foto

Jan Pivec

  • nar. 19.5.1907
    Praha, Čechy, Rakousko-Uhersko
  • zem. 13.5.1980 (72 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

„Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali a ty ses usmíval, až jej budeš opouštět!“

Toto indické přísloví měl doma za sklem psacího stolu jeden z našich nejoblíbenějších herců, člověk, kterého si vážili, nejen jeho diváci, ale i většina jeho kolegů, Jan Pivec. A tímto příslovím se také celý svůj život řídil. Narodil se do spokojeného manželství zámečníka Jana Pivce a jeho ženy Františky. Na své rodiče vzpomínal Pivec vždy s láskou. Byl přesvědčen, že lásku k divadlu zdědil po otci, který divadlo miloval, i když ho sám nikdy nehrál. Maminka byla o něco střízlivější a chtěla mít ze syna inženýra. Malý Jan byl už jako kluk divadlem okouzlen. Navštěvoval Pištěkovu Arénu a s kamarády hráli sami pro sebe divadlo. Hezky maloval a z donucení se učil hrát na housle.

„Také jsem si hodně recitoval, když mne nikdo neslyšel a vyzkoušel jsem si tak pro sebe leckterý monolog. Svátkem pro mne bylo, když mně na reálce pan profesor Kuchař řekl: Pojďte sem, Pivče, a přečtěte nám hezky s citem tenhle kousek z F. L. Věka! A já četl jako v tranzu, přešel jsem zaškrtnuté místo, nebyl jsem k zastavení, četl, vlastně hrál každou postavu jiným tónem a jiným tempem, až mě přerušil zvonek oznamující konec hodiny. Ozval se aplaus, dokonce od samotného pana profesora.“

Po reálce následovala obchodní škola na Smíchově. Před studiem na inženýra ho uchránil tatínek. Zatímco přes den pracoval Pivec jako účetní v papírnické firmě, večer hrál v divadelním spolku Vavřín. Jeho první velkou rolí byla titulní role ve frašce Ferdinand spí. Jako účetní pracoval velmi krátce. Divadlo ho natolik okouzlilo, že se mu začal věnovat úplně. Po krátkých zkušenostech u venkovských společností (Biblická scéna Karla Hroudy, divadelní společnosti Jana Drobného a Oldřicha Nádhery) se rozhodl zúčastnit zkoušek na operní oddělení Státní konzervatoře v Praze. Přitom se náhodou setkal s profesorem Jaroslavem Hurtem, na jehož popud byl přijat na dramatické oddělení. Tam studoval a absolvoval u profesorů Hurta, Deyla a Laudové – Hořicové. Ještě jako student hrál v Osvobozeném divadle a v Akropolisu na Žižkově.

„Na Bratislavu jsem nemohl dlouho, dlouho zapomenout. Vybavuji si ji s dojetím dodnes. Skoro půl století uteklo od chvíle, kdy mně bylo dopřáno stisknout si poprvé ruku s tehdejším šéfem činohry Jankem Borodáčem a jeho vzácnou chotí, paní Olgou. Byly to snad ty první chvíle vřelého, kamarádského přijetí, které ovlivnily celý můj další život, a nejen v milované Bratislavě a na Slovensku. Na tolik přátel si s úctou a láskou vzpomínám, na tolik umělců z činohry a operety, na dirigenty a členy orchestru. Všichni pro mne znamenali a dosud znamenají kus nezapomenutelného života.“

Takhle vzpomínal Pivec na své první angažmá ve Slovenském Národním divadle v Bratislavě (1930 – 1934). Tam také zaujal Karla Hugo Hilara, který ho pozval k hostování do Národního divadla v Praze, jehož členem se Pivec stal 1. února 1934. Zde setrval až do svého dobrovolného odchodu do důchodu v roce 1970. Vysoká statná postava, hřmotné vystupování a pevný sytý hlas, předurčily Pivce do rolí charakterních, které ojediněle vystřídaly role komické. Jeho herecký projev byl střídmý. Charakteristická byla jeho jemná mimika obličeje, jemně přivřené, pátravé oči a charakterický sytý smích. Je velmi obtížné, vybrat z jeho divadelních rolí ty nejvýznamnější. Často vytvářel titulní postavy Shakespearovské (Falstaff - Veselé paničky windsorské, Orlando – Jak se vám líbí, Jago – Othello, Mercutio – Romeo a Julie) a Čechovovské (Prozorov – Tři sestry, Trigorin – Racek), ale i postavy ryze české (Bláha – Naši furianti, Honza – Princezna Pampeliška, Klásek – Lucerna).

