hollywoodu, ale účinkování ve filmech společnosti MGM pro něho znamenalo velké zklamání. Zato brzy po návratu do vlasti se mu otevřely nové obzory díky spolupráci s režisérem Mariem Monicellim, který v něm objevil komický talent.

Už v jejich prvním společném filmu, kriminální komedii Zmýlená neplatí, kde hrál hlavní roli amatérském boxera Peppeho, člena bandy malých zlodějíčků, naznačil, že mu jsou velmi blízké postavy lehkomyslných, mazaných a dobrosrdečných "malých Italů", záletníků, pobudů, mužů bez pevných mravních zásad, kteří svým fanfarónstvím a nerozvážností způsobují groteskní situace, mnohdy vedoucí k tragickým koncům: šibalský vojín Giovanni Busacca, umírající se svým druhem (Alberto Sordi) pro nepatetické hrdinství před popravčí četou rakouské armády, v tragikomedii z 1. světové války Velká válka , donkichotsky otrhaný potulný rytíř Brancaleone da Norcia, o jehož válečných a milostných dobrodružstvích pojednávají parodie středověkých legend Brancaleonova armáda a Brancaleone na křížových výpravách (Stříbrná mušle za herecký výkon na MFF v San Sebastianu).

Dalším významným tvůrcem, který dokázal zdařile využít jeho expresívní tragikomický projev, byl Dino Risi v mnoha jeho filmech ztělesnil obdobné typy rozporuplných, směšných i dramaticky komplikovaných hrdinů, za jejichž ztvárnění obdržel prestižní domácí i zahraniční pocty: mladý flákač Bruno, okouzlující své okolí nenuceností, podnikavostí a lehkomyslností, který zaviní smrt studenta (Jean-Louis Trintignant), v tragikomedii Sváteční vyjížďka (Donatellův David 1963) , stárnoucí ředitel velké továrny na ledničky Francesco Vincenzini, který podlehne erotickému kouzlu mladičké dívky, v komedii o manželském trojúhelníku Tygr a kočička (Donatellův David 1967) , slepý a na jednu ruku ochrnutý kapitán jezdectva Fausto, skrývající svou bezmocnost pod maskou cynického poživačství, než je přinucen okolnostmi změnit své chování, v psychologické studii podle povídky Giovanniho Arpina Vůně ženy (Donatellův David 1975 a cena na MFF v Cannes 1975) , vážený průmyslník Albino Millozzi, odhalující synovu teroristickou činnost, ve společensko-kritické komedii Drahý otče (Donatellův David 1979).

O prohloubení charakterové složitosti jeho postav se zasloužil velkou měrou také režisér Ettore Scola , z rolí, které mu svěřil, vyniká zejména učitel Carlo, hlava rozvětvené římské rodiny, v rodinné sáze mapující dějiny italské společnosti od poč. století do 80. let Rodina (Donatellův David 1987).

Přestože neměl z dřívějších dob na Hollywood příjemné vzpomínky, neodolal koncem 70. let dvěma nabídkám Roberta Altmana, jež mu sice nezaručovaly ústřední party, skýtaly však alespoň umělecky přínosné zkušenosti: ženichův otec Luigi Corelli, světácky se tvářící Italo-Američan, zastírající svůj nízký původ sebevědomým chováním, v satirickém pohledu na pokrytectví americké společnosti Svatba, jeden z degenerovaných obyvatel zamrzlé metropole San Cristoforo, oddávající se svérázné hazardní hře na život a na smrt, v ponurném sci-fi dramatu o nové době ledové Kvintet.

Čtyřikrát se také postavil za film. kameru, ale žádný z jeho režijních pokusů (Kean, Alibi, Bez rodiny, nemajetní, hledají cit a Od otce k synovi), v nichž také hrál hlavní role, se nesetkal s velkým úspěchem. Roku 1991 byl poctěn Zvláštním Donatellovým Davidem a za celoživotní dílo mu byly uděleny Cena Luchina Viscontiho (1996) a Zvláštní Zlatý lev na MFF v Benátkách 1996.

Jeho manželkami byly herečky Nora Ricciová (1943-52) a Shelley Wintersová (1952-54) a od 1972 byl ženatý s Dilettou D'Andreovou. Z každého manželství má jedno dítě: dcery Paola (nar. 1949) a Vittoria Gina (nar. 1953) a syn Alessandro (nar. 1965).

maxi6