Jako jeden z předních tvůrců poválečného neorealismu má Giuseppe de Santis pevnou pozici v dějinách italské kinematografie, i když je pravda, že v dřívějších dobách byl u nás jeho význam přeceňován díky zjevně levicovému zaměření jeho filmů. Giuseppe de Santis se narodil v přímořském historickém městě Fondi na jihu Itálie a již od dětství jevil zájem o literaturu, jako student začal také publikovat první povídky. Literaturu a filozofii studoval v letech 1935-1940 na univerzitě v Římě, později ale přešel na prestižní filmovou školu Centro sperimentale di cinematografia.
Během druhé světové války se Giuseppe de Santis začal uplatňovat jako filmový kritik a ve spojení s dalšími mladými talenty italské kinematografie stál v opozici proti fašistickému režimu, což jej nakonec přivedlo až k členství v Italské komunistické straně. Jako scénárista a asistent režie měl podíl na významném filmu Luigi Viscontiho POSEDLOST (Ossessione, 1943), spoluautorem scénářů byl i k dalším filmům, svůj první vlastní film realizoval ale až několik let po válce.
Své první tři filmy zasadil Giuseppe de Santis do oblasti severní Itálie a na příbězích prostých lidí i širších celků obyvatelstva z venkova zobrazil neutěšenou realitu zdevastované země (TRAGICKÝ HON – Caccia tragia, 1947; HOŘKÁ RÝŽE – Riso amaro, 1948; NENÍ MÍRU POD OLIVAMI – Non c′e pacè tra gli ulivi, 1949). Zvláště prostřední jmenovaný film HOŘKÁ RÝŽE ovšem odkryl i de Santisovo někdejší vzhlížení k Hollywoodu a tento počin měl zjevné tendence zaujmout především komerčně, což se podařilo a zúčastnění herci Silvana Mangano a Vittorio Gassman slavili své první hvězdné úspěchy.
Pravděpodobně nejvýznamnějším de Santisovým filmem je ŘÍM V 11 HODIN (Roma ore 11, 1952), obžaloba kapitalistického systému prostřednictvím zpracovaného skutečného případu zřícení schodiště v jedné veřejné budově v Římě. Také tady v rolích nezaměstnaných dívek dostala příležitost řada začínajících krásných hereček. Svými dosavadními filmy vzbudil de Santis nelibost vládnoucích garnitur a v následujících letech měl pak problém se získáním producentů pro další natáčení, několikrát proto musel přistoupit ke koprodukcím. Ve spolupráci s Jugoslávií například natočil další příběh z vesnice CESTA DLOUHÁ JEDEN ROK (La strada lunga un anno, 1958), který v následujícím roce bojoval o Oscara v kategorii neanglicky mluvených filmů. Další koprodukcí byl pak válečný film ŠLI NA VÝCHOD (Italiani brava gente, 1964) o italských vojácích na východní frontě natočený v Sovětském svazu. Poté se de Santis prakticky odmlčel a až po delší přestávce natočil svůj poslední film, nijak náročný příběh UZNÁVANÝ ODBORNÍK SE ZAJIŠTĚNOU BUDOUCNOSTÍ (Un apprezzatto professionista di sicuro avvenire, 1971), který se zdaleka nemohl vyrovnat jeho někdejším mistrovským dílům.
V oblasti kinematografie se prosadil také Giuseppův mladší bratr Pasquale de Santis (1927-1996), který byl významným kameramanem. Giuseppova dcera Luisa de Santis byl v 60. a 70. letech populární zpěvačkou a herečkou. Giuseppe de Santis obdržel v roce 1995 Řád za zásluhy o Italskou republiku, v témže roce dostal i Zlatého lva za celoživotní dílo na benátském festivalu. Zemřel v Římě 16. května 1997 ve věku 80 let následkem srdeční slabosti.
Pavel "argenson" Vlach