„Když se tak na to své filmování dívám zpovzdálí času, zdá se mi, že přes pěkné zážitky se přece jenom nedá srovnávat s divadlem. Ve filmu to bylo se mnou vždycky nějak méně vyrovnané i méně náročné. No budiž, už je to za námi a už to nedoženu. Nikdy to ostatně nezáleželo ani zdaleka jenom na mně.“

Práci ve filmu opravdu považoval Pivec z hlediska herecké práce za méně náročnou, než práci divadelní a měl pravdu v tom, že to vždy záleželo na filmových tvůrcích, jak často a v jakých rolích se bude na plátně objevovat. Poprvé to bylo ještě v době studií na konzervatoři v němém filmu PANCÉŘOVÉ AUTO (1929) v roli bankovního úředníka. Teprve od poloviny 30. let se začal na plátně objevovat pravidelně, nejprve ve vedlejších rolích. První velkou příležitostí se stal pro něj hřmotný student Václav Frýbort v historickém filmu FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937). Do konce války sehrál spoustu různorodých rolí. Např. podvodník Kolář v komedii PŘÍKLADY TÁHNOU (1939), Ing. Petr Koval v komedii POZNEJ SVÉHO MUŽE (1940), stavitelský asistent Jan Králiš v melodramatu PANTÁTA BEZOUŠEK (1941), nebo malíř Jan Karas v OKOUZLENÉ (1942). Vytvářel komické dvojice s Ladislavem Peškem (HOTEL MODRÁ HVĚZDA – 1941, U PĚTI VEVEREK – 1944) nebo se Svatoplukem Benešem (MINULOST JANY KOSINOVÉ – 1940). V roce 1942 okouzlil dívčí srdce jako neodolatelný milovník a svůdce žen tří generací Stáňa Jarský ve filmu MUŽI NESTÁRNOU (1942) po boku Zity Kabátové, Jarmily Smejkalové a Jany Romanové, která se také v roce 1943 stala první ženou Jana Pivce. Píseň „Za úsměv jediný, má krásná paní...“ z tohoto filmu se stala v jeho podání gramofonovým hitem.

Ve znárodněné kinematografii 40. a 50. let natáčel Pivec v průměru jeden až dva filmy ročně. Vytvářel velmi různorodé dramatické, komické, pozitivní, negativní, hlavní i vedlejší postavy. Ve filmovém přepisu románu DIVÁ BÁRA (1949) skvěle karikoval postavu panského správce Slámy, v dramatu VES V POHRANIČÍ (1948) vytvořil negativní postavu správce pily Zemana, v dramatu JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA (1953) vystoupil jako podvodník Romanov a spolu s Blankou Waleskou sehrál rodičovský pár ve filmu pro mládež ŠTĚŇATA (1957). Mezi jeho postavy, které opravdu zaujali filmové diváky, patří bezesporu římský a uherský král a císař Zikmund Lucemburský z husitské trilogie (JAN HUS – 1954, JAN ŽIŽKA – 1955 a PROTI VŠEM – 1956), titulní postava doktora Jakuba Johánka ve druhém filmovém zpracování divadelní hry Olgy Scheinpflugové Okénko pod názvem DNES NEORDINUJI (1948) a postava zlého a sobeckého profesora Jaroslava Mareše bezohledně těžícího z bytové krize v dramatu DŮM NA OŘECHOVCE (1959).

„Televize je poměrně mladá. Moje zkušenosti s ní jsou sice menší než z filmem nebo rozhlasem, ale jsou opravdu dobré. Televize mi nabídla příležitost vytvořit překrásné role. Vzpomínám na ně v tom nejlepším a jsem za ně vděčný. Čechovovy Námluvy s rolí statkáře! To bylo báječné představení režiséra Martina Friče! Dostali jsme za ně v roce 1962 v mezinárodní soutěži v Monte Carlu Zlatou nymfu jako nejlepší komedie. Nejčastěji a velice rád jsem hrával v režiích Františka Filipa. Se zalíbením jsem čítal i „malé noční povídky“ v intimitě domácího prostředí a při šálku kávy, povídky od svých milovaných autorů Čechova, Čapka, Herrmanna.“

Televize opravdu Pivcovi vynahradila plnými doušky nedostatek krásných rolí ve filmu. Právě on byl součástí toho nejlepšího, co Československá televize natočila. Byly to rozhodně výše jmenované NÁMLUVY (1961) a Pivcův Stěpan Stěpanovič vedle Vlasty Chramostové a Ladislava Peška, dále potom oficiál Konopka v PŘÍBĚHU DUŠIČKOVÉM (1964), pan vrchní v LUCERNĚ (1967) a Josef Věk, otec F. L. VĚKA ve stejnojmenném seriálu (1970-71). Hereckou kreaci manželů Rudly a Blaženky vytvořil spolu s Jiřinou Šejbalovou v komedii LÁSKA JAKO TRÁM (1967), která dodnes patří k tomu nejoblíbenějšímu, co televize pravidelně reprízuje.

„Ve filmu teď vůbec nenatáčím, asi na mne zapomněli. Mně to vždycky připadá, jako kdyby se všichni zaměřili na jedno jméno, za čas zase na druhé. Málo se na tu naši starší hereckou gardu myslí. Nejen v tom filmu. V divadle zatím vím o jediné roli.“

Takto si Pivec postěžoval v roce 1968 v jednom novinovém rozhovoru a podobně se vyjádřil i v televizním vystoupení v Horníčkových HOVORECH H o rok později. Smutným faktem zůstává, že se žádný filmový režisér touto ponižující prosbou nenechal inspirovat. Poslední Pivcovou filmovou rolí tak zůstala karikatura maršála v komedii BLBEC Z XEENEMÜNDE z roku 1962. Milované divadlo byl nucen ze zdravotních důvodů také opustit a tak mu zůstala už jen televize. Když se podíváme na výpis televizních rolí, uvědomíme si, že téměř jediný režisér, který měl o Pivce zájem, byl František Filip, který mu alespoň částečně vynahrazoval nezájem ostatních. U Filipa se také Pivec objevil v televizi naposledy a to v roli přísného a nepřístupného otce v inscenaci KLOBOUK PLNÝ DEŠTĚ z roku 1973 po boku Luďka Munzara, Petra Haničince a Jany Hlaváčové. Pak už jen dalších 7 let čekal na filmovou, nebo televizní roli. Nedočkal se.

Z četných ocenění, které Jan Pivec za svůj život získal, uveďme alespoň Laureáta státní ceny (1955) za herecké výkony na scéně Národního divadla v hrách Matka Riva, Vlci a ovce a Nepřátelé a tituly Zasloužilý (1958) a Národní (1963) umělec.

Petr "Bart" Bartoš

Herecká filmografie

Filmy

1973 Klobouk plný deště (TV film)
Kubula a Kuba Kubikula ve Vařečkách a Hrncích
1971 Rembrandt (TV film)
1970 Bližní na tapetě: Zeď (TV film)
1967 Dobrý člověk ještě žije (TV film)
Lucerna (TV film)
Láska jako trám (TV film)
Vlastním přičiněním (TV film)
Zločin a trik II. (TV film)
1965 Malér (TV film)
Žena ve smutku (TV film)
1964 Favorit (TV film)
Příběh dušičkový
1962 Blbec z Xeenemünde
1961 Chléb a písně (TV film)
Magdalena Dobromila Rettigová (TV film)
Malá noční povídka: Z Nerudovy trafiky (TV film)
Malá noční povídka: Z domácího života (TV film)
Malá noční povídka: Štába Prišibejev (TV film)
Námluvy (TV film)
1960 Duhu pro můj den (TV film)
Lišák Pseudolus (TV film)
1959 Dům na Ořechovce
Mstitel
1958 Hlavní výhra
Kasaři
Občan Brych
Povodeň
1957 Případ ještě nekončí
Štěňata
1956 Herecké anekdoty (TV film)
Proti všem
Vina Vladimíra Olmera
Zaostřit, prosím!
1955 Jan Žižka
1954 Jan Hus
1953 Jestřáb kontra Hrdlička
1952 Haškovy povídky ze starého mocnářství
1949 Divá Bára
Román s basou
1948 Dnes neordinuji
Ves v pohraničí
1947 Nerozumím
Nevíte o bytě?
1946 Průlom
1945 Rozina sebranec
1944 U pěti veverek
1943 Tanečnice
1942 Muži nestárnou
Okouzlená
1941 Hotel Modrá hvězda
Pantáta Bezoušek
Preludium
1940 Minulost Jany Kosinové
Poznej svého muže
Pro kamaráda
Štěstí pro dva
1939 Hvězda z poslední štace
Příklady táhnou
1938 Neporažená armáda
Svět kde se žebrá
1937 Děvčata, nedejte se!
Filosofská historie
1936 Divoch
Rozkošný příběh
Velbloud uchem jehly
1935 Milan Rastislav Štefánik
1929 Pancéřové auto

TV seriály

1971 F. L. Věk (TV seriál)
Epizoda 8 (E08)
Epizoda 7 (E07)
1970 F. L. Věk (TV seriál)
Epizoda 6 (E06)
Epizoda 5 (E05)
Epizoda 2 (E02)
další epizody (4)
1964 Shakespearovské monology (TV seriál)
1961 Hrdinové okamžiku (TV seriál)

Dokumentární

2016 Věčná Slavia - a.z.
2014 Filmy pod taktovkou FOK - a.z.
2011 Příběhy slavných (TV seriál) - a.z.
Tělo slovem... (S12E05) - a.z.
1967 Herec od Pánaboha - Medailon Jana Pivce (TV film)
1965 Před očima všech
1964 Nejhezčí řeka
1951 Nejlepší tip
1941 II. Filmové žně

TV pořady

1995 Úsměvy českého filmu (TV pořad)
1990 Hovory H ještě po dvaceti letech (TV pořad)
1968 Hovory H (TV pořad)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace